Špicberky 1. díl

První den. Je to jako první den nového života. Moment, kdy přestáváme jezdit na dovolené a začínáme cestovat. Začínáme s blogem!

Dnes jsme se bavili o tom, kolik míst už jsme vlastně navštívili. Nehoníme statistiky, ale dali jsme se na letišti do řeči (nebo spíš ona s námi) s jednou paní, která asi byla Dánka, ale žije s manželem – Američanem – v San Francisku. Stejně jako my vyrazila na výlet na Špicberky. Sama. Říkala nám, že má za sebou zhruba 65 navštívených zemí. My jsme se nedopočítali 😊

Dnešní první den je náš první den za polárním kruhem. Náš dosud nejsevernější výlet byl do Stockholmu, nejsme tedy žádní zcestovalí seveřané. Tomu trochu odpovídá i to, že jsme celý den ladili oblečení. Jsme rádi, že navzdory teplotám nad 0 (hlášeno bylo 9 stupňů) jsme nepodlehli falešným pocitům a pořádně se oblékli do několika vrstev oblečení. Jednotlivé vrstvy se postupně odkládali a zase oblékali zpět a když jsme konečně vyrazili na moře, byli jsme rádi jak za všechny, tak za overal. V zimních hadrech už jsme cestovali, abychom to zvládli s jedním zavazadlem. No ve 30 stopních v polských Katowicích jsme byli za blázny jen trochu. Všichni ostatní jezdí přece v létě k moři.

Bylo sice velmi mlžno, ale Špicberky na nás hned od začátku byly více než milé. Ještě první večer, než jsme šli spát, jsme za oknem viděli nějakého chlupatého tvora, který proháněl na zemi sedící ptáky jen pár metrů od našich oken. Poté, co jsme vyloučili kočku (které jsou na Špicberkách z výborných důvodů zakázané) jsme si řekli, že to bude malý pes. Ale pak nám došlo, že vidíme první polární lišku, na kterou máme v příštích dnech samostatnou výpravu. Fait accompli!

Při cestě na snídani do vedlejšího baráku jsme viděli pasoucího se soba pár desítek metrů od nás. Když si lehl na zem, vypadal jako Frodo ve scéně z Pána prstenů, kdy jej v kamenité stráni Sam překryje elfím pláštěm – prostě zmizel.

Vůbec všechno je na Špicberkách jinak. Je tu tundra. Pro oko navyklé na českou kotlinu je to absolutní zrada. Nikde není ani jeden strom, ani jeden keř. Dokonce ani kleč ne. Jasně, že jsme to to věděli předem, ale vidět a číst o něčem je prostě tak obrovský rozdíl. To ale vůbec neznamená, že by zde nic nežilo. Život si našel cestu všude a zde je velmi pestrý. A právě kvůli tomu jsme přijeli. Na zemi sice roste jen krátká tráva, mechy a lišejníky, ale to vůbec neznamená, že je to jednotvárné. Na první pohled okem rozeznáte mnoho barevných odstínů v jednotlivých druzích rostlin. A následně zjistíte, že teď v létě, je tu celá řada kvetoucích květin, které mají sice drobné, ale krásně barevné květy různých barev.

My jsme však primárně zaměření na ptáky a tak jsme se těšili a plánovali, co uvidíme. Verča chtěla vidět bělokura horského. Na náš další naplánovaný ornitologický výlet o něj dokonce prosila průvodce. A tady jsme jej zastihli ještě ve svatebním šatě jak proháněl dvě samičky jen tři metry od silnice. Můžete si jej představit jako takovou větší slepici. Patří taky mezi hrabavé a ve skutečnosti je příbuzný tetřevů (hlušec). Na nohách má báječné chlupaté kalhoty.

U moře před naloděním jsem si zase splnil svůj sen a viděl husu bernešku (bělolící). Ani nevím proč, vždycky jsem měl raději dravé ptáky, ale husy mě něčím přitahují. Hned jak přijdu na to, čí to je, dám Vám vědět. Jsou pomalé a Verče se dobře fotí. Navíc jsou velké. A působí domácky. Nevím. Na moři nás čekali alky malé a alkouni tlustozobí, kterých jsme z lodi na římsách pozorovali několik desítek. Občas nám nad hlavou přelétl další vysněný pták – papuchalk (ploskozobí), který je prostě krásný a velmi fotogenický. Taky mi utkvěla v hlavě sněhule, tedy nikoliv bota, ale snad nejseverněji žijící zpěvný pták (passeriformes), který je příbuzný třeba strnadovi. Všimnete si ji prakticky jen za letu, když sedí na zemi mezi mechy a lišejníky, tak je skoro neviditelná. 

