A nedaj si říct a nedaj si říct. Tak něco by se dalo říct taky o nás. Když jsme vloni v létě jeli mezi Sámy do Finska a najeli jsme kolem 7000 km za tři týdny, říkali jsme si, že to je moc, že člověk pořád sedí za volantem a nic nevidí. Ale říct jsme si nedali a museli jsme znovu vyrazit. Skandinávie, prakticky jakákoliv oblast, je prostě jednou z nejméně obydlených oblastí Evropy. Čím méně lidí, tím většinou více přírody, znáte to.
Mráz, sníh, úžasné hory, polární záře a panenská příroda. Kdo by odolal. Navíc jsme chtěli vyzkoušet Falca v opravdové zimě, a tak jsme vyrazili.
Buď už jsme se s ním sžili nebo některé z těch úprav, co jsme na něm dělali (odhlučnění, vzpěry kabiny), zlepšili jízdní vlastnosti natolik, že nám usnadnili řízení dost na to, abychom tentokrát bez většího pláče zvládli za tři týdny těch kilometrů hned 8000.
Plány a cíle nebyly až tak velké. Vypravit se za polární kruh. Vyfotit polární záři. Najít pižmoně. Podívat s k severnímu ledovému oceánu, resp. k Barentsovu moři. A tak trochu stopovat Vikingy. Ale hlavně, zažít pořádné dobrodružství a něco o tom natočit.
Co o cílech říct? Verča miluje polární záři a když se jede na sever v tuto dobu, šance je veliká. Takže jsem tenhle její cíl adoptoval a řekl si, že to musí vyjít. Polární kruh taky neminete, to se nějak stane. Pižmoni jsou krásný cíl, přírodu a tahle vzácná setkání milujeme, takže volba opět jasná. Severní ledový oceán je trochu vtip – vloni jsme ho nestihli. Ale když jsem viděl Verču, která se statečně koupala v Norském moři, tak jsem si říkal, že to je škoda, že se nevykoupala v severním ledovém oceánu. Na našich potápěčských i jiných toulkách světem už jsme těch oceánů vystřídali několik (i když ne všechny!). U Severního ledového oceánu jsme byli na Svalbardu v létě, ale i tak tam byla taková kosa, že na nějaké koupání nebylo pomyšlení. Ne že by byla jen studená voda. Chodilo se normálně v zimním oblečení. Přece jen, je to jen 1300 kilometrů na severní pól.
No a uznejte, není to cíl, který byste si chtěli splnit? Spoiler na úvod – ani tentokrát se v něm Verča nevykoupala. Ono to jde blbě, když je moře zamrzlé 🙂
Barentsovo moře. Už jen ten název je pro mě dobrodružství samo. Koneckonců nese jméno po Willemovi Barentsovi, a to byl slušný dobrodruh. Není moc lidí, kteří by se v něm potápěli. A když, tak pravděpodobně z norského nebo ruského ledoborce. A ten pocit, že děláte něco, co před vámi ještě nikdo ne – to je přece k nezaplacení, ne? Barentsovo moře v Norsku nemá žádné dive centrum. Nebo alespoň ne oficiální. A tak mám na bucket listu to, že tam jednoho dne dotáhneme flašky a do vody vlezeme. Zatím nevím kdy a kde a jak, ale průzkum terénu už se vlastně odehrál letos a myslím, že pobřežní ponor je plně realizovatelný. A protože se stejně do Norska plánujeme jet na divoko potápět, možná dojedeme až sem. Uvidíme.
Stopování Vikingů je taky tak trochu vtip. Oni moc stopovat nejdou, protože po nich žádné velké stopy v krajině nejsou. Tedy aspoň v Norsku moc ne. Ale protože jsem si postupně zamiloval skandinávskou kulturu (a jazyk – na světě si všichni myslí, že mluví anglicky, ale ve skutečnosti je angličtina jen do Anglie dovezená švédština. Ale pšt, nikomu to neříkejte, všichni mluví švédsky 🙂 a taky postupně jejich dějiny, sem tam něco o Vikinzích přečtu. V létě se navíc chystáme do Anglie (resp. UK, v plánu jsou kromě Anglie i obě Irska, Skotsko a vnitřní a vnější Hebridy k tomu). A tam je stop po Vikinzích víc než dost. Tak jsem se chtěl podívat, co po nich vlastně v Norsku můžeme vypátrat.
