Právě jsme se vrátili z Finska. Je to krásná země. Napsal jsem si poznámku „Je tu tak krásně, až se tomu nedá věřit.“ První dojmy jsou ohromující. A tak mám pro vás nějaké ty statistiky.
Proč právě Finsko? V jednom švédském filmu říkají, že Švédi nejezdí na dovolenou někam, ale odněkud. Prostě chtějí vypadnout z té tmy a zimy na severu. Náš důvod, proč jet do Finska, se nám někde ztratil. Částečně jsme tam chtěli asi proto, že to je divočina – je to nejřídčeji obydlený kus Evropy, snad ještě spolu s částí Skotska, kde je průměrný počet obyvatel 2 na km2. Tj. šance, že nikoho nepotkáte. Je to sever, což je velmi lákavé samo o sobě. V létě navíc jedete tak trochu v protisměru, když většina lidí jede k moři na jih (to moře mají Finové mimochodem taky, viď miláčku?). Konečně – chtěli jsme autem navštívit místa za severním polárním kruhem a chtěli jsme z první ruky poznat Sámi a jejich kulturu v Laponsku, kterému oni sami říkají Sápmi. A tak bylo jako cíl cesty stanoveno jezero Inari, které je srdcem zdejšího kraje.
Finové sami si říkají Suomi a slovo Finové pro ně mají germáni, tedy Švédi. Původně to bylo něco jako lovci, ale pro mě je kouzlo v tom, že to je země finů, tedy země „in fine“ a tedy na konci všeho.
Ve Finsku jsme byli uprostřed léta, v červenci, kdy Vás ani nenapadne, že by tam někdy mohla být noc, tma nebo zima. V jazyce Sámi se dokonce červenec označuje stejným slovem, jako léto. Všechno kvete, roste, bzučí, aby to stihlo využít tu chvilku tepla k růstu. V létě je taky polární den a tedy slunce nezapadá. Polární den už jsme měli možnost zažít na Svalbardu (Verča psala zde). V obytce jsme pak zjistili, že je super, že nemůžete zatmít, zejména, když někde zapadnete 😊
Na Finsko jsme původně plánovali 3 týdny, nakonec nám to vyšlo na 2,5 kvůli dodělávání auta a těch pár chybějících dní bylo znát. Cesta nakonec měla 7.559 kilometrů a průměrný denní nájezd jsme tak měli kolem 400 kilometrů, což je hodně řízení. Průměrná cestovní rychlost byla kolem 75 kilometrů v hodině a celkem jsme spotřebovali cca. 1111 litrů nafty. Nafta v Polsku, Litvě, Lotyšsku a Estonsku stojí přibližně stejně nebo trochu víc jako u nás, kolem 1,5 EUR za litr, ve Finsku pak cena roste na 1,7 EUR až na 1,97 EUR za litr, což už je na rozpočtu znát. V ČR a v Polsku jsme platili mýto víceméně v symbolické výši, jinde byly silnice zadarmo.
Finsko je země zaslíbená obytným vozům – potkáte jich na silnice mraky a mraky. Kdyby si camper a stoupenec vanlife mohl vybrat, jak by měla vypadat nejlepší možná země, nemusel by už chodit nikam dál (snad až na tu cenu nafty). Liduprázdné silnice, všude servis, v 95 procentech si naprosto zadarmo si můžete natočit vodu a vypustit odpad, všechno je snadné. Co se týká volného kempování, tak ve Finsku platí úžasný zákon, který nazývají “Jokamiehen oikeudet,” tedy “Everyman’s Rights. Ani nevím, jak bych Vám popsal dojem, který z toho mám. Severské státy jsou pro našince pořád maličko exotika, všichni je známe, kdekdo tam byl, ale jejich mentalita je pořád dost odlišná. Ono Everyman’s Rights není v žádném případě bezuzdné dovolování si všeho, co Vás napadne. Jde ruku v ruce s obrovskou dávkou odpovědnosti, sebekontroly a víře v to, že lidi nejsou kokoti. Osobně jsem z toho získal pocit až „indiánský“ pocit, že Finové říkají, že tahle země nemá co komu patřit a nikoho nejde omezit v jejím užívání. Je pro všechny, aby ji objevovali, zkoumali a užívali její plody. Můžete jet kam chcete, kempovat kde chcete, můžete dokonce lovit ryby a sbírat houby a lesní plody.
Druhým nádherným doplňkem této svobody je chuť se chovat zodpovědně. Nikde jsme neviděli poházené odpadky. Útulny, které jsou volně dostupné, jsou často plně vybavené. Najdete naštípané dřevo, sekeru, dokonce pivo. Nepsané pravidlo, které všichni dodržují, pak je, že neodejdete v horším stavu, než jste přišli. Takže tam nějakou tu plechovku přihodíte, doštípete dřevo a třeba necháte knihu na čtení. Je to prostě zázrak. V národních parcích, kterých je nespočet (počty se různí, někde se uvádí 40, záleží na tom, jak a co počítáte), se očekává, že „budete chodit hlavně po označených cestách“. Tam už smíte rybařit jen na lístek a omezeným způsobem, ale pořád Vám to nikdo nezakazuje. Všichni očekávají, že jste se přišli podívat a ne ničit, že si jdete užívat a ne zneužívat, že pravidla nejsou proto, abyste se nemohli pohnout a úřad vám měl za co dát pokutu, ale proto, aby vám bylo jasné, jak to chodí a jaká je etiketa.
My jsme pořád začátečníci, navíc s autem se necítíme jako kempování. Od začátku máme auto jako dům na kolech, to jo, ale víceméně jen někde parkujeme. Markýzu jsme nevytáhli ani jednou, židličky 2x. Je to dané jednak tím, že jsme hodně jezdili a na místo na spaní přijeli na poslední chvíli a taky komáry. Z toho, jak se nás na ně každý ptá, soudím, že jsou legendární. Bodejť by ne, když je ve Finsku tisíce jezer. A tak jsme byli rádi, že můžeme být v autě a komáři venku. Ve Finsku jich je 40 druhů a nejběžnější se jmenuje „magic“. A teď už víte, co jsem dělal ve Finsku po večerech 😊
Ve skutečnosti se komáři dají snadno zahnat pravidelnou aplikací repelentu, po zkušenostech se severskou tajgou bych navíc ještě doporučil klobouk s vestavěnou moskytiérou přes obličej a pro citlivé lidi případně i lehké rukavice – byť lehká látka je nezastaví.
Co od Finska očekávat? Nevím. Finsko je obrovský zážitek. Myslím doslova. Těžko se zpracovává. Někdy je až ohromující a někdy se cítíte úplně zastrašeni. Lesy jsou absolutně nekonečné. Ve Finsku máte možnost zažít poslední evropskou divočinu (rusko vynechávám) – traily mají k 200 kilometrům, kde nepotkáte člověka. Spolu se zimou, komáry, studenou vodou se můžete cítit lehce vykořenění. Ale o to právě jde. Příroda je všude kolem vás. Byť jsou lesy velmi často a prakticky vždycky hospodářsky využívané, jsou pořád krásné a plné života. A to osamění, často jste bez signálu, dokonce i telefonního, ne jen bez dat. Občas narazíte na někoho, s kým si opravdu nepokecáte (Sámi, zejména ti starší, anglicky nemluví. Finsky taky ne a i kdyby, tak mi taky ne. Navíc mají 3 samostatná nářečí a občas si nerozumí ani mezi sebou. I po letech a vlastně staletích kolonizace (oficiálně se to tak nazývá, jsou poslední „domorodci“ v Evropě) je pořád znát odlehlost, nedostupnost, kdy se rodiny potkávali párkrát do roka a jinak žili podle cyklu přírody na letním nebo zimním tábořišti a jazyk se moc neprolínal.
Navíc, co se týká parkování, občas narazíte na jiný problém. V Čechách vždycky najdete nějaký plácek na poli nebo u lesní cesty. Ale tady jsou samé lesy. Jediné mezery v nich představují malé cestičky, které nikdy nikdo nebuduje jen tak, ale vždycky jen jako přístup k obydlí a pokud nechcete (a nemáte! soukromé vlastnictví je pořád of limit) někomu parkovat na příjezdové cestě k baráku, občas si místo k parkování musíte pohledat. Dojem z krajiny mi trochu připomínal dojmy z pouště. Absolutní svoboda jít kamkoliv znamená, že si to klidně můžete zkusit – v neupraveném lese byste bez mačety neušly ani 20 metrů a šaty byste měli na hadry. Poušti i lesu jste úplně ukradení. Je to dřímající obr, pro kterého jste jen bleskové mihnutí, něco, co nestojí ani za povšimnutí. Nemáte se čeho chytit. Jezera jsou za chvilku jedno jako druhé, plná bažin a komárů a pokud tam není bažina nebo komár nebo neprostupný les, má tam někdo domek. Navíc je Finsko trochu placka. Jak osvěžujícím dojmem pak působil krátký výlet do Norska, které bylo najednou barevné, čisté a krásné. Nerozumějte mi špatně, Finsko absolutně stojí za návštěvu a je naprosto naprosto ohromující.
Své romantické představy ale raději nechte doma, Finsku by Vaše romantické představy nestály ani za zasmání. Tajga by dál dřímala a vám nevěnovala ani myšlenku. Ale pokud jste duše dobrodružné a cestujete za poznáním, ať už je jakékoliv, za přírodou a milujete svobodu s patřičnou dávkou odpovědnosti, milujete samotu a nekonečné země bez lidí, nemá Finsko konkurenci. Připravte si ale pořádné boty a pokud pojedete autem, vezměte v potaz, že z Helsinek na Inari je to jako z Prahy do Lyonu. A z Inari na Halti, kde byl pomyslný bod obratu naší cesty („maličký“ kousek na severu Finska), je to dál, než z Karlových Varů do Ostravy. A o tom zase příště!
4 thoughts on “Finsko – Lapland statistiky a první dojmy”