Chole island je ještě méně známým ostrovem než Mafia island (aneb tímto oficiálně vzdávám snahu o SEO optimalizaci…). Skoro nic se o něm nikde nepíše kromě zmínky o ruinách a kaloních. I téma na wikině má jen pět řádků v angličtině. Dokonce ani nezmiňuje rozměry! Možná proto, že tam není elektřina? Zkrátka ráj a doporučujeme návštěvu, ačkoliv se o něm jinde moc nedočtete…
Nejprve trocha geografie a historie – Chole island leží hned naproti Mafia island. Pokud bydlíte v Utende, máte ho hned před očima. Vypadá velmi blízko a měla jsem pocit, že to tak vnímají i místní. Občas totiž jezdí „lodní autobus“ nebo jak to popsat. Na lodičku se vejde více lidí než je tam míst. A nikdo nic neřeší. Je to ostrov korálového původu o pouhých 2.26km2.
Některé zdroje spekulují o brzkém osídlení lidmi, ačkoliv důkazy se nenašly. Víme ale, že v roce 1820 už byl spravován Zanzibarským sultanátem, odhaduje se, že na ostrově bydlelo až 8000 lidí. V té době v místě dnešního přístaviště kvetl obchod s otroky, který zde zavedli právě arabové. V roce 1890 ale už byl spravován změnu Německem. Někteří Němci údajně osvobozovali místní otroky (ačkoliv někteří tvrdí, že otroctví tady přetrvávalo dlouho do 20. století), postavili vězení a školu. Po první světové válce ale ostrov připadl Britům (a někteří říkají, že tehdy skončilo otroctví). V té době se rozhodlo o přesunu hlavní infrastruktury na Mafii a část budov byla rozebrána na materiál. Na ostrově zbylo v šedesátých letech okolo jedenácti rodin. Za vlády prvního tanzanského prezidenta Nyerere se ale rozhodlo, že je potřeba některé části země rozvíjet a na ostrov se začali vracet lidi. A tak se odhaduje k dnešnímu dni osídlení na 1500 lidí v 350 domácnostech.
My chtěli na Chole hlavně kvůli kaloňům. Ne že by teda večer nelítali i v Utende, ale tady měli bydlet ve velkém. Taky se povídalo o nějakých ruinách – jenže na internetu jsou často informace dost zmatené a místní povídali ledacos. Ono totiž takovýchto ostrůvků je tam víc. Za Chole je větší Juani a kousek dál na jih Jibondo. Údajně jde za odlivu i přejít mezi některými – lodě někam vjíždí jen za přílivu. A tak jsme i náš odjezd plánovali s místním rybářem – kapitánem tímto způsobem. Ty „hlavní“ ruiny jsou na Jibondo a jmenují se Kua. Mají být z devátého století a my je neviděli. Za to jsme viděli na Chole zbytky vězení a různých domů z dob sultanátu – džungle si je hned vzala zpět. Některé z hotelů tam pořádají romantické veřeře, dokonce je na Chole lodge, kde je spaní postavené na stromech. Uvažovala jsem o něm na noc či dvě, ale v našem termínu už neměli volno.
Skoro všechny hotely nebo turističtí průvodci mají Chole v nabídce – obvykle krátká procházka, strom s kolonií kaloňů a jídlo (cca na dvě hodiny). Nebo se jede na Juani za ruinami nebo do modré laguny na jihu Juani (jede se nádherným kanálem mezi mangrovy – pouze za přílivu, samostatný článek o ptácích a téhle části bude brzy). Je obtížné najít něco konkrétního na internetu předem, je to celkem chaos a navíc se to na místě ještě mění. A Utende je navíc v chráněné oblasti stejně jako Chole, takže je potřeba počítat s celodenním fee přibližně 21 dolarů na osobu. My tam bydleli, takže jsme museli platit každý den.
Co jsme zjistili v reálu: ceny za tour se pohybují okolo 20 dolarů, případně 50 o se šnorchlováním nebo jídlem. My se chtěli jako vždy flákat po hlavní ose a fotit ptáky, takže jsme se domluvili na místě bez hotelu na soukromém výletu. Stálo nás to okolo sto dolarů (mělo to stát míň, ale neměla jsem menší bankovky, tak jsme si říkali, že nám to vrátí jindy, ale další dny přišly historky o malárii dcery – kdo ví co byla pravda, vybrali jsme si tomu věřit), měli jsme lodičku s kapitánem/rybářem a našim průvodcem pro sebe, vodu, pivo (ale fakt doporučuju všude s sebou brát další vodu – dají třeba půllitr, ale já za hodinu vypiju litr v tom počasí). Prošli jsme celé Chole a na západ slunce jeli kanálem k Blue lagoon, přičemž jsme zastavovali na focené ptáků.
