Albánie obytkou na tři týdny – díl 3.

Třetí den jsme dorazili do Albánie. Cesta byla krásná, ale únavná. Rozhodli jsme se tedy strávit nějaký čas na pláži. Protože Balkán má být svobodný. Aspoň se to říká…

Po přespání v Maďarsku a Severní Makedonii jsme tady! Cíl splněn, teď už jen dojet k moři. Válet se chvíli na pláži, poslouchat vlny, trochu se opálit… Válecí čas jsme neměli dlouho. Nějak na to zapomínáme a vždy nás přemůže touha něco zažít nebo poznávat. I když jsme jeli v únoru na ostrov do Tanzánie, nějak se to zvrhlo a místo odpočinku jsme zvládli 18 ponorů, výlet přes celý ostrov tuktukem a několikeré pozorování ptáků. Už víme, že se musíme naučit odpočívat, a tak to chceme zkusit. Dostali jsme od Evy tip na oblast u Vlore, a tak se tím řídíme.

Ve městě nabíráme plné nádrže. Tj. 300 litrů vody. Protože slaní a zapískovaní opravdu spát nechceme a navíc se nechceme nechat omezovat statistikami. A tak vyrážíme poněkud těžší skrz kamenitou cestu na pláž. Na mapě se to tváří různě a po cestě často zpomalujeme kvůli větvím (jsme vysocí). Ale podle výhledů jsme zde správně. Slunce zapadá, obzor se barví do úžasných barev. Po poslední zkušenosti s pískem, kdy jsme zapadli na hoooodně dlouho, jsme opatrní, a to i když tady vidíme všelijaká auta jezdit bez problémů. Naštěstí i nám se jede dobře, a tak parkujeme hned u vody. Mezi ostatními obytkami. Ale všude je dost místa, takže máme desítky metrů čtverečních jen pro sebe.

Jako vždy, i dnes jsme unavenější, než bychom chtěli, protože cesta nám zase zabrala víc, než jsme předpokládali. No co – zítra už budeme jenom ležet! Chystáme tedy spaní, jídlo a těšíme se do postele. Abychom na vše viděli, svítíme si. Což je na tomhle místě chyba! Vzduch vypadá mírumilovně, ani se neozývá zlověstné pískání jako v komárlandu (rozuměj Finsko – jednou se ten název prostě chytne!). Ale není tomu tak. Stovky malých mušek se snaží u světla spáchat sebevraždu. Zavíráme hned moskytiéry a ouvej – ta hlavní na nás vypadává. Do prčic! Zrovna teď! Nestihli jsme ji totiž pořádně vyzkoušet a ještě vychytáváme detaily (tedy mouchy, ha ha)… ale proč zrovna teď?! Nadáváme. Hodně. V tuhle chvíli se článek stává PEGI 18.

Ráno vytahujeme vysavač a zbavujeme stovek jednodenních mušek. Všechny jsou mrtvé. Brutální. Svítí sluníčko, moře vypadá dokonale. Kdybych byla pořádný influencer, už bych měla stovky dokonale vystajlovaných snímků, jak se kouří z kávy a předstíraje, že vstávám nalíčená bych skotačila na kameru ve vlnách. Nic takového se ale neděje – krájím nám meloun, ovoce, sýr, chystám kafe zatímco Ondra s dítětem venku rozkládají stolek a židle. Je to idylka (ačkoliv to nemám vyfocené, takže jako by se to v dnešním světě ani nestalo).

Den trávíme koupáním, snahou udržet dítě ve stínu/v tričku/namazané a pitím vody, protože je fakt horko. Konečně taky zkoušíme markýzu! Do teď jsme neměli možnost ji vytáhnout – všichni nám říkali, že je to zásadní kus auta, tak se těšíme, ale taky bojíme, protože na videu nevypadala instalace nejjednodušeji. Kupodivu zvládáme skoro napoprvé. Sice asi až po deseti hodinách si všímáme dalších kousků, které jsme měli použít (vzpěry nebo jak se tomu říká), ale funguje. Vypadáme jako bychom si přidali další pokoj – Van Falco zkrátka nemá nic malého (už vám Ondra říkal, jak jsme ji vybírali? Tři metry, čtyři metry, proč ne přes celé auto?:)).

Falco budí pozornost. Z moře sledujeme, jak lidi chodí na procházky kolem a předstírají, že se fotí, aby na poslední chvíli namířili mobil na Falca. Ti odvážnější se na něj přicházejí zeptat. Sousedy pouštíme i dovnitř. Z obou stran máme moc milé Němce.

Večer se na pláži rozhoří ohně – spousta z obyvatel pláže si dělá ohýnek. Totální klišé, které musíme brzo taky vyzkoušet – nějak jsme to nikdy sami nedělali. Je to nádhera. A ty hvězdy! Poučeni včerejškem a sousedy dáváme pozor na světla. Bez nich totiž mušky vůbec neotravují.

A takhle trávíme další dny. Vytahujeme paddle board, šnorchl (nejde nic vidět), procházíme se po pláži, házíme si talířem. Po pár dnech odjíždí mladí Němci do města – potřebují vodu a vyřešit záchod. Nabízejí se, že nám něco koupí, pokud potřebujeme. Prosíme je o chleba (vzala jsem spoustu žitných trvanlivých, které se ve Finsku osvědčily, ale tady to horko nedávají – v obalu se zapaří a je po nich, takže ponaučení pro příště…). Odpoledne vyměňujeme chleba za pivo:)

Z pláže také slyšíme hrdličku divokou, takže se ji vypravujeme s dalekohledem a foťákem hledat. Zaslechneme ji mockrát, i zahlédneme, ale nikdy ne dost na fotku. Zato volavek a plameňáků si užíváme až až. A taky nacházíme smokvoň – fíky jsou skvělé, ale některé se tváří zrale, ačkoliv nejsou. Trne nám pusa.

Týden plyne krásně – i ke knížce jsem se dostala! Vody máme pořád dost, kupodivu ani není ve Falcovi moc horko – větrák a otevřená okna s moskytiérou fakt fungují! Jedinou katastrofou tentokrát je ta větrná – ačkoliv jsme četli varování, při jednom poryvu větru se nám zvedá markýza. Chytáme ji skoro jako balón a od příště používáme i lano (ano, i takové základy se učíme – jak používat kotevní lana).

Ani se mi odsud moc nechce, ale Albánie má mnoho co nabídnout, a tak po sedmi dnech opouštíme pláž a vyrážíme na jih (na jinou pláž). Loučíme se s kravičkami, které si zvykly lehat ve stínu Falca a jedeme do města.