O cestování obytkou bez obytky aneb co tomu předcházelo

Verča se tuhle pustila do článku o našem vysněném autě a o věcech, které s tím souvisí. Jenže než se pustíme do cestování obytkou, musíme nějakou mít. Koneckonců, cesta je vlastně cíl, no ne?

Když tak nad tím přemýšlím, jsme asi uprostřed procesu, o kterém posléze řekneme, že trval vlastně asi 2 roky, než jsme se k autu dostali.  První myšlenka na větší cestování autem nás přepadla při jednom z našich dvoutýdenních letních výletů v Rumunsku 2021. Bylo to uprostřed covidu a myslím, že myšlenka na cestování vlastním autem tenkrát potkala kde koho. Ostatně do dneška jsou všechna obytná auta vyprodaná a úpravci a vestavbáři mají fronty na roky dopředu vyprodané.

Rádi cestujeme, co jsme spolu, to je asi tak někdy od roku 2015. Samozřejmě jsme si každý užili nějakou tu dovolenou i před tím, ale minimálně u mě bych tomu moc cestování neříkal. Nikdy jsem sice nebyl na klasické zájezdy, ale na dovolenou se jezdilo s cestovkou. Jak jsme se tedy dostali k cestování obytkou my?

Covidové období a rok 2021 se u nás ale potkali s jiným zásadním zlomovým bodem – naskytla se možnost trochu přeorganizovat svojí práci a vypadá to, že i advokacie se dá do určité míry skloubit s digitálním nomádstvím.

Konečně třetím stimulem k cestování obytkou bylo pro nás shlédnutí pár epizod Srdcařů, kteří se označují za motonomády.

Jinými slovy, zjistili jsme, že existují lidé, kteří rádi cestují po vlastní ose, tedy že to jde, zjistili jsme, že nás baví jezdit vlastním autem a zjistili jsme, že ani naše práce nám nebrání v tom to vyzkoušet.

Přechod na tenhle typ práce sebou samozřejmě nese mnohem nižší výdělky a tak jsme uvažovali, jak to všechno skloubit. A tak nakonec mnohem více, než covid, byla pro nás inspirací pro další cestování právě životní změna spojená se změnou práce. Cestování vlastním autem mělo být tak nějak levnější, než cestování s ubytováváním v hotelech. Alespoň jsme si to říkali.

Konečně – rádi se pohybujeme v přírodě nebo spíš v dnešních pojmech v divočině. A vlastní obytka je věc, která Vám teoreticky umožňuje jet kamkoliv a být tam relativně dlouho. A tak vzniklo zadání naší obytky – nechceme auto do kempu, ale expediční. Tedy takové, ve kterém opravdu můžete bydlet na cestách a po relativně neomezenou dobu.

Už je nám nějaký ten pátek a tak jsme si sice přestavovali, jak romantické by bylo obytkou jezdit po celém světě. Na druhou stranu máme závazky a zatím víme, že ne neomezené cestování náš život zatím prostě není postavený.

Kočka, která na nás doma čeká, můj malý Danda, který chodí do první třídy, zahrada, na které každou sezonu nakonec zase znova něco zasadíme (Verča zde) a koneckonců i naše rodiny a kamarádi a koníčky.

Kolik toho zvládneme přes rok nacestovat se tedy teprve ukáže. Já jsem typ, který má v hlavě trochu kalkulačku a pořád počítám, kolik kilometrů s autem musíme najet, aby se nám z cestovatelského hlediska vrátily náklady na jeho pořízení (které už teď jsou o 20 – 30 procent vyšší, než jsme počítali vloni). A už teď je mi jasné, že tenhle způsob výpočtu fungovat nebude. Pokud tedy máte pocit, že ušetříte na cestování, když si koupíte vlastní auto (pokud to nebude nějaký vrak před smrtí), tak bych pro Vás měl za levno ke koupi takový malý hrádek na Karlštejně…

Ale vlastní auto nám umožní vybrat směr jaký mi chceme a kam třeba cestovky nejezdí. Výlety mimo Evropu sice plánujeme, ale popravdě – to už chce cestu na 2 – 3 měsíce, což i s ohledem na naše závazky zatím vypadá v nedohlednu. Ale i do těch 2 měsíců se dá dát ledacos. Maroko a Atlas. Možná i delší výlet po atlantickém pobřeží Afriky. Finsko a polární záře s výletem k Eskymákům. Potápění v Irsku a skotská vřesoviště. Albánie a Buhlarsko. Tajga ve Švédsku a norské fjordy.

Zní to všechno hezky romanticky, ale zatím jsme pořád ve fázi doslova nohama na zemi. Máme holou kastli a teprve dáváme dohromady výbavu, kterou do auta chceme. S ohledem na váhu řešíme každý detail extra. Bojujeme o to, aby auto bylo pokud možno dle našich představ uvnitř a dle našich potřeb venku a ještě jsme se vlezli do hmotnosti předepsané výrobcem a technickým průkazem. Přeci je nechceme auto do kempu, ale tak trochu za polární kruh a tak trochu do rovníkové Afriky. Což sice hezky zní, ale ne zcela dobře to funguje na papíře a ještě hůř pak v realitě.

Z dnešního hlediska si myslím, že koupit si auto po někom nebo už prostě hotové by bylo jednodušší a rychlejší. No jo no, ale když si chceme zařídit auto po svém. Takhle jsme rok a půl od první myšlenky a s vestavbou úplně na začátku. Prostě je to boj. Ale věřím, že to dobojujeme a někdy mezi dubnem a srpnem příštího roku už začneme roztáčet počitadlo kilometrů. A kam povede první cesta? Asi rozhodne Verča. Za mě pořád platí, že „doma dobře, všude nejlíp!“.