Ono už sám název „Norsko“ nebo „Norway“ původně označovalo severní cestu. Tedy pobřežní plavební trasu Atlantikem na sever, na rozdíl od východní cesty, která vede na Balt a jižní cesty, která vede do Německa. A obyvatelé tedy byli prostě „seveřani“.
Takže dalších pár cílů byla místa významná nebo nějak spojená s Vikingy.
Bodem přímo kruciálním, který se skrz naší cestu táhl jak pověstná červená niť, byl pak fakt, že jsme právě založili náš nový youtube kanál – Van Falco Adventures. A tak byla naše cesta hodně ve znamení učení se natáčení a soužití s technikou. Škoda jen, že čím víc točím, tím méně fotek Verča stihne udělat. Jednak se střídáme o jeden foťák, ale taky prostě dojde světlo i příležitosti a dá se stihnout jen jednu nebo druhé.
Ale zpátky do Arktidy. Arktida, zejména v zimě, je dobrodružná. Dlouhá a náročná cesta. Často velmi zledovatělá vozovka. Hromady sněhu. Nízké teploty. Led. Silný vítr. Únava. Na cestě jsou často sobi nebo dokonce losi. Srážka s nimi může být smrtelně nebezpečná, přece jen, los váží až 700 kg, tedy skoro jako malé auto.
Pro mě osobně tahle cesta byla hodně jiná, než cokoliv dřív. Byl jsem už na severu. Ale ne autem. Byl jsem na severu i autem, ale ne v zimě. Byl jsem v krajině, kde není moc lidí, ale opět, ne v zimě. A tak bych mohl pokračovat a vlastně nic neříct.
Jak popsat ty hory, o kterých klasik praví „viděl jsem hory plné ledu, však zpívat o nich nedovedu“. Když to nesvede Seifert, jak to má dokázat Ondra? Jak Vám mám popsat pocit, že si nazuju sněžnice a někam vyrazím? To je přece pro nějaké horaly a dobrodruhy v Arktidě. S těmi se přece nemůžeme srovnávat. My zase tak dobrodružní nejsme, ne? Nám se to vlastně vždycky tak nějak stane.
Nakonec začnete uvažovat, že to, co je dobrodružství pro jednoho, není dobrodružství pro druhého. Cesta se bude lišit, podle toho, kdo po ní jede. A nezřídka podle kvality vyprávěče 🙂 Dobrodružství je z definice série neobvyklých a vzrušujících zážitků. Takže pro nás to nakonec bylo jak neobvyklé, tak velmi vzrušující.
Jako vzali jsme auto na sever, to jo. Zažili jsme stejný pocit, když jsme dosáhli polárního kruhu. Když jsme v horách, kde už není vegetace a vítr fučí o sto šest. Starým zavěšeným znakem cloumá severák, který vám okamžitě utrhne slova od úst. Stanice severního polárního kruhu je zavřená a nikde nikdo. Vítr žene sníh přes silnici a vy máte pocit, že jste poslední na světe. Kempy jsou zavřené, místy zapadané. V jediném, ve kterém jsme zaparkovali, nás jedna déle pobývající majitelka chatičky pozve na večer na čaj. Je to moc milá Němka. Po návratu z celodenního natáčení a focení pižmoňů už má jen Verča morálku na návštěvu. Já už chci jen ležet. Verča se po pár minutách vrací. Paní sebou praštila na ledu a je jí špatně a není ve stavu vylézt z postele. Jinak v kempu kempí jen jeden starší pár. Den před tím pří příjezdu jsme je viděli, jak vyhrabávají příchod do chaty z několikametrových závějí…
Nebo když jedete autem k městu, nad kterým se místo světelného smogu rozprostírá polární záře. Je úplně jiná, než jste čekali. Je statická a přece tančí. Není vidět jen tak prostým okem a přece tam je. Tu vyjde za mrakem a tu rozzáří celou oblohu od horizontu k horizontu jakoby malíř mávl po obloze štětcem.
