Plážová katastrofa ve Finsku (Norsku)

Minule jsme vám psali o naší, resp. Falcově maiden voyage a taky první (kávové) katastrofě. Jedna z dalších, která se nám přihodila, byla katastrofa Plážová, která se stala na našem výletu do Finska, byť reálně v Norsku. A jak taková plážová katastrofa vzniká? No přece takhle…

„Máme offroad, tak jedem, ne?“ „Proč jste to dělal?“ „No na začátku mi to přišlo jako dobrý nápad“.

Byli jsme zrovna v Norsku, víceméně uprostřed ničeho (mapa zde).

Ze silnice vedla malá, poměrně příkrá cesta k jezeru a my jsme si říkali, že máme takové offroadové vybavení a ještě jsme nikde nic nezkusili. Asi by bylo lepší si to nejprve vyzkoušet nanečisto a pod dohledem? No jo no, původně to bylo v plánu, ale pak se to nestihlo a my byli tak rozjaření nádherami Norska, že jsme prostě jeli. Takže bezpečně? Ne, to my raději v místě, kde projede jedno auto za hodinu. Dolů to ještě šlo. A pak už byla jen pláž. Problém byl, že k pláži bylo nutné překonat takový drobný schůdek, který předek auta dal a zadek už ne.

Takový malý schůdeček. Pro srovnání – světlá výška našeho auta je cca. 45 cm…

Zůstali jsme tak viset na poměrně dlouhé zádi s tím, že si auto sedlo na kardan, kola zahrabala a už nebylo nic. Martin Háša nám naštěstí pomohl online radou (a dodáním sebevědomí) a já jsem si na pět hodin lehl s lopatou pod auto. První tři hodiny se mi hlavou honila taková ta moudra „zapadnutí s autem, máš to na den, zapadnutí s náklaďákem, kopeš týden“). Druhé dvě hodiny už se mi hlavou nehonilo nic jiného, než že chci, aby to skončilo. Od severu od moře se přihnala obrovská bouře, takže jsem byl prvních pár vteřin (a další dvě a půl hodiny) mokrý skrz na skrz.

První zapadnutí a jde se na to, zatím bez deště, s úsměvem a dobrou náladou…

Do toho jsem ležel v písku a hrabal pod autem do míst, kam jsem pomalu nedosáhl. Hezky natáhnout ruku s lopatkou, vytáhnout a vysypat, zaplazit se zpátky pod auto, no chápete. Myslím, že se to dalo udělat rychleji, ale některé zkušenosti člověk získá až praxí, a že ji bylo dost. Zmiňoval jsem, že Norsko je taky ve Skandinávii? Pamatujete si náš článek o komárech, že jo? Tak v Norsku jsou taky. A hodně. Navíc asi umí plavat, nevím, každopádně umí létat a kousat v prudkém dešti!

Když se ochladilo a začalo pršet, úsměv nám trochu zamrzl. Vidíte ty louže za zadními koly?

Když jsme se poprvé „vyhrabali“ a já jsem přeházel asi tak 5 kubíků písku, abych srovnal terénní vlnu, na které jsme seděli a mohli konečně zabrat kola, sedl jsem si za volant a šlápl na to. Další zkušenost se dostavila vzápětí v podobě pár kilo písku, které mi přistály v obličeji a na sedačce, protože jsem si inteligentně nechal otevřené okno, abych viděl dozadu. Pecka. Písek jsem vyplivnul a pustil za volant Verču. Po pár pokusech jsme pochopili, že když chceme odněkud vyjet, je dobré to autu nekomplikovat otočeným volantem. Bohužel, v tu chvíli jsme byli na špičce pláže, kdy to bylo asi půl metru k hladině na jedné straně a asi tak 1,5 metru k hladině před námi. Bál jsem se, že se nepůjde otočit. Verča ještě zkusila zavtipkovat, že můžeme jet vpřed (voda byla průhledná a celé jezero evidentně mělké a teoreticky průjezdné), ale já si jen představil, jak vyhrábávám auto po zapadnutí do písku pod vodou a tak nějak jsem měl pocit, že si to hrabání dát ještě s potápěním na nádech není tak nějak dobrý nápad.

