Vzpomínky na Afriku už pomalu blednou, upravila jsem fotky, vytiskla fotoknihu. A Svahilština se začíná vytrácet z mozku… (v zásadě už jen Duolingo prozradí, kolik jsem se toho naučila). Na tenhle výlet ale jen tak nezapomenu! Mafia island je sice pro turisty hlavně potapěčský ostrov, ale chození po okolí bylo pro nás poučné. Vesnice, všudypřítomné hihňající se děti, rýžová pole (ano, i já jsem byla v přesvědčení, že je to věc Asie) a mangrovy. Kde slune zapadá rychle. Hodně rychle a když ztratíte v křoví cestu…
Okolí hotelu jsem prozkoumávala ráda. Hned po příjezdu i potom s Ondrou. A taky jem se neustále snažila najít chameleona („kyňonga“ – něco si pamatuju:)). Neúspěšně. Ale jedno odpoledne jsme se rozhodli jít dál – sledovat cestičky v křovích a zjistit kam až pokračují.
Pár minut od hotelu objevujeme různá stavení. Studnu. A velmi barevně oblečené děti, které nás různě pronásledují. Jedno si na mě dokonce šáhlo! Střídavě se objevují keře, palmy, prošlapané cestičky a domečky. Až se před námi otevírá pole. A pak k další. Vidíme stoupat dým, jak si místní žďáří další kousek úrodné půdy. nechápeme, že se jim to v tom horku nerozšíří. Ale asi léta praxe.
V dálce někdo nahání malé stádo krav a pochopitelně u těch, co se pásou, jsou opět volavky. Najednou slyšíme zvláštní pískání ptáků a o chvíli později nacházíme i zdroj – dlouhoocasý ptáček sedící na keři. Má tak charakteristický tvar, že není ani problém ho určit – vdovka černobílá (naprosto perfektní anglické jméno: Pin-tailed Whydah).
Původně jsme se báli, že budeme místní rušit, ale kdykoliv jsme našli cestičku blízko stavení, ozval se jen pozdrav, dotazy jak se máme a přišla spousta úsměvů. Pár slov v místním jazyce opravdu dokáže divy!
A tak obdivuji malé rýžové sazeničky a barevné úbory žen pracujících na poli. Zejména v podvečer, kdy slunce klesá a všechno je tak nějak ještě barevnější než obvykle… Vydržela bych tady s foťákem hodiny, ale musíme spěchat, abychom nezatměli.
Nechce se nám ale úplně stejnou cestou, a tak odbočujeme vzali směrem k magrovům. Pochopitelně dáváme pozor na hady a ohlížím se i na pavuky. Jenže mangrovy se ukázují jako příliš neprostupné – vždy nás cestička někam zavede a skončí. Ať už ve vodě nebo ve křoví.
Slunce postupně zapadá a já doufám, že mám dost baterky v mobilu, abych nám kdyžtak posvítila na cestu. Procházíme skrz kešu keř (ledvinovník západní), kde vede úzká pěšinka. A tam je! Nephila zlatá! (arachnofobům doporučuji neklikat a odkaz a scrolovat dál, protože následuje foto z místa). Chtěla jsem ji vidět, ale takhle z blízka mě až děsí. Normálně strach z pavouků nemám, ale tohle je fakt velké! Myslím, že rozpětím nohou je velká jako moje dlaň a je tak blízko, že by stačilo natáhnout ruku… Má krásnou barvu a ve večerním slunci se kouzelně leskne. Stejně jako části její pavučiny.
Přemýšlím, jestli pod ní projdu aniž bych se otřásla, ale ještě než to stihnu udělat, profičí kolem nás děti, které nás míjely před chvílí na úplně jiném místě a dělají jakože nic, že vůbec nepronásledují bílé turisty, kterých na Mafia island mnoho nemají. Pavouka si pochopitelně ani nevšimnou. A tak pokračujeme dál pod pavučinou.
Trošku doufám, že ještě potkáme bércouny, ale nemám štěstí. A tak se soustředím už jen na nalezení správné cesty (a ne, mapy na křáčí fakt neexistujou:)). Tma nás zastihne až kousek od hotelu, kdž už vidím známé palmy a tuším světla. Jsme doma.
Výlet to byl úžasný, ale znovu si připomínám, jak rychle v tropech zapadá sluníčko. Mám to ráda.