Lapland obytkou – polární kruh a sobi

Laponsko zní magicky teda aspoň mně. Jako malá jsem si myslela, že je to něco jako Japonsko, a tedy i stejně daleko. Protože tam přece žijí Eskymáci, že jo… No jo, kolik omylů si člověk postupně musí opravit. A tak když jsme se v létě vydali za polární kruh, už to chtělo opravdové informace! A že bylo co za opravovat!

V posledním díle o naší letní cestě za polární kruh jsme byli u Ruských hranic na nejvýchodnějším pevninském bodě EU. Plném komárů. Po dokonalé procházce močály, mokřady, rašeliništi a bažinami (ani jsem do té doby netušila, že mě budou napadat taková slova, ale Finsko bylo v tomhle fakt podnětné!) jsme se rozhodli ujet co nejvíce. Sice je to k polárnímu kruhu daleko, ale aspoň, ať je to další den víc v pohodě… Vyrážíme okolo 16:00 a v 22:00 za světla hledáme spaní. Jde vidět, že se blížíme, protože je úplně normálně světlo.

Ráno vyrážíme opět na sever. Po cestě potkáváme soby. A další a další. Jedeme opatrně, protože se zjevují poměrně nečekaně. Ještěže tady není žádný provoz (i když potkáváme více než jedno auto za hodinu, což je o dost více než některé následující dny). Cedule upozorňují na to, že se nacházíme v území s pastvou sobů, kde Sámové (žádní „Laponci“ a už vůbec ne „Eskymáci“!) mohou mít vypuštěny své soby na volno. A takový sob má přednost! Nesmí se na něj sahat a nesmí se obtěžovat ani stresovat. Takže pěkně zastavit a počkat, až přejdou. Nebo se dopasou (či co to na té cestě dělají).

Google není v pozici polárního kruhu nápomocen, ale mapy.cz ano. Jedeme po E 63 kolem Ruky (ano, té Ruky, kde podle titulku… no přečtěte si to sami, český jazyk je zkrátka malebný…) a u Herajärvi TO má být. Polární kruh.

Krátce po poledni skutečně protínáme polární kruh. Pamatujete, jak jsme se všichni ve škole učili o permafrostu? A představovali si tu šílenou celoroční zimu? A neúprosné nikdy nezapadající slunce? Tak jen to se sluncem je pravda, my jsme v lehkém svetříku a je nám dost horko (ale upřímně – permafrost jsme viděli loni na Svalbardu a nevypadá vůbec tak, jak nám to tvrdili ve škole). Hledám, jak to tady vlastně s permafrostem je a údajně se ve Finsku skoro nenachází. Výjimkou jsou útvary zvané palsa, které jsou značně lokální a hodně na severu.

Přejezd magické hranice v mapě označuje ve skutečnosti dost vysoká skulptura, takže naštěstí polární kruh nezmeškáme a fotíme se. Dokonce točíme Van Falca, jak jím projíždí:).

Den věnujeme celý cestě, nabírání nafty a vody – k Inari, našemu hlavnímu cíli je to pořád ještě více než 450 km. Takže je nám jasné, že ani dnes to nebude. Jako v osobáku bychom to asi hecli, ale místní cesty jsou všechny monotónní a povolená rychlost okolo 80, což Falcovi vlastně i vyhovuje, ale nechceme strávit zase celý den za volantem. Raději stavíme u jezer, kde se kocháme labutěmi a uhýbáme sobům.

Hledáme, kde bychom tak vzali vodu. Měst je méně a méně, pump také, navíc jsou malé a extra drahé. Využívám tedy Park4night k nalezení zdroje vody. Ten nacházíme na místním stadionu, který bychom tady označili za „in the middle of nowhere“, ale tam je očividně hodně využívaný. Obří parkoviště, veliký ovál, tribuny i zázemí. A záchody. A šatny. Potkáváme pár dobíhajících slečen a hledáme nějakou zodpovědnou osobu. Nikde nikdo. A všude vše odemčeno. Zjišťujeme, že se tady ani nezamyká – šatny jsou přece od toho, aby se užívali, když si jde někdo zacvičit. A tak po menší poradě rozhodujeme, že si nějakou vodu načepujeme z umyvadla.

Připadáme si jako zbojníci, ale utěšuje nás, že ve Finsku je normální používat chaty, čaj, záchody, zkrátka vše, pokud člověk dodržuje to, že nesmí věc opustit v horším stavu, než byla. A jelikož jsou na většině míst po této zemi i místa s vodou a mytím a odpadem zdarma, připadáme si divně jen trochu. Teda… ona ta rychlospojka úplně nepasuje na žádný z kohoutků. Takže improvizujeme:) Ale po pár desítkách minut máme vodu a fičíme dál.

Je večer. Ale světlo, takže na spaní nacházíme místo v lese plném opravdu odolných keříčků, mechů a lišejníků. Na kopci není ani tolik komárů, a tak se jdu projít po okolí. Raději s vysílačkou, abych kdyžtak stihla aspoň sdělit, že mě sežral medvěd.

Fotím úžasné suchopýry a sleduju stopy sobů – jsou naprosto všude, ale žádného živého bohužel nespatřím. Doufám ve fotku soba nebo losa, co jsme začali tuhle výpravu plánovat. Ale zatím bez úspěchu. Jsme utahaní – zase jsme za poslední dny najezdili spoustu kilometrů a už máme náladu na to, vidět něco odjinud než z auta. Otevíráme pivo a s klapkami na očích a zataženými roletkami jdeme brzo, ale za plného slunce, spát. První noc Falca za polárním kruhem.