Mraky přichází, vlny se zdvihají a při druhém zapadnutí už moc prostoru nezbývalo

Jezero bylo mělké (byť bičované bouří předvedlo slušné vlny) a já jsem při dalším kopání řešil, jestli mě auto zavalí, utopím se a nebo mě zabije blesk. Naštěstí blesky netrvaly dlouho. Verča se mezitím naučila vypínat veškerou elektroniku. Když už to totiž vypadalo, že bychom mohli jet, elektronika začala stávkovat (ano, už chápeme, proč na ní offroaďáci nadávají). EPS, ABS a ta věc, co Vám brání zabít malé děti za Vámi, si totiž evidentně myslela, že jsme buď někoho už přejeli a snažíme se ujet od nehody nebo že za námi stojí malé copaté děvčátko, které chceme zabít a všechny systémy se nám snažily zabránit v našem plánu.

Podle Martinových rad z whatsappu (zaplať bůh byl alespoň signál) jsme zapínali čtyřkolku, zámek diferenciálu i redukci, ale motor se odmítl točit víc, než na 1200 otáček a s koly to ani nehnulo. Pročítali jsme manuál (jo, čtyřkolka je podle německých inženýrů z Mercedesu dělaná pro „doručovatele, kteří mají zákazníky v horských oblastech se zhoršenými cestami“), snažili se pochopit, jak funguje přesměrování točivého momentu omezováním rychlosti protáčejících se kol prostřednictvím elektroniky a jak máme autu vysvětlit, že podle všeho je schopné vyjet, pokud jen trochu bude chtít.

Ani pohled z místa řidiče nebyl úplně optimistický

Dlužno dodat, že pomohl asi i věk a snad i potápěčský výcvik – když prostě řešíte takový problém, je asi nejlepší zůstat v klidu, soustředit se na řešení jedné věci po druhé a ono to nakonec povolí. Vlastně jsem překvapený, jak málo jsem se stresoval. Když jsem si představoval, jak pro nás někdo pojede a že budeme potupně volat hasiče…. Navíc jsem měl pocit, že s velkým autem by k nám ani nesjeli a tak maximálně by se nám vysmáli a zase odjeli. Naše auto stejně dozadu nemohlo, nebylo za co vytáhnout, nebylo jak naložit na odtah, který by se tam také nedostal… no snažil jsem se na to moc nemyslet. Nakonec jsem se dohodli, že budeme hrabat do vyčerpání sil nebo do tmy – trochu vtip, v polárním dni slunce nezapadá, ale Verča mi to odkývala, když jsem odmítal přestat hrabat. Kdybychom to nedali, přespíme v autě a ráno si zavoláme asistenčku.

Když jsme nakonec zcela frustrovaní zvládli auto otočit (a asi 3x znovu zapadnout), pro změnu do mokrého písku, tak Verča nakonec zvládla přes výjezdy vytáhnout na lepší terén. Pláž pak vypadala, jako by si tam buď hrál nějaký šílenec na vyhrabávání zákopů nebo se ji jiný šílenec snažil za pomoci polní lopatky o pár metrů přemístit. Přehrabal jsem ji prostě celou a ještě v Albánii jsem pak měl cukání, když se Danda ptal, jestli si s ním nepůjdu stavět hrady z písku…

Byli jsme rádi, že si můžeme v terénu upustit pneumatiky a máme vlastní kompresor na jejich dofuk. Když pak Verča doufukovala, každý, kdo je kolem, zastavit a ptal se, jestli nepotřebujeme pomoct. Bylo vidět, že na severu jsou zvyklí, že průšvih může rychle nabobtnat a pomoc může být daleko.

Náš příběh má šťastný konec, máme zážitek, spoustu motivace na další trénink na offroadu i při vyprošťování a těšíme se, až budeme mít auto dovybavené zbytkem věcí na vyprošťování – hever, naviják a kromě výjezdů chci pořídit ještě výjezdové pásy do písku. Prý je to redundantní, ale co už, uvezeme to a mít zálohu je vždycky lepší!

Dofukování kol vlastním kompresorem, offroad van
Ale zvládli jsme to!

3 thoughts on “Plážová katastrofa ve Finsku (Norsku)

  1. Mám podobnou obytku a znám problém s nízkými otáčkami. U mé pomůže vypnout parkovací asistent. Nevidí překážku a nebrzdí. Snad to bude u vás podobně. Jinak přeji hodně štěstí 😂

  2. Moc děkujeme za přání! Předpokládám, že to budeme mít ještě hodně příležitostí otestovat, nakonec se nám pro jízdu v terénu nejvíc líbí ten dyno mod, tak uvidíme 🙂 Přejeme šťastnou cestu a spoustu ujetých kilometrů!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *