Konečně za polárním kruhem! Vyspali jsme se a vyrazili k hlavnímu cíli této výpravy – k Inari, centru dnešní sámské kultury. Ještě je to kus cesty, ale to dáme.
Když jsme plánovali v roce 2022 kam vyvezeme Falca, až ho budeme mít, věděli jsme, že to musí být něco daleko. Něco, o čem moc lidí neslyšelo. A protože nás zrovna nadchla naše návštěva Špicberk, vypadalo to na sever. Jezdili jsme prstem po mapě, načítali články a nadchli se pro Inari. Jezero, kterému místní údajně říkají „Jezero“ („Järvi“), protože přece všichni ví, které (což je v zemi s tisíci jezer něco!). Třetí největší ve Finsku, nejčistší a obklopené původní kulturou Sámů. Takže bylo rozhodnuto! Než jsme však dokončili Falca, bylo léto a mezitím se ti dva blázni (zdravím Jiřinu a Petra Pavla Juračku) vypravili na jezero v zimě. Na kolech. Video tady. Což mě teda naštvalo, protože si vždycky něco vymyslím a on je tam dřív! (no jako fakt!:) ale jinak je to můj fotografický vzor). Ale to video si pusťte, je to boží a úplně jiné než to, co jsme viděli my.
Takže zpátky k výpravě – jedeme zase dlouho nekonečnou krajinou plnou jezer. Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu, ale normálně jimi začínám být otupělá! První dny ve Finsku jsem chtěla u každého zastavit a fotit a tady už to jsem v režimu „jezero vpravo, rašeliniště vlevo, pak bude velké jezero vpravo“ – čistá navigace a nic víc. Jako jsou nádherná a pořád se kochám, jen jsem si na ně dost zvykla. Jak se ale blížíme k Jezeru, vyhlížím zase místa na zastavení. Protože se chci okoupat. Prostě – za polárním kruhem jsem ještě neplavala – to se musí vyzkoušet! A tak v jedné zátoce z mnoha (koukněte na mapu Inari – kdo ví, kde končí a kde začíná?!) parkujeme. A jdeme na to!
Nebudu to zdržovat – je to studené. Přesně jako jste čekali. Ale nebyla bych to já abych tam prostě nevlezla. Akorát mi tady začíná být líto, že s sebou nemáme potápění, protože ta viditelnost je neskutečná!
Do městečka Inari jsme dorazili něco po poledni. Nakoupili jsme pečivo, pendreky a Salmiaki v místním obchodě a hledali místní muzeum sámské kultury. Teda hledali je silné slovo – ono Inari – město je malé. A muzeum naopak obrovské. Jmenuje se Siida (podle původního místního názvu) a fakt ho nepřehlédnete! Rozhodně ho doporučujeme navštívit, a to i pokud muzea moc nemusíte. Původně bylo koncipované jako venkovní a začalo v roce 1959, od té doby prošlo mnoha renovacemi a dnes má naprosto vše. Od promítání dokumentů, výstavy moderních Sami umělců, poskytování brigád mladým Sámům, venkovní „skanzen“, expozici vykopávek i vycpaných zvířat po výpravné cedule vysvětlující jak vlastně život v této oblasti fungoval a jak by fungoval, kdyby je neokupovali Finové. Tedy není to tam napsáno takhle, ale mezi řádky jsme to v tom cítili. Určitý stesk po tom, že sice nyní podle zákonů mohou v těchto oblastech pást soby tak jak chtějí, ale stále si o své zemi nemohou rozhodovat sami. A jaká katastrofa bylo zavedení hranic Ruska a Norska pro kočovníky, kteří tak žili od vždy a se svými stády zkrátka migrovat museli. Jak probíhalo „civilizování“ jejich dětí a převýchova na „naši bílou kulturu“. Sorry za tolik uvozovek, ale nějak se mi nechce moc chodit okolo…
Každopádně až budete na severu, zajděte do Siidy. Pokud to bude v létě, určitě budou za kasou místní studentky. A všimněte si, že opravdu vypadají jinak než Finové z jihu. Nádherné ženy to byly (ne, že by Finky nebyly, ale moc se mi líbily). Ostatně přečtěte si také jak genderově vyrovnanou společnost Sámové měli, to by jim dnešní odborníci z humanitních mohli závidět.
Po několika hodinách v Siidě se vydáváme hledat místo na spaní. Jsme docela utahaní, ale na mapě mám v merku několik míst na cca 40 kilometrové trase. To nezní tak hrozně. A tak jedeme za město. Akorát narážíme na obvyklý problém – všude jsou bažiny nebo jezera. Cesty končí nebo jsou soukromé a vedou jen k domu. Najednou jsme po 53 km, které vypadaly jako dostatečná vzdálenost na konci cesty. Kde je navíc plno. Jsme unavení. Frustrovaní. Asi i hladoví. Obracíme Falca a hledáme dál. Trochu se hádáme. Prostě klasický problém cest delších než 6 hodin za den.
Naštěstí tady slunce nezapadá a my nacházíme nakonec místo. Ne hned u vody, ale ani ne příliš daleko. Stojíme v lesíku vedle malé cesty. Ještě tady stojí jedno osobní auto – očividně se někdo jel koupat. Předpokládáme, že večer odjede, a tak kempíme. Hned začínám vařit, jinak mě Ondra sežere. Dělám špagety ala putanesca – takovou naši cestovní klasiku. Pak ještě využívám teplého počasí, namotávám na strom šňůru a peru v lavoru prádlo. Přece jen jsme víc než týden na cestě…
Následující den odpočíváme. Původně jsme měli v plánu výlet ke kostelu nebo některý ze známějších trailů okolo, ale máme toho nějak dost. Místo toho si jdeme lehnout k jezeru, kde – na rozdíl od okolí auta – nejsou komáři! Zázrak! Bereme si s sebou knížky, polštáře, vodu, kafe a zabíráme naprosto famózní kameny. Jo, voda je furt ledová, ale to mi nebrání se opakovaně očváchat.
Celý den trávíme odpočinkem. Poskakuju taky s foťákem po okolí, protože místní zkroucené břízy a extrémně odolné keříky mě nepřestávají udivovat. Ondra už odpočívá ve Falcovi, ale mě to nedá a pobíhám. To zopakuji i další den – jdu s foťákem ještě dál. Ale kromě toho, že začne pršet, mě doženou i komáři. Ach jo. A tak se balíme a vyrážíme o kousek dál – do národního parku Kaldoaivi ödemarksområde. Což tedy asi z hlediska legislativy není národní park, ale je to největší „wilderness area“ ve Finsku se svými 2.924 km2. Ale o tom zase příště.