Ostrov je převážně muslimský, takže i kdybyste se nebáli, že na slunku shoříte (což moc nepřeháním), tak stejně doporučuju zakrýt ramena a kolena. Cesta přes vodu netrvá dlouho a po cestě potkáváme ženy sbírající ve vodě řasy. Podvodní pole (nemám lepší název) mají označená plouvoucími petkami na šňůrkách. Přistáváme.
Po pár minutách chůze potkávám první baobab v životě. A žasnu. Je obrovský a vůbec nevypadá tak, jak jsem si ho představovala. Dozrávají na něm obří plody, bohužel ne dost, protože je to pochoutka (do dneška jsem netušila, že se to dá jíst). Náš průvodce nám s nadšením ukazuje zbytky vězení. Hrozné místo. Vypadá lehce zklamaný, že tam nechceme dělat fotky a nežasneme více. Ale předem jsme mu říkali, že nás zajímají spíše zvířata a varovali jsme ho, že jsme v tomhle trochu magoři. Vydáváme se za zvukem hrdličky.
Přes spousty mnohonežek mezi hustou vegetací, kde je prošlapaná stezka přicházíme k červěně kvetoucímu stromu a vidíme drobné pěvce. Zato tu hrdličku furt ne a ne nalézt. Ale průvodce postupně chápe, že jsme si nedělali srandu, sice se tváří stále jako by nic takového nikdy neviděl, ale pomáhá nám hledat. (beztak jsou všichni bílí lidi praštění a tihle navíc hledají běžné ptáky). Procházíme mezi banánovníky a před námi se zjeví domeček se studnou. A taky rozestavěný domeček, takže konečně vidím jak se to dělá a ne, fakt si nedělali srandu, že z hlíny.
Vlastně je to geniální. Vykolíkovat půdorys, srovnat šňůrkama. Svázat klacky opěrné, pak klacky dvojíté a tu dvojitou stěnu postupně vyplňovat bahnem. A to je vše. Pár metrů čtverečních. Hotovo. Ale i na to prý potřebují povolení od místní „radnice“.
O trochu větší budovou je škola. A je to obrovský pokrok, protože v devadesátých letech na ostrově nikdo neměl víc než pár stupňů základky a to ještě ne vždy. Postupně se dozvídáme, že do nedávna neměli ani vodu jinde než v pár studních. Ale už dovedli trubky z pevniny, a tak je teď u několika nových studní pár hodin ráno a pár hodin večer k dostání. Vidíme místní s kanystry, jak se začínají scházet na náměstí. Moc jich ale není – dneska se hraje v Utende fotbal, tak je tu dost pusto.
Chole nemá rozvedenou elektřinu. Pár míst má solár, ale jinak nic. Slepice. Prošlapané stezky. Viděli jsme asi tři „motorky“ (znáte takové ty nízkoobjemové věci, co jezdily na vesnicích a opravovalo se to svépomocí? Tak tak nějak, ale z mnohem starších dílů). Mají i kliniku. Mívali i „sanitku“ – motorku se sajdkárou, ale je rozbitá. Člověk tady pochopí, proč říkají v některých hotelech turistům, že tady mohou laskavě zanechat svou lékárničku pro místní… Přišli jsme sice za kaloni a ptáky, ale tahle civilizační část mě zasáhla více. A ne negativně, pokrok není vždy dobrý. Možná mě spíše udivilo jak jsou všichni vysmátí a přátelští. Děti nám zase nadbíhaly a mávaly.
A příroda? Kaloňů byl všude dostatek. Nebáli se. A měli jsme čas si je prohlédnout zblízka. Hodně zblízka. Doteď jsem třeba nevěděla, že mají tak velké pindíky.
Potkali jsme taky nádherného mandelíka, hrdličky a spoustu dalších pěvců, co postupně určujeme. Prošli jsme Chole celé, navštívili ještě místo v mangrovech kde se opravují lodě a na naši loď nastupovali při západu slunce na druhém konci ostrova. U hotelu provozovaného místním panem doktorem. Hned jsme si vzali číslo, protože to ubytování vypadalo krásně. A vyrazili jsme směr volavky…