Neuvěřitelné se stává skutečností! Auto je hotové! Má papíry! V techničáku je vše! A dokonce máme i kola a markýzu (i když se dodělávají na poslední chvíli). I jsme zvládli jakžtakž nastěhovat vše potřebné (i když to bylo dlouhé a únavné – původně jsme to chtěli ladit měsíc, ale auto stále nebylo). Vyrážíme v 9:35, první zastávka – Jičín.
No, jo, včera jsme tam při převzetí auta nechali křesílka. Ach jo. Tak to vezmeme nejprve tam. Stejně už máme čtyři dny skluz, tak těch pár hodin už nás nespasí. Jedeeem! Zapínáme mýtnou krabičku. Nefunguje. To je teda zařízení. V návodu je něco jako „mačkejte dokud to bude mít správný počet náprav“. Zkoušíme jiné zásuvky. Ještěže jich máme tolik. Vyřešeno.
V Jičíně přebíráme křesílka a řešíme zásuvku. Problém je v koncovce krabičky, která se s ní nechce kamarádit. Ale vyřeší to, a tak je vše na svém místě. Tak teď už směr sever! Na navigaci nastavujeme Talinn, protože to je konec naší „pevninské části“. Původně jsme to za první den chtěli potáhnout až nějak k Suwalkám, ale není to reálné, když jsme vyrazili takhle pozdě a úplně novým neošahaným autem. První cesta Falca.
Jedeme, jedeme. Stále jedeme. Na většině fór o obytkách se řeší, že přes léto je v Polsku dálnice zdarma a i jindy se platí jen vybrané úseky. Mě se to nějak nezdá, a tak hledám dál. A mám pravdu – nad 3,5 tuny se platí. Obytka – neobytka, je to o váze. Existuje několik možností – aplikace nebo krabičky. A tak stahuju aplikaci. Jenže se mi nedaří propojit účet s aplikací a proklikat se příslušnými kolonkami. Opakuji přihlašování, stahuji znovu (protože se mi vždycky v mezičase vymaže část údajů a nedaří se mi k nim vrátit). Zuřím. Nezbývá, než volat na infolinku. Naštěstí je pán příjemný a poradí mi. Problém byl v tom, že jsem v jedné ze sekcí špatně zaklikla typ plateb – při prvním přihlášení totiž musí dojít k dobití kreditu (což samozřejmě nikde nebylo napsáno). A pak prokopírovat info ze stránek účtu do aplikace. Tramtarará, už běžíme.
Jedeme, jedeme. Když sedám za volant já, začne pršet. A foukat. Přichází výstraha o silných bouřích. No paráda. Ale v autě by mělo být bezpečno, pokud ho nepřevrátíme, že jo. Po cestě nás zdraví spousta jiných obytek. Baví nás to. Jsou milí. Střídáme se, na odpočívce si děláme svačinu. K večeru hledáme spaní tak, abychom úplně nezatměli.
Našla jsem na mapě rybník u městečka Stawiski, tak to zkusíme tam. Míjíme pár rybářů, trošku hrabeme v písku, plašíme místní plavce a omladinu. Ve vzduchu cítíme trávu. Po 740 km a 10 a půl hodinách za volantem jsme hotoví. Čeká nás první noc v obytce, a tak se poprvé sprchuju. Na vaření nezbývá energie, tak vařím jen vodu na čínskou polívku (dneska fancy název „ramen“, kdyby nás četl někdo mladší nebo to někdo považoval za politicky nekorektní termín…). Čechrám všech pět polštářů, co jsem radši vzala s sebou (a to nepočítám ty tři malé, co jsou vepředu😊). Usínáme. Zítra je taky den.
Ondro, Verčo. Tohle je jen pro některé povahy. A já se k nim určitě hlásím. Tiše závidím a budu alespoň hltat vaše blogy 😉
Ahoj Jirko, moc děkujeme! Je to trošku jiný způsob cestování a zatím pro nás plný učení. Jak dovedností technický, tak také třeba trpělivosti:) V plánu je teď spousta článků – jsme opravdu plni dojmů a pak Albánie:) Měj se krásně! V.