Jak jsme ve Španělsku hledali supy u Ztracené hory

Věděli jste, že máme v Evropě supy? Já ne. A to mě zajímají ptáci! Když Ondra zjistil, že Španělsko má navíc více než jednoho a k tomu ještě i orlosupa, bylo jasné, kam vyrazíme! Na španělských ornitologických stránkách jsme pak našli pozorování – kde byli spatřeni nedávno (díky bohu za Španělštinu!) a rozhodli jsme, že další destinací, kterou navštívíme je Parque nacional de Ordesa y Monte Perdido.

Jak už to tak bývá, začala jsem plánovat. Cesta byla dlouhá – nakonec jsme to vymysleli na 14 nocí a 5.300 Km. Andora, Pyreneje, delta Ebra, moře… prostě všechno. Každopádně čtvrtý den jsme přejížděli z Andory do národního parku Ordesa y Monte Perdido, a to větší část dne. Všude byly krásné kopce a vesničky, tak jsme se kochali. Cílem byla Bielsa, kde jsme měli ubytování. Odtamtud to již bylo do jednoho ze tří hlavních údolí kousek. Celý národní park se v místních knihách obvykle rozděluje na tři části – okolí říčky Cinca (právě u Bielsy, náše první výprava), Aniscla (náš druhý celodenní výlet, hádejte jak jsme to hned překřtili…) a údolí Ordesy (pokus třetí den).

O orlosupech jsme věděli, že byli spatřeni u Puertolas a Fanlo, doufali jsme, že na ně tedy druhý den narazíme. Při přejezdu nás však u Escalony zaujal kopec. A na něm spousty černých ptáků. Vyběhli jsme z auta na lehko – jen s dalekohledem a foťákem. Ani batoh jsem na něj nebrala. Jen nás zajímalo, co jsou ti černí ptáci zač (Vrány? Krkavci? Kavčata?). Bylo asi milion stupňů, ale na kopec jsme vylezli. Tihle krkavcovití se na nás vykašlali a jeli besedovat jinam, ale aspoň jsme našli fíky. A pak se na nebi zjevil podivný obrys! Dravec! Jiný než v ČR.

Najednou mě ani foťák netížil. Vytáhli jsme dalekohled a foťák a zírali. Byl to sup mrchožravý! Nejohroženější evropský sup s rozpětím křídel 150 cm. Nádherný! Nebyl daleko – viděli jsme zřetelně jeho žlutý zobák a světlé peří. A pak jsme raději dávali pozor, protože jsme s sebou měli šestileté dítě a přece jen není větší než kamzík…

Takže ještě než jsme dorazili do ubytování, měli jsme první úlovek. Neuvěřitelné. A o to víc jsme se těšili na skutečný výlet. V plánu bylo dojet na konec cesty, nechat tam u informačního centra auto a jít po značce nahoru. Lépe značená byla cesta kolem vodopádů, a tak jsme ji zkusili, ale bylo tam tolik lidí, že jsme se vrátili a šli po původně naplánované trase od kapličky Ermita de Nuestra Señora de Pineta směrem k Refugio de la Larri. A tak jsme další den stoupali a stoupali. A potkali spoustu dalších obrysů na nebi. Ale byly daleko. Na druhou stranu jsme potkali krásné samostatně se pasoucí krávy a koně, takže ačkoliv jsem měla pocit, že vyplivnu duši, stálo to za to. A navíc jsme viděli Monte Perdido (tedy Ztracenou horu) i s jejím ledovcem a vodopády. A že výhledy na třítisícovky vždycky stojí za to!

Další den jsme se vydali údolím Añisclo. Tedy spíše soutěskou. Nic takového jsem nikdy neviděla a bohužel jsem to nezvládla ani vyfotit. Jako už jsem jela různýma podivnýma cestama (ta požární cesta na Hvaru vysoko nad mořem, nezpevněná nebo třeba serpentýny na Tenerife u Masca a polní cesty na Mauriciu…), ale tohle bylo… úzké. Naštěstí z toho byla udělaná jednosměrka, ale zážitek neskutečný! Pro představu – i když normálně máme někde úzkou cestu, je obvykle kolem ní místo. Alespoň vizuálně, když už ne použitelné. Ne však tady. Všude skály a řeka. Řeka hluboko pod námi. Maximální rychlost třicítka a božské (i když úzké!) výhledy!

Když jsme potkali odpočívadlo, zastavili jsme. A koukli na nebe. A byli tam! Různí dravci a v obrovských množstvích. Dalekohled něco napověděl, ale jistější jsme si byli až po kontrole fotek – byli to zejména supi mrchožraví. To ale nebylo vše!

Když jsme dorazili na místo, odkud jsme vycházeli (Hermita de san urbez a cílem bylo Serqué) a kde jsme měli v plánu začít pozorování, žasli jsme nad skalami. Ani jsem nebrblala, že mám těžký batoh (tahám s sebou foťák a dva objektivy, protože nechci přijít o žádnou příležitost – a pochopitelně mám na foťáku vždy zrovna ten objektiv, který je potřeba vyměnit…). Dalekohled jsme vytáhli hned vzápětí, protože jsme viděli zcela nezaměnitelnou siluetu supa bělohlavého (Gyps fulvus). Při rozpětí přes dva metry (údajně až 270 cm) je to impozantní pták! Je neuvěřitelné jak tohle 11 kg stvoření dokáže splynout se skálou. Bez pohybu totiž vůbec nešel vidět!

Ale jak najdete oblíbené místo ptáků? Podle trusu. Hledali jsme tedy bílé fleky na skalách a objevili i mladší kusy. Před příjezdem do Španělska jsem vůbec nevěřla, že bychom je mohli opravdu najít a najednou tady byli. A byli obrovští. Pyreneje tedy nezklamaly. Supi se nám pak objevovali i při túře do kopce a cestě zpět. Nádherné místo.

Sice stále nemám svou vysněnou fotku, protože vždycky svítilo slunko z blbé strany nebo byl sup na špatném místě – jak už to tak se zvířaty bývá. Ale oni opravdu existují! A tak není třeba se vztekat. Poté jsme je viděli na nebi ještě mnohokrát, i z auta. Ne už ale tak krásně jako právě v Anisclu. Viděli jste jej už někdy venku naživo? A věděli jste (narozdíl ode mě), že žijou v Evropě?