Najdete místo na parkování ve sněhu, který dosahuje vašeho pasu. Na mýtině uprostřed lesa, kde je mezi stromy nádherný výhled na oblohu, kde svítí jiné hvězdy, než u vás doma. A kolik jich je! Zamrzlá jezera a řeky, kde občas na bílém ledu prosvitne proud vody, která je v kontrastu s ledem černá a tajemná. To, co v létě vypadá jako báječné místo na piknik, působí v zimě až nepatřičně. Opuštěně. Ne, že by to lidé opustili kvůli tomu, že už to nepotřebují. Lidé to opustí, protože utečou. Před zimou a všemi jejími nástrahami.
Místňáci to znají. Jsme tak moc na severu, že často ani nemluví anglicky. Možná ani Norsky. Jeden se na nás přišel podívat, když jsme mu projížděli kolem hospodářství. Bylo sice jen pět odpoledne, ale byla už tma tmoucí. Hledali jsme nějaké místo na spaní. V létě by z toho byla jen špatně vybraná cesta do kopce v lese, kde doufáte, že něco najdete a nakonec vás větve a zužující cesta donutí otočit nebo dokonce vycouvat. Ale v zimě je z toho místo, ze kterého vám auto nekontrolovatelně klouže po ledu do údolí a dolů ze srázu. Po ledu, kterého jste si cestou nahoru nevšimli. Ledu takového, že když konečně po modlení zastavíte těch 4,5 tuny v půlce kopce jen pár metrů před tím, než se cesta prudce stáčí doprava a rovně je jen prudký sráz. Jdete nasadit řetězy, zjistíte, že nejste schopní kolem auta ani projít, aniž byste se nezabili. Je vám zima a máte hlad, ale nasadíte nesmeky na boty, s řetězy se nějak poperete, abyste sjeli ty dva kilometry zpátky na rozumnější silnici. Seveřan na nás chvíli soucitně koukal a lámanou angličtinou nám vysvětlil, že to je stará cesta, kterou už nikdo nepoužívá a která se neudržuje. A pak si jde po své práci, protože pomoc evidentně nechcete a on má té své dost.
Parkujete na místech u Barentsova moře, kde za den neprojede pomalu žádné auto. Společnost vám dělají polární racci, bernešky, terejové a alkouni. Když se pozorně zahledíte na černý bod na hladině oceánu, vidíte, že to není kámen, ale potápějící se tuleň.
Za dlouhých nočních přejezdů vám dojde, proč se na severu nechávají v oknech malé lampičky. Snad je to proto, aby jim nezamrzla okna. Snad proto, aby se ve městě cítili lépe, přece jen to vytváří krásnou atmosféru. Ale mě prostě přijde, že je to skutečně maják, který chcete najít, když jdete domů odněkud zvenku. Ať už od zvířat u hospodářství, z moře jako rybář nebo zbloudilý cestovatel ztracený ve sněhové bouři.
Jasně jsme ověřili, že Falco je schopný se v zimě velmi dobře přizpůsobit a nenechat nás ve štychu. Je výborně postavený. Navzdory zimě i větru nám vždy poskytl bezpečný a útulný příbytek.
Tohle dobrodružství se velmi povedlo. Myslím, že dojmy z cesty budu vstřebávat ještě nějakou dobu.
Zamrzlé fjordy i řeky i vodopády. Sníh. Psí spřežení. Pižmoně. Zvláštní šero, které se usadí na horizontu někdy po poledni. Samotu. Zimu. Hvězdnou oblohu. Polární září. Historii. A hlavně ten pocit, že jste zpátky součástí přírody. Tam, kde se spoléháte jen na sebe. Kde nikdo jiný není. A kde ani nikoho jiného nehledáte.
