Špicberky IV. díl – malí alkouni a pocit dokonalého štěstí

Špicberky, den čtvrtý, výlet, na kterém nás doprovází alkouni. Potkáváme čím dál více lidí, kterým nedorazila zavazadla. Znovu se s Verčou chválíme za nápad (po zkušenostech odposlouchaných od zkušenějších přátel) si vzít nejdůležitější věci na sebe a do příručáku. Bundu, náhradní spodní vrstvy a ponožky.

Ostatní turisté ze všech koutů světa jsou milí, přátelští a rádi se podělí o svoje zážitky. Návštěvníci Špicberk jsou z 99 procent milovníci přírody, často zapálení pro ochranu přírody. Těžko jen rozumíme lidem z Číny a HongKongu, kdy si nejsme jistí, jestli jsou natolik stydliví, že se nebaví, nebo jestli mají odpor k Evropanům (bílým lidem) nebo jestli jsou prostě natolik vychovaní odlišným prostředím, že by jim povídání se s cizími lidmi přišlo jako nepřípustný zásah do soukromí. Můj osobní typ je to poslední. Někdy se někoho z nich budu muset zeptat.

Jedna holčina se posléze trochu osmělila a když jsme osaměli na palubě (ostatní nechtěli mrznout na ledovém vzduchu), tak se mě zeptala na modré vlasy, jestli je mám obarvené nebo je to moje přirozená barva. Jako otvírák dobrý, ale chvíli jsem přemýšlel, jestli to nemyslí vážně. Asi myslela, a nebo skutečně v obličejích lidí z Asie nejsem schopen číst. Možná, že to spadá do stejné kategorie s mou oblíbenou historku s Japonci – jsou tak slušní, že na otázku, jestli mají děti, společensky odpovědí, že „neví“ – protože negativní odpověď by byla považována za příliš neslušnou. Chtěl jsem se jí pak držet zeptat, jak to teda mají s tou konverzací s Evropany, ale nakonec jsem to vzdal – riziko, že bych se jí nevhodně dotkl, bylo moc vysoké. A tak nakonec zjistíme, že ač všichni stejní a když už konečně najdeme řeč, které oba rozumíme, bariéry zůstávají pořád vysoké. Ale život je alespoň barevnější.

Dnešní osmihodinový hike na vrchol hory za ptáky byl naprosto úchvatný, byť pro nás pořád ještě rozleželé po covidu trochu náročnější. Přebrodění řeky, jejíž vody měla asi 6 stupňů, bylo samo o sobě dobrodružstvím, ale pokračovali jsme dál. Výstup na summit provázela mlha, která střídavě stoupala a klesala o desítky metrů. Po dvou hodinách od začátku pochodu jsme vystoupali někam, čemu jsme říkali z legrace „bird level“, tedy asi tak úroveň, kde začínají hnízdit ptáci.

Alkouni malí se shromažďují do kolonie na břehu v období hnízdění, tedy v červnu a v červenci. Čímsi ve tvaru těla i v chování trochu připomínají tučňáky, mají krátká křídla, kterými musí při letu neustále rychle mávat. Měli jsme to štěstí, že jsme narazili na kolonii, která čítala určitě několik tisíc ptáků – ani nikdy v životě jsem zatím ještě tolik ptáků najednou neviděl – za neustálého štěbetání neustále jednotlivé skupiny vzlétaly, aby jiné zase přistávaly a někdy jsme měly pocit, že se zvedly všechny najednou a vzduch se naplnil šuměním jejich křídel. Snad již vyváděli mladé ptáky, někteří působili dojmem, že ještě pořádně létat neumí a při přeletu nad našimi hlavami jsme se pořád museli dívat, aby do nás nějaký nenarazil. Akrobatická cvičení ve vzduchu připomínala manévry při vylodění v Normandii a podívaná to byla skutečně úchvatná. Alkouni působí dojmem velmi sociálních ptáků, kteří spolu neustále něco řeší, dívají se na sebe a hned zase na něco o čem zasvěceně debatují.

Pozorovat zvířata v takovém počtu v jejich přirozeném prostředí mimo zásah člověka byl vždycky můj sen. Rozumíte – stáda bizonů táhnoucí se po celém obzoru nebo alespoň pakoně či losy. Ale náš koníček je pozorování ptáků, a tak hledáme místa, kde je možné zažít podobný dojem z pozorování velkých hejn. Ani s odstupem času jsem se ještě neprobral z pocitu naprostého ohromení, které to provázelo. Je to trochu šok. Asi jako když máte v noci sen, o kterém víte, že to je sen. A pak se ráno vzbudíte a po pár nejistých momentech zjistíte, že to doopravdy sen byl. A pak najednou přijde ten moment, kdy jste znovu v tom snu, akorát úplně probuzení. Alkouni možná nejsou nejvíc wow ptáci, které by člověk mohl pozorovat. Nejsou nijak zvlášť hezcí nebo něčím výjimeční. Ale byli opravdičtí a neprchali před námi a nesobecky nám poskytli možnost se zadívat do jejich světa jejich očima.

Malý ptáček, který žije posléze celý život na moři. Žijí kolem ostrovů na ještě dálnějším severu u Arktidy. Živí se ponejvíce mořskou drobotinou, které snědí denně kolem 60.000 kusů! A to je z vod nefiltrují, ale loví. Lidé je taky jedí – Inuité v Grónsku si z nich připravují pokrm, který se jmenuje Kiviak. Kůži z tuleně nadívají asi 300 až 500 malými ptáčky, které pak nechávají 3 až 18 měsíců fermentovat ve vzduchotěsném a tukem uzavřeném vaku na zimu pod kameny. Asi vynechám…

Kolonie mohou mít desítky až stovky tisíc jedinců a celkově jich je na světě skoro třicet sedm milionů hnízdících párů.

Pro mě ale zážitek nespočíval v nějaký datech, součtech nebo racionálním uvažování – pouze desetitisíce malých černých nemotorů, sny a radost a pocit dokonalého štěstí … Při mém strachu z výšek mám pocit, že člověk nebyl stvořen k tomu, aby ptáky pozoroval z vrchu. Snad i proto mi nevadilo, když nám na vrcholu veškeré výhledy uzavřela mlha. Po krátké procházce nahoře a obědu jsme se ještě jednou prošli kolem kolonie, kde Verča udělala nějaké fotky – pevně doufám, že vyjde alespoň nějaká, na které by bylo vidět ohromující množství malých alkounů, které jsme měli možnost pozorovat – to už musíte posoudit sami.