Věděli jsme od počátku, že to co chceme od našeho obytného auta, není úplně komerčně běžné. Proto jsme se taky rozhodli pro stavbu vlastního. Prostě my si vždycky vymyslíme nějaký nesmysl… A po počátečním martyriu se zápisem a nosností to začalo vypadat nadějně. Jenže jen do doby, než jsme dostali nabídku a v ní i spočítané hmotnosti komponent, které jsme chtěli v autě mít… V podstatě jsme mohli začít znova.
Naše auto mělo mít vše: dřevěnou podlahu, zateplení, 300 litrovou nádrž na vodu, koupelnu, kompresor na potapěčské lahve, zahrádku s posezením, velká kola, rám, světla… prostě auto pro každou příležitost. Tak jsme si udělali řidičák C – na náklaďák, protože bylo jasné, že vejít se do 3,5 tun není reálné. Ale nenapadlo by nás, že i zde narazíme na strop – naše auto totiž bude mít limit někde okolo 4,5 tuny. A ačkoliv to zní jako že si s sebou budeme moct vzít cokoliv, opak je pravdou.
Ta frustrace! Pořídíte si obří auto, abyste nemuseli řešit limit zavazadla v letadle. Jenom abyste zjistili, že si s sebou stejně nevezmete víc než plavky. Grrr… Ale kdyby jen to – museli jsme začít škrtat pro nás podstatné a funkční věci. Protože prázdné auto bez čehokoliv (má teda už z výroby ochranné pláty zespoda, obří nádrž na naftu apod.) váží s polovinou nádrže 2.760 kg. Náš seznam věcí na potápění má cca 420 kg. Takže vidíte ten problém, že jo?!
Zkrátka včetně nás pasažérů bychom byli dost přes pět tun. To už není lehké přetížení, ale průšvih. Pochopitelně jsme hledali výmluvy jako „stejně nebudeme vozit nikdy nádrže plné“ (300 litrů na vodu a 160 nafty něco váží), ale to není řešení a navíc by to ani nestačilo. Upřímně, málem jsem i vokalizovala návrh prodat to a koupit si každých pár let jiné malé teréní vozítko, do kterého nacpeme matraci a kašleme na to. Dva vandraci? Spíš dva van less aci.
První logický krok bylo škrtnutí dřevěné podlahy. Moc jsem ji chtěla – teplé voňavé dřevo… Teak, který jsme vybírali včetně olejů. Ale kromě toho, že samotné dřevo pár desítek kilo váží, potřebuje dřevěná podlaha tohoto typu taky dost specifický rastr, který je těžký. Naštěstí přišel Martin s novým nápadem – použít korek. Mohli jsme tak udělat lehčí rastr a na dřevu ušetřit hodně kilo.
Další volba padla na zahrádku a bedny. Ano, chtěli jsme, aby auto bylo co nejužitečnější. Včetně úložných prostor a třeba místa na sezení nahoře (kvůli focení zvrchu). No, zatím jsme se s ní rozloučili. Naštěstí půjde kdyžtak připevnit později, rozhodli – li bychom se v budoucnu navýšit hmotnost (jak se navýší nostnost obytného auta? Znamenalo by to jiná kola a pneumatiky a hlavně změnu nápravy… ne že bychom po tom nepošilhávali když jsme se dozvěděli ty smutné zprávy, ale stálo by to nesmysl a všechno prodloužilo).
Jak vyřešit linku? A stůl? Chtěla jsem dřevěné obojí, navíc s epoxidem na stole – líbí se mi to už roky a domů jsem si nakonec takový stůl nekoupila, tak jsem ho chtěla do auto. Ale je to jen pohledová záležitost, nikoliv funkční, a tak musela pryč. Už jsem se loučila i se svou krásnou vybranou ořechovou spárovkou, nicméně se ukázalo, že skoro není těžší než různé jiné materiály, které se obvykle na desku linky používají. A tak zůstala, jen již nebude 4 cm, jak jsem původně chtěla.
A pak přišel boj o lednici. Za posledních pár let jsme si zvykli jíst doma a jakkoliv mi často leze na nervy, že musím každý den vařit, musím přiznat, že domácí strava je prostě domácí strava. A to i na cestách. Ne že bychom si rádi nezašli občas někam a na cestách nezkusili místní jídla, ale žere to peníze a čas být každý den někde a naše auto je opravdu plánováno tak, abychom týden nemuseli nikoho potkat. Takže jsme se shodli, že kuchyň musí být funkční a ne jen na ohřátí konzerv. Tomu jsme přizpůsobili i výběr lednice, která měla původně mít 230 litrů, ale vážila by 62 kg. Hledali jsme tedy varianty, které by nám na kila daly rozumný prostor (a nebyla předražená). Nakonec jsme se museli spokojit se 150 litry (43 kg).
Kolik času vlastně budeme trávit venku? To je otázka… ale markýzu jsme se rozhodli zmenšit na šíři 3,5 metrů. A budeme doufat. Také jsme vyškrtli přední ochranná tyč na konstrukci (nebude vypadat drsně). Rozloučili jsme se s lampou s potapěčem z epoxidu. A veškeré desky na nábytek se budou prořezávat pro odlehčení. Neskutečná práce. Ale ušetří se desítky kilo. Taky jsme snížili počet zásuvek – ono se to nezdá, ale kabely dost váží… Kompromisy nás čekaly také u pojezdů v garáži (chtěli jsme velký výsuvný systém na potapěčské lahve, teď z toho zbyla spíše výsuvná deska, no budeme doufat…).
Uvažovali jsme o zateplení, zvukových izolacích, trezoru, navijáku… zkrátka každou položku zvlášť, ať už byla sebemenší. Dost nás to vzalo, já to obrečela, Ondra zuřil, prostě klasika. Jako když si stavíte dům a všichni vám hážou klacky pod nohy…. Prostě jsme si koupili příliš těžké auto. A říká se, že každá obytka je kompromis. Jenže my se neradi vzdáváme…
Myslím, že konečné řešení je tak trochu zázrak. Průběžně je auto váženo a řešíme to za běhu. Pozitivum je, že jsme nakonec vymysleli i jedno okno navíc (ale přišli o skříňku). Totálně netuším, kam budeme dávat věci, trochu z toho teď panikařím, ale na druhou stranu jsme zachovali hlavní systémy jako postel, stan, soláry, zateplení, topení, obří koupelnu na sušení věcí, záchod… Za týden se jedeme podívat na pokrok a udělat pár dalších rozhodnutí. Když to dobře dopadne, léto už trávíme na kolech! Ale už skutečně nevěřím, že může kdokoliv mít obytku do 3,5 tuny. Fakt ne.
No kamarádi si postavili obytňák a žijí už jako nemají léta i a dítětem – živí je umění a Krypto. Auto mají podstatně menší než vy a jde to krásně. Nemají akorát kupu potápěčských ‚věcí ‚ což bude asi velký rozdíl. Držím palce, Tomík
Zní to skvěle – určitě to vyžaduje jistá omezení, ale je to zkrátka životní styl. Mimochodem – znám je z čajovny? U nás je problém s tím, že jsme měkoty:) A ty potapěčské krámy jsou prostě objemné a těžké… Ale už se těšíme!