Lapland obytkou – kde začíná Rusko a komáři

Pátý den naší cesty na sever Finska se probouzíme u nádherného jezera u hranic s Ruskem. Dnes nás čeká procházka k nejvýchodnějšímu bodu EU a blata v Koivusuo Strict Nature Reserve. Takže komáři. Ale zase nakoukneme do zahraničí, že jo… A pak se začneme posouvat výrazně k polárnímu kruhu. Sbohem noci.

Jdu si opláchnout oči do jezera. Voda je ledová a černá. Slunce svítí, voní rojovník a nikde není ani člověka. Najednou zaslechnu ruch ve větvích a doufám pochopitelně v nějaké větší zvíře. Následuje pípání. Pták honí veverku! Normálně ji šikanuje! Běžím pro foťák. Jak už to tak bývá, scéna se přesunula do mnohem méně vhodných podmínek (klasické trápení fotografovo...). Nevadí, číhám. A pokud jste po minulých příspěvcích zvědaví, ano, žerou mě komáři. Ale co bych pro sledování zvířat neudělala, že jo… navíc nevím co je to za ptáka, pro mě spadá do kategorie „malý hnědý pěvec“ což překládám navenek jako „určím později z fotky“ ale upřímně tím myslím „nevím a nikdy asi nezjistím“. Fotku ale pořizuji. Třeba to pak Ondra nebo někdo z mých táborových přátel dá…

Po ranní očistě vyrážíme pěšky k nejvýchodnějšímu bodu EU. Je kupodivu právě tady, ve Finsku. V malém výběžku, takže v jednu chvíli máme žlutě pomalované varovné kůly „bacha Rusko“ po obou stranách. Najednou nevím, na kterou stranu cesty mám čůrat. Ale je to kousek. Oba státy tady totiž mají hranici uprostřed jezera na malém ostrůvku. A pravidelně ji kontrolují a přeměřují. Pro turisty tady udělali plošinu, aby mohli nakukovat na druhou stranu. Neviděli jsme ale ani medvěda, ani zelenější trávu. Nicméně pohled na jezero to byl krásný.

Všude je spousta varování o hranici, také o historii. Nechybí ani cedule, kde někdo vzhledem k současnému stavu vepsal „Slava Ukraiiny“. Je to nejblíž, co jsme kdy byli Rusku. Bohužel jsme jej nikdy nenavštívili a nevypadá to, že by ta možnost v budoucnu byla (měli jsme v plánu jet se s Kapr divers potápět na Bílé moře pod led, ale přišla válka). Ale třeba se jednou změní politická situace.

Ale dost bylo politiky, nechce se mi rozebírat ani důvody, ani důsledky války na Ukrajině. I když jsme trávili v autě dost času pátráním v historii po jejích kořenech. Vyrážíme pěšky zpátky k autu a omylem vyděsíme tetřeva. Tedy, jistá si nejsem, ale byl to obří tmavý pták, kterému se moc nedařilo vzlétnout, takže ačkoliv jsem ho jen zahlédla koutkem oka, nemám moc pochybností o tom, že to byl on. Foťák mám nastražený, prst na spoušti a plížím se pomalými kroky po cestě v před. Pochopitelně neúspěšně.

Po procházce balíme a opouštíme tohle dokonalé místo. Takhle jsem si představovala kempovací ráj (mínus ty krvežíznivé bestie). Popojíždíme jen kousek – do Koivusuo Strict Nature Reserve. Mají tady být mokřady a tetřevi (takže doufám ve znovushledání) a medvědi.

Původně máme v plánu jít ze severu, ale po cestě si všímáme parkoviště a cedule. Čteme informace z okna, Ondra mi k tomu couvne. Je tady označený i trail k Pirhu – necelé čtyři kilometry. Kontroluji s mapou a ano, to je to místo, kam jsme chtěli dojít. Takže stojíme. Balíme svačinu, vodu, repelent, fotovybavení a dalekohled, oblíkáme si dlouhé rukávy a hurá na to!

Les je hustý, ale cestička průchozí. Mechy, lišejníky, ticho. Nikde nikdo. Cestička se postupně zužuje, až přechází v jednoprkennou stezku. Všude je vlhko, vidím rašeliník a suchopýr. Kouzelné. Čím dále jdeme, tím více ubývají stromy. Po chvíli už zůstávají jen zakrslé vrby a semtam borovice, která se snaží v močálu přežít. Tedy nevím, jestli je to močál. Možná taky bažina. Blata. Mokřady. Kdo ví. O tomhle všem přemýšlím a snažím se nespadnout a stíhat fotit.

Fotím si detaily kytek – u některých vůbec nevím, kam je zařadit. Naštěstí je pak posílám tátovi a ten neváhá ani chvilku. Klikva žoravina mě opravdu dostala. Drobné kvítky, nepatřičně růžové ve všem tom vlhku. A mravenci. Další překvapení. Kdo to tušil, že mohou žít i tady? Kupodivu je tady nejméně komárů za celou dobu. Jako by se báli otevřených prostor. Je příjemné moct se zastavit a nebýt vysán. Dáváme si svačinu a zíráme na všechnu tu krásu. Finská krajina mě dostala. Tady jsem si uvědomila, jak nádherná je – nikdy jsem nic takového neviděla. Černá voda, zelené porosty.

Po pár kilometrech se stezka vrací do lesa. A se stromy i komáři. Najednou však něco vyplašíme – vzlétají těžkopádně. Asi tetřevi. Pochopitelně máme tou dobou jak dalekohled, tak foťák schované. No, nevadí. Pokračujeme k Pirhu, kde se dozvídáme, bylo centrum lesní oblasti. Zkrátka tady bydlel správce a asi i pár lidí. Měl za úkol lesy hlídat a starat se o ně. Paseka vypadá jako z pohádky – červené domečky, luční kvítí a břízy. Nevěřila jsem, že jsou takové kontrasty možné.

Dojídáme svačinu na schodech jednoho z domků a utíkáme před komáry zpět stejnou stezkou. Fotek mám dost, ale ještě mi to nedá a stavím u orchidejí. Do auta seč vracíme utahaní, ale spokojení. Tahle krajina nás okouzlila. A v autě nejsou komáři!

Občerstvujeme se, koukáme na mapu a míříme na sever. Je nám jasné, že polární kruh ještě netrhneme – na to jsme se z výletu vrátili příliš pozdě (je po třetí a mapa ukazuje cca 540 km). Ale chceme ujet co nejvíce, abychom zítra zvládli dojet zase kus. Už jsme vypozorovali, že se naše nálada rapidně zhoršuje, pokud trávíme za den více než šest hodin za volantem, a tak se snažíme to nepřehánět. Jsme tak na severu, že noc skoro není. Ještěže jsem si po zkušenostech ze Špicberk vzala klapky na oči. Falco má sice roletky, ale já to světlo stejně vidím. A od zítřka už noc neuvidíme.