Mafia island – 110 km tuktukem a hrošíci

Jak to jen říct. Není to ten nejlepší nápad. 110 km tuktukem je fakt hodně. I když vám google tvrdí, že cesta tam je na hodinu a šestnáct minut. Ale kdo chce vidět maják a celý ostrov… Prostě co bychom pro dobrodružství, opice, hrošíky a fotky neudělali, že jo. A ano, hrošíci existují.

Když jsem plánovala jak jet na Mafii a co tam vidět, nacházela jsem různé zkazky. Mezi nimi i diskuze v angličtině o tom, zda tam skutečně jsou hroši. Našla jsem informaci o tom, že ano a že se převážně zdržují u vodní plochy ve středu ostrova a že se tam nachází místní pán, co si říká Hippo man a ochotně je turistům ukazuje. Hroši. Na ostrově. Uznejte, že to jsem prostě musela vidět!

Postupně se ukázalo, že se nejedná o ty velké, strašlivě nebezpečné tvory, ale hrošíky iberijské. O to více nás to ale zaujalo, protože je to zvíře, o kterém se až do 1914 vedly diskuze, jestli vůbec existuje! Žádný temný středověk, ale dvacátá léta! Do té doby byl zvířetem, které zkoumali akorát kryptozoologové. Ještě podivnější však je, že se normálně nachází na západě Afriky. Siera Leone, Pobřeží slonoviny – tedy na úplně opačné části kontinentu! Prostě jedna podivnost za druhou. A tak jsme se zkrátka museli vydat je hledat.

Jak se ale pohybovat po ostrově? Chtěli jsme si půjčit auto, protože to děláme vždy. Dokonce jsem si i pořídila pro tento účel mezinárodní řidičák, kdyby ho někdo po mě chtěl (jako vypadá to jako padělek ´, takže se nedivím historkám, že to v zahraničí ani nechtějí pokud nechtějí vyloženě prudit)! Ale ono se nám to nepodařilo. Prostě tady nebyla auta na půjčení. Známý známého někde v restauraci nebo hotelu by prý sehnal někoho, kdo má auto a může nás vozit, ale tenhle náš požadavek ještě neslyšeli. Ono taky – mají jen jednu cestu. Co vede právě z Utende k majáku. Takže jsme bydleli naprosto nejdál co to šlo.

A protože neradi masivnější akce, kývli jsme na nabídku, že nás povozí tuktukem, prý to dělají běžně. 55 km tam a 55 zpět přece nezní tak hrozně, že jo (ostatně na Filipínách nebo v Thajsku byl Tuktuk vpohodě…). A tak vyrážíme ráno s našimi batohy a dlouhým rukávem do Kilindoni pro peníze z bankomatu (ten neumí dát více než cca 4000 Kč), kupujeme vodu a hurá na sever.

Jenže kousek za letištěm končí opravdová cesta. Teda jako ona je značená na mapě. A očividně se po ní jezdí. Dokonce jsou tam značky omezující rychlost, ale rozhodně bych to nenazala silnicí. Něco jako naše nejšílenější polňačky. Tuktuk se však řítí neohroženě dál. Domlouváme se, že chceme po cestě fotit ptáky. A tak průběžně zastavujeme. U jednoho rybníčka nacházíme nádherné modré vodní květiny, fotíme vlhy, kormorány dlouhoocasé, nějakého ještěra, vážky… krásné místo. Taky stavíme u krav, kde jsou pochopitelně i volavky (každá kráva má svou). Ptám se na opice. Prý jsou plaché a většinou zdrhají, ale šanci budeme mít u majáku.

Jsme vydrncaní, začínáme se péct. Na cestě jsme přes dvě hodiny a nějak to moc nevypadá, že bychom se blížili cíli. Zato projíždíme vesnicí, kde řidič zastavuje a omlouvá se nám s tím, že „jestli se můžeme jít na chvilku projít, jenom zařídí opravu vozidla“. K tuktuku přichází týpek se svářečkou a navařuje kousek čehosi na cosi. Radši ani nechci vědět, co to bylo. Ale očividně normálka.

Jedeme dál. Vidím podivný stín ve větvích. „Prosím zastav“. A vybíhám s foťákem směr palma. A je tam! Opice utíká a snaží se mi schovat. Tak se na ni soustředím, že si nevšimnu, že nahoře na palmě je ještě jedna a snaží se shodit kokosové ořechy. Utečou mi obě, žádné pořádné foto z toho není. Ještě je pak zahlídneme, jak sedí v křoví, ale vždy tak daleko, aby se nám vyhnuly. Nicméně jsme je viděli. Kočkodany jedny.

Vypili jsme již mnoho lahví vody, cesta se stále zužuje a díry prohlubují. Slyšíme houkání opic a kolem nás je hustý les s pořádně solidním podrostem. Blížíme se k majáku (jako blížíme se celou dobu… ale teď už jako fakt). Vykoukne na nás, před ním je krásný strom. Naprosto fotogenické, ale já jsem tak uvařená, že ani neprosím o zastavení na fotku. Nechce se mi měnit objektivy. Únava.

Musíme vyplnit jakýsi blok a zaplatit vstupné. Aspoň to po nás požaduje místní pán v majáku oblečený do čehosi značně připomínajícího uniformu. Venku odpočívá kočka. Platíme a jdeme nahoru. Ne že by se nám chtělo, je fakt horko a konstrukce už zažila lepší časy…

Výhled je veliký. Stromy. Všude. A moře. Vidíme daleko, ale je to nevyfotitelné. Krásné. A taky vidíme tu nekonečnost cesty před námi… Opravdu není 55 km jako 55 km.

Vracíme se dolů, fotím mandelíka, kochám se motýly a pak hurá zpět. Zastavujeme na opice, ale opět zdrhají. Vidíme moře. Průvodce zastavuje ve vesnici, ukazuje nám rybáře, ale jsme už fakt úplně hotoví. Radši bychom něco snědli. A tak se domlouváme na jídlo. Prý se jde najíst do místní restaurace. Super! Vždycky chci zkoušet místní věci, ideální příležitost! Průvodce už šel napřed, ať se prý máme čas pokochat pláží. A tak se nás ujímá někdo z místních a odkazuje nás směr jídelna. Je to jeden z domků. Ale má větší kouř, takže tam asi bude větší ohniště.

Vstupujeme k velkému pobavení místních dovnitř. Já bílá, Ondra taky a k tomu má světlé vlasy (modrá se mu už skoro vymyla). Mají jedno jídlo. Rybu, fazole a rýži. Bereme si rýži s fazolema. Stojí to o něco víc než dolar na jednoho, nandávají nám porci. Strop je očouzený od ohně, ale jídlo je výtečné. Dostáváme i příbor! No jo, bílí… Po chvíli to kuchařce nedá a šahá Ondrovi na vlasy. Prostě si nemohla pomoct:) Asante sana za jídlo. Obrovský zážitek. A jedeme dál.

Další zastávka je na naprosto neskutečné bílé pláži – Kanga beach. Bílý písek velmi podobný tomu na Seychelách, ale bez hotelů a turistů. Naprostá nádhera. Jedeme tam přes kokosovou farmu stezkoo, kterou by člověk šel opatrně i pěšky. Na pláži je přístřešek s pytli kokosů – čekají na loď, která občas přijíždí, aby je naložila. Ale nikdo neví, kdy přesně přijede – někdy jede více dní než jindy, podle počasí. Vozí kokosy na pevninu, odkud putují do různých míst. Dáváme si kokos, já se rychle koupu, šmíruju ptáky a schováváme se ve stínu.

Těšíme se na poslední zastávku – večerní hrochy. Večer totiž bývají na jednom z cca tři míst, takže se ví kam na ně. Náš průvodce někam volá a vyrážíme. Zastavujeme u rybníčku, kde jsem ráno fotila modré květiny, ale nejsou tady. Zato se zjevuje pán, který se představuje jako hippo man. Nakládáme ho do tuktuku a jedeme kousek dál. Následujeme ho stezkou k jeho stavení, kde bere žebřík. A jdeme. Prodíráme se křovím, zahlédneme bércouny a pokračujeme. Hledám pavouky a ptáky, fotím okolí. A pak lezeme na strom, kde má pan hippo man konstrukci. A začíná divadlo.

Pán volá velmi nahlas „hippo! Hippo“. A tvrdí, že ho poslouchají. Podle mého n ázoru je jim teda ukradený, ale chce nám mermomocí dělat divadlo. Je to jeho obživa.. nu což, tahal žebřík, má tam konstrukci, tak mu něco platíme. A hrošíci se skutečně zjevují v rybníčku. Nejprve oči a uši. Pak hlava. Zanořují se, vynořují se a občas dělají neskutečné zvuky. Žasnu.

Vidím Hrošíky! A dokonce mládě! Ani tenhle pán neví jak se sem dostali, jen že tu bydlí. Kocháme se a fotíme. Slunce pomalu zapadá a my jsme naprosto vyčerpaní.

Do Utende je to pořád kus cesty, tak vyrážíme. Tuktuk je momentálně už náš nepřítel, moje bílé tričko není bílé ani náhodou. To bude asi ten prach cest o kterém se často zpívá v písních… Večer upadáme do postele a žasneme, co vše jsme viděli i že jsme to přežili.