Já nevím proč to dělám. Masochismus? Možná… Focení zvířat je fakt pěkně nevděčná disciplína. Ale nějak nemůžu přestat… Předpokládám, že je nás více, ale pokud jste to nikdy nezkusili, pokusím se vám to neštěstí přiblížit…
Zvířata se hýbou. Prostě si to nenechají vysvětlit. Většina se dokonce schovává, takže je potřeba na ně číhat. A nerušit je, protože mají vlastní život. Zatím jsem nikde v bažině nepřespávala, ale je mi jasné, že i to mě jednou čeká… Komáři included. Focení zvířat je skoro nemožné taky proto, že se míhají a pak na foťáku rozmazávají. Když už zaostřím jejich jednu část, zbytek uhne. Nebo mi rovnou ukazují zadek.
Když je naopak zrovna fotit nechci, vlezou mi do záběru. A zničí tak kompozici. Myslím si, že ráda dělají naschvály.
Když náhodou zvíře najdu, stále není vyhráno. Co potřebuje každý fotograf? Světlo. V ateliéru si ho přizpůsobí, ale copak můžete sivokého supa s rozpětím křídel 2,5 metru nacpat do ateliéru a donutit pózovat?! Takže pochopitelně bude vždycky světlo proti (obrazně i doslova). Bude ho málo nebo naopak příliš. A když konečně nastavím dokonalou expozici, to zvíře se pohne, vyleze mrak, přijde mlha…
Ale řekněme, že se stal zázrak a vše předchozí je splněno zároveň. Mám zvíře, mám světlo. Jenže zvířata se také ráda vyskytují na místech, kde se stávají nevyfotitelnými (jo, španělští supi, mluvím o vás). Takže když je konečně najdu i zaostřím a nejde kolem mlha nebo mrak, jednoduše nevyniknou. Je to marné.
Občas se stane, že je nádherné světlo. Pták stojí dokonale nehnutě ve vzduchu právě tam, kde ho potřebuji mít. Dokonalý obraz! Kdy to udělá? Samozřejmě že ve chvílích, kdy měním akumulátor. Nebo objektiv. Zkrátka když zrovna nemůžu fotit.
Nemám fotky z dovolených. Takové ty normální – jak rodinky někde jí, bydlí, užívají si… Fotek přivezu vždy pár tisíc. Ale jak vypadají? 80% různě rozmazaní tvorové. Protože se bojím, že mi příležitost uteče, jakmile si vezmu krátké sklo. Koupání v moři, zábava, krajinky… toho moc nemám. A pokud se náhodnou na nějaké fotce vyskytnu, mám před obličejem foťák. A Ondra dalekohled. Pro blog o cestování poněkud suboptimální.
Většinou funím. A jsem strašně zpocená. Protože s sebou všude tahám obří bágl. A stativ, protože doufám (většinou marně), že mi k něčemu bude. Lítání je vůbec extrém – často mají aerolinky v propozicích, že kromě příručáku si můžete s sebou vzít „třeba brašnu na foťák“. No, asi nemysleli několikakilový bágl, že jo…
Focení zvířat je prostě super. A to jsem se do toho více pustila teprve nedávno…
Bezhlavý plameňák a kakající pták a vůbec všecko mě baví… 🙂
Myslím si, že zvířata jsou hodně poťouchlá a mají z nás při focení legraci… Veronika