Ptáci na Špicberkách – co stihne ornitolog amatér za deset dní

Na Svalbard jsme vyráželi z nadšení pro přírodu. Ptáci na Špicberkách měli být relativně jednoduchým cílem – nejsou tam stromy, které by překážely ve výhledu a v létě měli někteří ptáci hnízdit, takže se vědělo, kde jsou. Které jsme stihli zpozorovat a zachytit za pouhých deset dní? Dnešní článek je spíše pro ornitologické nadšence.

Přiznám se, že jsem před plánováním neměla moc přehled, co vše tam žije. Těšila jsem se ale na papuchalky (ještě jedno přiznání – až při čtení o ptactvu zde jsem zjistila, že papuchalci jsou v jednotné čísle „papuchalk“ a né „papuchálek“). A začala hledat… Naštěstí existují úžasné stránky Ptáci na Špicberkách. A tak jsem měla co si zapamatovávat…

Papuchalka jsem viděla hned na prvním výletě, který jsme absolvovali k ptačím útesům lodí. Úspěch!

Ze seznamu jsem si předem vybrala to, co jsem chtěla rozhodně vidět. Bělokura a alkouny. A sněhuli. Bělokur sice v létě není moc bílý (sameček jakž takž, ale samička hnědne, přepeřuje zpět na bílou až teď v září), ale zato se moc nehemží, a tak se mi ho podařilo krásně vyfotit. Po cestě do obchodu.

Alkouni? Také úspěch! Jednu kolonii alkounů tlustozobých jsme viděli z lodi a za alkouny malými jsme se vypravili na kopec (foto v úvodu, Ondra o tomhle výletě dokonce napsal samostatný článek ). A sněhule severní? Tak ta byla úplně všude! Roztomilý malý pěvec… který navíc umí napráskat, že je liška poblíž. Právě díky němu se mi ji podařilo vyfotit. Ale o tom zase někdy jindy…

Celkově jsme z vodních ptáků zvládli potkat následující: bernešku bělolící (Branta bernicla), husu krátkozobou (Anser brachyrhynchus), kajku královskou (Somateria spectabilis) a kajku mořskou (Somateria spectabilis). Kajčí kolonie byla pro nás obrovským překvapením – nic takového jsme předtím neviděli. Zrovna měly mladé a kolem brousili obrovští racci šedí. Brutální zabijáci, což mě předtím nenapadlo. Fotky neuveřejňuju, zatím jsem na to měká.

Potkat bělokura horského (Lagopus muta hyperborea) nakonec vůbec nebyl problém – jsou klidní a vyskytují se i blízko cest. Navíc zrovna tokali, takže různé bublání je prozradilo. Také jsme měli štěstí na různé kulíky a jespáky, ty jsem ale zatím neurčila.

Z racků a jim podobných se nám ukázal racek tříprstý (Rissa tridactyla), racek šedý (Larus hyperboreus) a chaluha příživná (Stercorarius parasiticus – ano, do focení ptáků na Špicberkách jsem si myslela, že chaluha je rostlina). Na vodě pak papuchalk severní (Fratercula arctica), rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea), který má nejdelší migrační trasu ze všech ptáků na světě (lítá mezi póly!) a alkoun tlustozobý (Uria lomvia), často nás provázel také buřňák lední (Fulmarus glacialis).

Na kopcích v okolí jsme opakovaně potkávali sněhule severní (Plectrophenax nivalis) – některé zrovna lovily hmyz pro mladé. Kolonie alkounů malých (Alle alle) je obrovský zážitek. Stovky a tisíce poletují okolo a dělají kravál.

Jednou se nám poštěstilo u jezera najít i potáplici malou (Gavia stellata) – tu jsem viděla poprvé v životě! A umí se potopit opravdu na dlouho (až devět minut). Nestopovala jsem jí to.

Každopádně jsme byli ze Svalbardu nadšení! První setkání s přírodou arktidy nás skutečně vzalo a těšíme se na další výlety na sever. Už plánujeme výlety do Norska a Finska, protože tyhle kraje jsou rozlehlé a mají co nabídnout. A navíc naše kniha ptáků obsahuje i tyhle krasavce:) Ondra by byl jistě více systematický, ale já se už nemohla dočkat, až nasdílím jednotlivé fotky – fakt mi dělají radost! Tak snad mi to fotograficko – ornitologicé nadšení protentokrát odpustíte.