Kousek od přístavu seděla párek chaluh, které jsme posléze určili jako chaluhy příživné. Měli dvě kuřata, původně jsme viděli jen jedno, ale cestou zpět již dvě. Dokonce jsme viděli, jak naprosto neohroženě vyháněli německého ovčáka, který se dle jejich názoru ocitl příliš blízko loučce, kde se vyskytovali. Pes byl na vodítku a on i jeho páníček z toho měli asi docela srandu, ale chaluhy to mysleli smrtelně vážně. Utkvělo mi v hlavě, že podobně jako frigatebird (fregata vznešená) umí v letu donutit jiné ptáky vydávit ryby, které jim sebere. Asi proto se jmenuje příživná.

Samostatnou kapitolou jsou hejna kajek, která jsou tak krotká, že byste si je mohli dojít pohladit rukou (všechno na Špicberkách je chráněná a vždy se snažíme neobtěžovat, tak jsme odolali i tentokrát, ale jen stěží!). No a ty kajky so pouští prachové peří a zobáčkem si je přihrnují kolem sebe jako peřinku. Každá měla svojí!

Nejvíc jsme jich viděli mezi dvěma psinci, kde bylo vždy tak 20 – 30 psů, kteří v zimě tahají saně. V létě mají práce asi méně a o to vydatněji štěkají.

Jak jsem říkal, na vodě byla mnohem větší zima a byli jsme rádi za všechny vrstvy i rukavice. Ještě že jsme dávali pozor, když nám Petr z Kapr Divers vyprávěl o svých cestách na sever a o zimě, která na lodi může být. Jednak fouká vítr, koneckonců loď nejede nijak pomalu, a jednak jde zima od samotné vody, která může mít tak 3 stupně. 

Po návratu ze tříhodinové plavby jsme se neubránili tomu, abychom ještě nešli na procházku. Koneckonců bylo potřeba nakoupit. Nakonec z toho byl výlet na dalších pět hodin, kdy jsme prošli celé město až na hranici, za kterou se již bez pušky kvůli medvědům nesmí. Alespoň jsme se vyfotili s ikonickou značkou pozor polární medvědi a šli jsme již notně unavení zpátky.

Samostatnou kapitolou je světlo. Polární den údajně umí způsobovat insomnii (a šílenství, pokud máte rádi film vřele doporučuji film od Nolana, kde hraje výborný Al Pacino, se stejným názvem). Teď je devět večer a za oknem je světlo, které odpovídá zhruba šesté hodině večer někdy v září. Jsme tak unavení, že určitě usneme, ale jinak věřím, že to umí biorytmus rozhodit.

Na mě osobně Špicberky působí úplně neuvěřitelně. Jediné, s čím bych to alespoň nějak porovnal, jsou buď Alpy v létě nebo irské kamenité pláně. Zatím nemám srovnání se Skotskem nebo severním Švédskem či Islandem, ale po návštěvě Špicberků se tam určitě chci vydat a jsem si tím naprosto jistý již po prvním dnu tady. Pár ostrovů i odlehlých míst jsem viděl a nechce se mi věřit, že by to bylo jen severem. Zimu jsem koneckonců nikdy moc rád neměl (snad jen v knize od Tove Jansson Čarovná zima o mumíncích). Ale tady není zima. Tedy určitě ne česká. Je tu klid. Věřím, že v zimě to bude obrovsky náročné, ale teď máte léto a klima je tu jako v pozdnějším podzimu nebo na začátku zimy.

Je tu ale nádherný klid. Snad je to tak vždycky na dovolené, když nejedete zrovna na Ibizu, ale tady je to jako zázrak. Asi to není ani severskými národy, údajně je tady ve městě s 2500 obyvateli je 40 národností (mezi nimi hodně Thajců). Téměř každý tu nosí zbraň, neboť bez ní je zakázáno kvůli polárním medvědům odcházet z města. Ne že by po nich někdo střílel.

Ale máte pocit, že pro lidi je tady život jednodušší. Denní režim je daný, všichni se znají. Podle lokální historky, když se někdo pokusil přepadnou banku, chytili ho za 20 minut. Auta se tu nezamykají. Dokonce je nechávali otevřená – aby Vám pak nebylo horko, až si do nich sednete nabalení v teplých hadrech.