Je to už půl roku, co jsme vyrazili na naši cestu do Laponska, a tak je nejvyšší čas pohnout s touhle sérií. I proto, že se za pár týdnů tady budeme znova (jen z druhé strany, z Norska). Takže dnes o etapě Laponska okolo Inari. V plánu byla procházka v okolí Sevettijärvi, v Kaldoaivi….
Od Inari se nám moc nechce, protože konečně jsme tady! Jenže v okolí má být hodně k vidění. Doufáme, že potkáme soby nebo losy ve volné přírodě. A taky sojku zlověstnou, do které jsem se zamilovala na výstavě fotografií v Siidě. A tak jedeme do Kaldoaivi Wilderness Area – největší divočiny ve Finsku. Obrovské chráněné území, které pokračuje přes norské hranice dál a dál. Vedou zde několikadenní treky, kde nepotkáte ani živáčka. My takhle drsní nejsme a ani bohužel nemáme tolik času, ale našli jsme si trasu lesem a okolo jezer (takže nic nového ve Finsku:)).
Falca necháváme zaparkovaného asi 50 metrů od turistického značení. Kupodivu tady už jedno auto stojí. Zavazujeme pohorky, stříkáme se repelentem, kontrolujeme, že máme suché tričko na převlečení, v batohu bundu, svačinu, vodu, repelent, šátek a vyrážíme. Zatím svítí slunko, ale na obzoru jsou černé mraky a předpověď vypadá hodně rozporuplně, takže čekáme radši cokoli. Držíme se pěšinky a hledáme značení (v ČR máme fakt jedinečný a úžasný systém, který jsem dostatečně nedoceňovala, než jsem vyrazila na túru jinde… fakt to není běžné) – občasný flek barvou na kořeni nebo stromě.
Komáři bzučí, ale zatím to jde. Než jdu čurat, protože pod kalhotama jsem se nenastříkala. Zvedá se vítr, ale zatím je teplo, přesto si necháváme kvůli komárům dlouhý rukáv. Narážíme na mokrou část – okolo je plot (asi zase hrance jedné sobí pastvy) a pěšinka vypadá, že jde těsně kolem něj. Ještěže má Ondra s sebou hůlky, protože je to mokré opravdu hodně. Z čeho mám ale radost – dozrávají tady cloudberries – ostružiník moruška. Po návštěvě v Siidě jsem si konečně vygooglila opravdový název a opravila si v hlavě, jak ostružiník moruška vypadá (myslela jsem si, že spíš jako ostružiník ojíněný, se kterým nemá vizuálně absolutně nic společného). A tady mám šanci zkusit jak chutná! A hlavně si ho vyfotit. Kdybychom tady byli o týden později, bylo by jich zralých víc a to by se pak fotilo… oranžové plody v bažině, nádhera! Takhle se musím spokojit s ilustrační fotkou pro sebe a jít dál.
Jak se tak snažíme moc nenamočit, zahlédneme značku stezky. Jenže za plotem! Vzhledem k tomu, že stezka po které jdeme postupně mizí ve vodě, rozhodujeme o ústupu. Naštěstí asi po kilometru zpět nacházíme místo, kde je plot vybulený a my jsme schopni ho přehopsnout. Trasu kontroluju na mapy.cz – ta jejich turistická offline mapa je tady opravdu k nezaplacení! Sice neukáže hranici plotu (pochopitelně), ale mám přehled kde jsme a jak je to daleko k autu. Když jsme bezpečně na cestičce, máme zase čas koukat po ptácích. A že se to vyplatí! Kromě pěnkavy jíkavce se totiž mezi borovicemi objeví i nazrzlé peří a já nemám pochyby, že je to ona! Sojka zlověstná!
Kromě bezvadného jména (uznejte, že takovýhle rozkošný pták s varovným jménem je prostě vtip! I když… Krásný článek o původu jejího jména jsme našla na stránkách Ústavu Germánských studií na Karlovce tady) ji chci vyfotit i pro to peří – proti světlu má nádherou barvu a texturu. Jak už to tak s ptáky bývá, člověk s foťákem si může plánovat co chce, ale bez spolupráce to moc nejde. Takže z prvního setkání není nic moc. Naštěstí po asi půlhodině potkáváme další a ta se potutelně schovává za větve, ale, ale nakonec mi dá možnost aspoň drobného úspěchu. A hlavně – my se pokochali, to že to foťák nestih je druhotné.
Po cestě přeskakujeme kamenná pole, kocháme se jezery a suchopýry a klidem. Nikde nikdo. Asi by se tady opravdu dalo nádherně ztratit a Kaldoaivi Wilderness area si svůj název zaslouží. Až po cestě zpátky potkáváme jednu rodinku na výletě, která byla zjevně někde stanovat. Zkušeně jsou vybaveni i moskytiérami na kloboucích a rukavicemi proti komárům. Z toho si bereme ponaučení pro případ, že bychom ještě někdy vyráželi do Finska v létě. Losa jsme nepotkali, ale našli jsme jeho trus! Jak často má člověk radost, když najde h****…
Je na čase vyrazit zase dál. Půl den tady byl krátký, ale krásný. Nás čeká ještě kus cesty na sever – chceme vidět jezero Iijarvi, okolo kterého se mohou nacházet bělokurové (zatím je mám vyfocené jen jednou, ze Svalbardu) a taky si chceme zkrátit další etapu. Začíná lít. Mapa sice ukazuje jen 133 km, ale taky dvě hodiny a čtvrt, což je vždycky podezřelé… Slunce ale dneska nezapadne, takže můžeme jet.
Po dvou hodinách víme proč – dál pokračuje jen kamenito – hlinitá cesta. S cedulí ve Finštině. Tenhle jazyk neovládáme, ale Ondra mi ukazuje, co umí – na telefonu nastavuje cosi a ve fotce se rovnou všechno překládá. Není to teda úplně ideální, protože do češtiny to píše „Rybář Zlá noha“, ale ve zbytku z textu chápeme, že vjezd ok, ale na vlastní nebezpečí. Terén vypadá pro naše auto sjízdně, a tak se opatrně šineme kupředu. Potkáváme sobici se sobátkem. Je dost pitomoučké a motá se před autem. Zastavujeme, aby mohli odběhnout, kam potřebují. Když se rozjedeme, tak zjišťujeme, že jen poodběhli kus po silnici dál. A takhle pokračujeme ještě několikrát. Okolo cesty vidíme i plot a za ním víc sobů – očividně jsou tam na pastvě, ale těžko říct jestli se tihle dva ztratili nebo k nim vůbec nepatří. Nechceme je děsit, a tak cesta trvá velmi dlouho. Pozorujeme z auta ptáky, vytahujeme dalekohled, snažíme se vyhnat komáry z auta (chtěla jsem se vyklonit pro fotku – blbý nápad).
Po několika kilometrech narážíme na bránu. A váháme jestli jet dál. Načetli jsme ale, že brány jsou normální – prostě tady bydlí sobi, takže pokud byla zavřená, zavři za sebou, pokud otevřená, nech ji otevřenou. Na plotě visí obojky – aby se vědělo, čí sobi tu jsou. Pořád doufám v nějakou hezkou fotku soba mimo silnici…
Nacházíme parkování. Venku prší, ale chci se aspoň kousek projít a okouknout okolí. Taková večerní procházka. Kochám se mlhou na jezírky a pak už zalézáme ke spánku. Ráno zkusíme popojet na konec cesty – třeba tam budou ptáci.