Jak Verča s Ondrou vážili Sprintera

Bylo nebylo, za devatero horami… tak by mohl začínat úvod k jednotlivým dílům seriálu o tom, jak Verča s Ondrou stavěli sprintera. To, že Vejnywood sídlí v pohádkovém městě Jičíně tomu ještě trochu přidá na nostalgii.

Musím Vám říct, že ta stavba je občas pohádka. Nevím, jestli tak pozitivní, spíš hodně neskutečné.

No a už k věci – pohodlně se děti posaďte, tenhle díl bude o tom, jak Verča s Ondrou vážili Sprintera.

Sprintera se narodil s maximální užitečnou hmotností 4100 kg, což na obytku vlastně není mnoho. K nám se dostal s pohotovostní hmotností 2760 kg, protože už na něj pěknou hromádku železa navěsil vynikající německý úpravce Iglhaut – zámek zadní nápravy, ochrana spodních částí vozidla – předního i zadního diferenciálu a řízení, měchy na zadní ose a 180 litrová nádrž na naftu. Konečně Verča už o tom měla článek zde.

Už od počátku vestavby jsme hmotnost řešili a počítali s tím, že dojde k navýšení na 4400 kg, což ani to by nebylo nijak moc – potápěčské vybavení pro dva lidi jsme hmotnostně odhadli na skoro 200 kg, máme 300 litrovou nádrž na vodu atd. atd. Jezdit přetížení se nám nechtělo. Je možné, že policajti budou většinou u obytek řešit hmotnost spíše kvůli papírům – spousta lidí má obytku do 3,5 tuny a řídí na B oprávnění. Tomuhle jsme se vyhnuli rovnou tím, že jsme si udělali C a to nás netrápilo – koneckonců dělat si řidičák na náklaďák byla velká sranda, jestli Vás to zajímá, Verča o tom má krásný článek tu. Spíše nás zajímalo, co do auta budeme moct dát za materiály, navymýšleli jsme si spoustu věcí a jen velmi neradi jsme slevovali ze svých požadavků.

Něco z výbavy zůstalo – skříň a držák na rezervu. Žebřík bychom raději frajersky na boku, ale nakonec šel dozadu k rezervě.

Kluci z Jičína vážili našeho drobka v průběhu vestavby průběžně a závěrem nám vyšla doložnost někde kolem 380 kg (+posádka a pohonné hmoty), což zní sice super, ale jak jsem psal – potápění + voda =500 kg a tak jsem to jako velký bonus nevnímal.

Pořád nicméně bylo v záloze zvýšení na 4,4 tuny. Bohužel, externí týpek, který navýšení přislíbil, pak začal couvat. Rozumějte, tohle je trošku „šedá“ zóna. Tím vůbec nemyslím nic nelegálního, jde spíš o to, že o homologaci se rozhoduje na základě věcí, které vesměs nejsou nikde napsány a tak se musíte s člověkem, který o tom rozhoduje, dohodnout na technických detailech, které musí Vaše auto splnit, aby homologaci dostalo. Tak trochu magie a tak trochu byrokracie a děsný opruz, nedovedu si představit, že by takovéhle detaily řešili kdekoliv na světě, včetně civilizovanějších států jako USA nebo Austrálie, nu ale Evropa byrokracii vymyslela a je v ní pořád nejlepší.

A tak jsme se dozvěděli, že navýšení na 4,4 tuny, které původně mělo být v pohodě, když má auto vzadu měchy, bez dalších úprav neklapne. Chtěli jsme se vyhnout tuplákům, které jsou na v některých zemích pokládané za znak toho, kdy je z Vás náklaďák (myslím, že to je Chile a vlastně nevím, proč mě to trápí, v Evropě jsme stejně spadli do povinného mýta, o tom taky někdy musíme napsat…).

Po pár dnech nejistoty nakonec Martin našel cestu – auto dostane speciální pevnostní homologovaná kola a pneumatiky a když vyjde test na brzdy, dostaneme se možná i na 4,7 tuny. Přiznám se, že radost z navýšení se střídala se starostí o to, kolik to všechno bude stát. Navíc jsem se musel kvůli debilní hmotnosti a byrokracii rozloučit s parádními koly od Black Rhino, které byly jedna z prvních věcí, o kterém jsem věděl, že je na autě chci. Nu, ale to jsem se musel s dřevěnou podlahou rozloučit taky, fňuk!

Když jsem viděl to couvání do našich vrat z úzké ulice, vybavil se mi ten o tom, že s „trochou gelu pomocí boží už ho tam nějak dostaneme“.

Homologovaná kola mají ceritifikovanou nosnost 1,6 tuny každé, takže vyjde dost i s rezervou a koneckonců se Vám v terénu může stát, že budete jen na třech (doufám, že ne jen na dvou!). Vyrábí je Němci (legendární rodinná firma Delta) a trochu si myslím, že rozdíl je spíš v tom, že na rozdíl od Black Rhino na to mají certifikát (který Američani neřeší a tedy ani nevlastní).

Na testy brzd našeho Sprintera bylo potřeba zajet na pondělí na polygon Státního zkušebního ústavu v Praze, státní zkušebnu strojů. V pátek nám Martin volal, že mu selhal řidič disponující řidičským oprávněním skupiny C a jestli bychom tedy mazlíka nevzali na váhu sami. Nechtělo se mi, už jen proto, že bych si raději auto vyzkoušel v mírném provozu než v pondělní ranní špičce, ale co už. Navíc bylo bezpodmínečně nutné se dostavit včas, protože na jízdu na polygonu se stojí fronty několik týdnů a když už jsme měli okénko, bylo nutné se do něj vejít.

V neděli nám auto pomohl z Jičína k nám dostat kamarád Ondra, který má benzín v krvi (jeho prababička závodila a vyhrávala na Bugatti a byla to jedna z nejvíc cool ženských, co znám, dokonce jsem měl tu čest ji ještě byť jako dítě potkat na závodech veteránů). V pondělí ráno jsme se vydali na úřad pro naše čerstvé řidičáky, které jsme si objednali shodou okolností 14 dní předem a hned z úřadu jsme poprvé vyrazili. Nebudu lhát, byl jsem lehce zpocený, koneckonců je to 4 tunový kolos, který měří 7,5 metru. Třešničkou na dortu bylo, že po roce, co auto vlastníme, to bylo nejen poprvé, co jsem auto řídil, ale i poprvé, co jsem v něm jel. Do té doby se auto vlastně jen přepravovalo z Německa a tachometr ukazoval něco kolem 800 km. Verča si aspoň užila jízdu jako spolujezdec cestou z Němec, pro mě se jednalo o cestu panenskou.

Když už jedete na první cestu z Jičína, prostě to musíte prodloužit aspoň okruhem přes Balkán!

Když jsme s patřičným náskokem dojeli, jízdu už jsem si užíval. Přece se nebudu bát řídit vlastní auto. Bylo to dokonce tak skvělé, že jsme už auto nechtěli ani vracet. Z vestavby je vše vesměs hotové, chybí spíše věci neviditelné, auto vypadá božsky a my už se nemůžeme dočkat, až se někam vypravíme.

Když pak proti nám vyjel ze zkušebního ústavu speciálně upravený truck závodního týmu ferrari, uvědomil jsem si, že jsme v opravu elitní společnosti, a to musí dobře dopadnou.

Samotné vážení a měření byla pak největší sranda ze všech. Nejdřív se vážilo auto bez řidičů, každá osa a každé kolo zvlášť a na vše se psali papíry. Verča pak vyšplhala na střechu, aby chlapcům pomohla umístit anténu. Měřící zařízení je připojeno na brzdový pedál a po jeho sešlápnutí se měří satelitně brzdná dráha. Po umístění antény už jsme do auta ládovali balast v podobě 25 kilových pytlů s olověnými broky.

Verča aspiruje na tričko týmu zkušebních techniků – tady pomáhá s instalací měřící antény

Zátěž v podobě olova nás jako potápěče pobavila, chlapcům jsme pomohli nosit a za chvíli mělo auto 4,4 tuny a šlo se na věc.

Byla v nás malá dušička, když se auto na polygonu vyřítilo (50 km/h Vám někdy může připadat jako naprosto závodní rychlost!) ze zatáčky a před námi brzdilo. Myslím, že největší stres měl Martin – řidič se jej před jízdou ptal, jestli si je jistý, že mu při prudkém brždění nic nespadne za krk. Martin chvíli vypadal, že se modlí, ale pak statečně a jasným hlasem pronesl, že určitě ne.

Auto dostalo trochu sodu, maximální brždění, ale ESP se statečně popasoval s blokovánim kol a mercedes sám pustil výstražné blinkry upozorňující na mimořádnou situaci, ale statečně zabrzdil.  

Některá brždění vypadala skoro dramaticky – Van Falco v akci

Pak ještě z opačné strany proběhl opakovaný test a už si to k nám chlapci s úsměvem ženou a z okýnka hlásí, že asi dobrý a že by se tam ještě něco vešlo. Shodneme se, že zkusíme rovnou 4,7 tuny a vracíme se do haly na doplnění olova. Další jízda dopadla taktéž skvěle a že prý by mohli ještě něco přihodit. Řekl jsem, ať tam ještě zkusí 2 – 3 „kila“ dohodit. Když i s pěti tunami výsledek dopadl uspokojivě, přešli na další fázi testu a to maximální rychlost. Když už jsme totiž byli ve zkušebně, přišla řeč na to, že v techničáku je maximální povolená jen 90 km v hodině. Věděli jsme, že tam není omezovač, ale opět, chceme mít věci legálně a tak jsme chtěli mít na změnu papír.

Bohužel, testy na 130 km/h probíhali na jiném větším polygonu v Praze, kam chlapci s autem dojeli sami. Po asi 40 minutách se vrátili a i tuhle část náš mercedes splnil na jedničku.

Mysleli jsme, že to bude vše, ale nakonec si pro nás nechali část, kterou jsem si v duchu pojmenoval jako James Bond test. Jednoduše vypustili brzdovou kapalinu z poloviny okruhu (simulace poruchy brzd) a ještě jednou jeli brzdit. Musím říct, že laicky se to na brždění ani neprojevilo. Brzdná dráha byla evidentně o kousek delší, ale auto drželo stopu nádherně. Přišlo mi to jak řidič Ernie Bourák ze záchranného autobusu Harryho Pottera „3, 2, 1 a tři čtvrtě“ … ale asi by i ta pověstná babka s chodítkem stihla přejít, takže cajk!

Martin ihned vytáčel Lenku a objednali se kola, do poslední chvíle se s jejich objednám čekalo, protože jsou o podstatný kus dražší, než Rhina a bohužel se na ně bude chvíli čekat. I tak Martin dělá, co se dá, abychom stihli odjet do Finska včas.

A vyklidněná Verča po testech už cestou domů – ani jeden už jsme se auta nechtěli vzdát a když jsme jeli do Jičína zpět, už se volantu nepustila

Zatím nevíme přesně, na kolik tahle sranda přišla, pravděpodobně to bude pár desítek tisíc. Dlužno dodat, že nebylo až tak velké překvapení, že to brzdy daly, když má auto kouli a možnost nebržděného přívěsu do 750 kg – osobně jsem čekal, že minimálně 4100 + 750 musí projít. Teď jsem jen zvědavý, jestli nám tu kouli a nebržděný přívěs seberou. Ne, že bych o to stál, ale aspoň by mě to dalo naději, že celá ta byrokracie není jen kocourkovem, který nakonec nemá žádný reálný základ. Až to finálně dopadne, napíšu ke hmotnosti ještě článek na téma mýta po Evropě.   No ať tak nebo tak, zase jsme se něco naučili a máme historku pro vnoučata. A taky auto navýšené na 5 tun, které oficiálně může závodit s Ferrari a vozit agenty s dvojitou nulou na začátku!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *