Moldavsko, Moldávie, Podněstří, Besarábie…. Tolik různých názvů pro jednu oblast nebo její části svědčí o tom, kolik různých názorů na jeden kout světa je.
Moldavsko byla naprosto unikátní zkušenost. Pořád jí vstřebávám a asi ještě nějakou dobu budu. Jeli jsme tam s tím, že je to jedna z nejchudších (po Ukrajině druhá nejchudší) země v Evropě. Čekal jsem něco jako Bosnu a Hercegovinu. Chudé části Rumunska nebo Albánii. Nic není vzdálenější. Moldávie je opravdu velmi chudá. S nadsázkou říkám, že nemají problém se silnicemi – protože nemají silnice. Ale vážně. Kromě pár silnic, vesměs rekonstruovaných z peněz EU, která se tam snaží dostat svůj vliv, jsou nejlepší silnice záplatované. Nepředstavujte si ale českou silnici po jarních záplatách. Je to silnice, která se z ničeho jiného, než ze záplat neskládá. Ty horší jsou pak rozbité panelky. A pak následují silnice vyférzované. Ne občas, ale po celé délce. To byly ty lepší silnice. Ty horší jsou zcela rozbité, děrované a nebo prostě neexistentní. Prostě je tam jen bláto, jako ve středověku. Na Ukrajině jsem nebyl, asi je to tam (místy) podobné nebo horší. Ale byl jsem v jedné z nejchudších částí Gruzie a tak hrozné to tam nebylo. Průměrná rychlost na 600 km, které jsme jeli cca 12 hodin, byla 54 km/h…
Před začátkem cesty jsme si dělali přípravu a dočetli se, že v Moldávii nic není. Resp. nic takového, za čím by tam stálo jet. Zní to strašně odsuzujícím způsobem. Částečně je potřeba tomu dát za pravdu. Pro typického dovolenkáře tam není nic. O ochraně přírody jsme si přečetli, že mají na ministerstvu dva lidi. Takže ani národní parky nestojí za řeč. Je vidět, že tam na nic nejsou peníze.
Moldávie nemá ani moře, ani hory, ani lesy, ani pořádné národní parky. Zato má spoustu vnitřních problémů. Mnohem více, než nám přijde normální.
Velikostí je Moldávie asi polovina ČR, řeklo by se taková větší Morava, nějakých 30 tisíc km2. Možná i to, že tam pěstují hodně vína tomu srovnání pomáhá. Bohužel jsme neviděli jejich slavné vinné sklepy, které mají mít až 150 km délku…
Po zkušenostech máme s Verčou trochu tendenci spojovat chudé země s poměrně dobrým stavem přírody, ale tady to tak úplně nesedí. Zemědělství je sice poměrně málo rozvinuté, občas vidíte i koně a osly pracující na poli. Občas vidíte malé drobné zemědělce, ale taky často lány, které v nás evokují bratrský pocit s malou zemí s postsovětským dědictvím.
A v tomhle pro mě spočívá bohatsví naší cesty do Moldávie. Je to takové zrcadlo, jak se tady máme dobře. Ne jen kvůli té chudobě. Na to občas stačí navštívit méně šťastné regiony ČR. Ale v tom, jak by mohl náš osud vypadat, kdyby se kola točila trochu jinak. Co když Podněstří, které je separatistický region, vyměníme třeba za Slovensko. Jak by nám bylo, kdyby Slováci museli v roce 1991 – 1992 vést boj za osvobození, který by skončil ruským výsadkem a de facto odtržením části země, kterou nikdo neuznává, ale kde se slovenština píše azbukou. Kde jsou pomníky nejen druhé světové války, ale také osvobozeneckého boje. Kde stále vládne nejvyšší sovět a na vlajce je srp a kladivo.
Jak by nám bylo, kdyby Českou republiku nikdo neuvítal v Evropské unii a prostě jsme jen přišli o ruské trhy a zůstali sami a chudí?
Co kdyby třeba romská (jakákoliv jiná) menšina (v případě Moldávie je to menšima turkického původu) vytvořila gagauzskou obdobu tří čtyř vlastních měst hovořících rusky, hýčkajících sochu Lenina a sovětský památník brutalistního charakteru z pušek? Co kdyby tito lidé žili v tom, že za sovětského svazu bylo líp, že nechtějí námluvy s EU a jejich představitelé by psali do ruska, že jim má putin poskytnout ochranu?
Co kdybychom neměli peníze ani na ochranu přírody, ani na opravu silnic?
Nemám pocit, že by si za to Moldavané nějak mohli. Prostě tak kráčely dějiny… Vnímám to jako obrovskou nespravedlnost, kterých je samozřejmě svět plný.
Jestli se mi na Moldávii ale něco líbí, je to vlastně právě to. To, že se po bojích na začátku 90 let zvládli dále nezabíjet. Jejich statečná prezidentka na Ukrajinskou nabídku pomoci se separatistickým regionem Podněstří, který stráží asi 1300 ruských vojáků, odpověděla něco v tom smyslu, že si nabídky váží, ale že jejich problém se nevyřeší střelbou do vlastních lidí. Ukrajinci zdvořile odpověděli, že samozřejmě nechodí tam, kam nejsou pozvaní a že v tomto směru se od nich není třeba ničeho obávat.
Právo na sebeurčení se tu tříská s mezinárodním právem, s vytyčením státu v jeho hranicích a personálním substrátem, jak nás učí státověda. My si ještě připomeneme odsuny obyvatel na základě jazyka či národnosti, ať již polské nebo německé.
A proto si připomínám, že vždycky, když mi někdo (nějaký politik) začne kázat o vlastenectví, pod kterým rozumí hlavně to, že někdo má přednost před někým jiným, že někdo je tedy lepší, než někdo jiný, že někdo jiný může za mou bídu, měl bych zejména jeho vzít klackem po hlavě.
Moldávie je jinak kus země mezi dvěma řekami – Prut a Dněstr. Asi ani jedna, z toho co jsme viděli, není oku středoevropana nějak lahodnější, než naše známé z domova. Na soutoku Prutu a Dunaje, kam jsme se velmi těšili, protože Dunaj vytváří naprosto unikátní deltu a soutok obou řek na tuto deltu těsně navazuje. Trochu jsme si to tam prošli a užili si třeba to, že na nás nějaký pták upustil pijavku. Ale navzdory mapám s turistickými vyhlídkami na ptáky a s turistickými cestami nás pohraničníci vykonávající hlídkovou činnost v terénní Dáčii donutili otočit auto.
Ani soutok jsme navštívit nemohli. Je na něm přístav, ze kterého má Moldávie přístup k moři po Dunaji. A na druhé straně se ježí pobřežní opevnění Ukrajiny. Chtěli jsme nahlédnout přes hranice na ukrajinské území z rozhledny, ale vlastně jen když jsme se přiblížili k hraničnímu přechodu (trochu omylem), uvědomili jsme si, že to je místo, od kterého vlastně chceme být co nejdál.
Moldavané působí na mě rozporuplným dojmem, který asi odpovídá výše řečenému. Až vloni změnili ústavu, která říkala, že jejich jazykem je moldavština. Moldavština je totiž jazykově nesmysl. Je to prostě rumunština, kterou rusové za dob sovětského svazu nechávali psát jen cyrilicí. Prostě uměle v lidech vytvářeli dojem, že nepatří ke zbytku rumunsky hovořícího obyvatelstva. Opět pověstný klacek v ruce, když někdo chce do naší ústavy dávat český jazyk… nemluvě u Slovácích, Romech, Vietnamcích, nářečích nebo nedejbože jazyk mé ženy – „slezština“. Tyto konstrukty jsou umělé, uměle mezi lidmi dělají rozdíly a překážky a mají sloužit pouze k ovládání lidí. Tyto snahy vedly v to, že prakticky všichni zde hovoří rusky. Nejen jako druhým jazykem, ale ruskými slovy jsou protkané jejich běžné hovorové řeči. Nápisy jsou v ruštině. Žije zde poměrně velké množství rusů a Ukrajinců. Gagauzové hovoří pouze rusky. Smutnější zpráva je, že se tyto menšiny cítí ohrožené stávajícím „prozápadním“ směřováním země. Řada z nich by raději zpět do ruska. Nemohu to soudit. Ze zkušenosti cestovatele vím, že jsem rád, že existuje evropské občanství, svoboda pohybu a s tím související bohatství volného trhu. Doufám, že na to Moldávie bude mít příležitost přijít. V Gagauzii nicméně 95 procent lidí proevropské směřování odmítá a cítí se, podle mě asi oprávněně, potlačováno na svých právech. Vláda z důvodů zamezení ruské propagandě nejen zakázala vysílání ruskojazyčných televizí, ale také používání ruštiny při kontaktu s úřady. A to je opět cesta do pekla.
Moldavština, resp. rumunština byla pro nás nakonec překvapivě srozumitelná. Stejně jako španělština a italština, které je poměrně podobná, spadá pod románské jazyky. Další překvapení pro mě bylo to, že se Moldávie geograficky považuje za severovýchod Balkánu.
Moldavané nejsou příliš družní. Stejně jako my Češi nezveme cizince domů a na oběd, ani oni se příliš nedruží. Ani Gagauzové, kteří jsou převážně zemědělci, pastevci. Ani Moldavané žijícím za Dněstrem. Oproti třeba Turecku, kde jsme byli před dvěma měsíci, je to opravdu znatelný rozdíl.
Na druhou stranu jak v Podněstří, tak vlastně v celé Moldávii pro mě bylo něco strašně familiérního. Snad je to oblečení a móda, která připomíná 90. léta u nás. Taková ta móda, kdy jste byli zvklí moc nevybočovat. Kdy se za módní oblečení na neděli do parku pokládali značkové tepláky. Kdy se chodil klást věnce k pomníkům padlých vojínů a v květnu se dělali májové průvody.
Nevím. Moldávii nelze soudit a už vůbec ne odsoudit. Výlet to byl velmi podnětný, nevnímejte mě krásně. Jestli bych Moldávii někomu doporučil? Podle toho, kdo se ptá. Jste-li klasický dovolenkář, určitě ne. Chcete-li obětovat týden až dva svého času na poznávání unikátního místa v Evropě, místa, které do Evropy určitě patří, pak zcela jistě ano. Jen nečekejte úsměvy a nadšení, ale spíše trochu zamyšlení.
Příště určitě napíšu víc o místní přírodě a těch pár kontaktech s místňáky, které jsme měli.
Video z cesty najdete na našel youtube kanále.