Špicberky 2. díl

Dnešní výlet se velmi povedl. Hledali jsme polární lišky. Jsou skvěle maskované – v zimě na bílo a v létě tak nějak na hnědo. Takže jsou prakticky neviditelné, když nevíte, co máte hledat. Náš průvodce měl skvělou fintu. Když na ně určitým způsobem zapíská, zvědavá liška se jde podívat, jestli nejste něco k jídlu. Jednu jsem zahlédl dalekohledem poměrně hodně vysoko v kopci a pak už jsme měli smůlu. Ale to neznamená, že by to výlet jakkoliv zkazilo. Prošli jsme se po břehu moře pár kilometrů a fotili další druhy ptáků – kajky mořské, potáplici malou, jespáky a husu velkou. Viděli jsme pár super přátelských sobů, kteří vypadají jako by měli každou chvíli vyletět za Santou.

Bohužel i tady, tisíc kilometrů od nejbližší pevniny, je jasně a dobře vidět stopa působení člověka. Ohříváním planety dochází k rozpouštění ledu. To zmenšuje biotop ledního medvěda, který je z ker tlačen více na pevninu a dochází k vícero kontaktům s lidmi, včetně smrtelných. Ve vodě je málo ryb a ptáci tak v důsledku nedostatku potravy letos nehnízdí.

Po cestě jsme se bavili s místním průvodcem právě o rybaření a o politice, kterou Norové mají. Norové nám totiž doteď sloužili jako příklad toho, jak se k vodě stavět jako dobří hospodáři – monitorují hejna ryb z dronů i satelitně, mají kvóty na ryby, každá loď musí hlásit, kolik bylo vyloveno. Jejich politika je dokonce vůdčí silou ve změnách, o které se nyní snaží více států s pobřežními vodami. Vyprávěl nám o tom, jak k tomu v Norsku došlo. Na začátku šedesátých let Norové vylovili prakticky všechny sledě, kteří ve vodě byli. Sledi krmí nejen lidskou populaci, ale jsou důvodem pro migraci třeba kosatek. Sledi zmizeli a byli pryč. Rybáři se pak museli začít domlouvat s vládou, jak to řešit. Řešení byla bolestná a krátkodobě muselo dojít ke zrušení lovu. Ale poučili se a dnes se snaží lovit udržitelně. Takové know-how by se mělo vyvážet. Škoda jen, že se člověk nikdy nepoučí včas. Nebo že nepřijme opatření k nápravě dříve, než na poslední chvíli nebo po ní.

Když teď koukáme za okno, jak velký racek obchází bernešky s jejich kuřaty a snaží se přijít na způsob, jak se nějakého zmocnit, zmocňují se nás obavy a fandíme husám proti tomu lupiči. Ale pak si znovu uvědomujeme podstatu života – i racek si zaslouží přežít. Silnější přežívá a racek je jedním z dalších aspektů, které působí na přírodní selekci. K rackovi přilétá ještě jeden. Krouží nad kuřátky jako dravec. Obě bernešky, táta i máma dávají dobrý pozor a opatrně vedou kuřátka mezi sebou. Když pak racek přistává, otec mu se syčením důrazně naznačí, aby racek odletěl. Ten pochopí a popoletí o pár metrů. Vidina potravy je pro něj velmi silná. Najednou však mezi ně vlétne hnědobílý blesk, nekouká nalevo napravo a na zemi se strhne krátká mela. Peří lítá na všechny strany, racci s křikem odlétají jedním směrem, bernešky mávnou silnými křídly a snášejí se z kopce s křikem na druhou stranu směrem k městu. Stačí pár vteřin a je po všem. Liščata musí také jíst. Koukáme a počítáme, jestli z kuřátek někdo zbyl a co se s nimi stalo. Ale ne, bernešky se nemají proč vracet. Všechna čtyři kuřata patří lišce. A nám nezbývá než přihlížet. Jako již tolikrát, příroda se může zdát krutá. Ale není. Každý dělá, co může pro přežití, silnější loví a slabší nepřežijí, aby dali život další generaci. Z druhého pohledu může být příběh napsaný o statečné mámě, která má po dlouhé zimě ještě bílý ocas a špičky uší, která se večer přikrade až do města, aby zabezpečila úlovek pro svoje liščata. Zejména ve chvíli, kdy se po chvilce snesli z oblohy oba racci, aby zkontrolovali, jestli lišce nějaké sousto neupadlo. Verča v tu chvíli přestala fotit z okna, popadla foťák a vyběhla z našeho domu, která sloužil v minulosti jako ubytovna pro horníky. Obdivuji její duchapřítomnost. Fotky, které pak přinese, jsou nádherným svědectvím neustálého boje o přežití.

Množství potravy nadále ovlivňuje životní cykly a tak smrt mnoha sobů z hladu během jedné zimy znamená dostatek potravy pro lišky, které pak mohou dát život mnoha liščatům. 

Nad všechnu marnost zdá se nám jen počínání naše – člověk činí pokroky ve vědě a technologii, pokrokovost států a národů počítáme rozvinutou spotřebou. Ke svému životu a jeho kvalitě člověk počítá primárně to, kolik toho může spotřebovat a čím si život usnadnit nebo zpříjemnit. A když již máme plné žaludky, chceme stále více a více a náš hlad je neukojitelný. Člověk se cítí nad přírodou a mimo ní a mezi kvality, které ovlivňují náš život, počítá spíše věci, které nashromáždí doma za svou zdí, než své prostředí. A naše vnímání ekologie připomíná matematiku, ve které co je více než tři, je mnoho a nestojí za počítání. Nejsme ani tak pokročilí, ani tak pokrokoví, abychom s tím něco dělali. Ba co víc, nejsme často ani tak pokrokoví, abychom si to vůbec přiznali a uvědomili. Pořád se necítíme dost bohatí na to, abychom oželeli jedno auto navíc a ocenili raději spořádané klima a bohatství života kolem nás. A tak so musí objevovat stále větší a silnější rány z našeho okolí, abychom si uvědomili, že vše, co činíme, má v našem množství dopady na každého z nás, a to i tisíce kilometrů od míst, kde žijeme. Snad je tedy člověk dalším takovým aspektem, který selektivně působí na přežití druhů kolem sebe, byť jinak, než ostatní. A snad se jednoho dne staneme dost moudří na to, abychom vlastní hnízdo neučinili pro nás neobyvatelné. Aby se tak mohlo stát, měli bychom životnímu prostředí a tedy prostředí, ve kterém žijeme, jíme a konáme veškeré naše potřeby, pokládat alespoň za tak důležité, jako umění, kulturu, jako lidská práva a jako vědu a technologii. Někdy musíme zkusit ten Bhútán!