Špicberky opouštíme poněkud jinak, než jsme plánovali… nikdy by nás nenapadlo, že pojedeme lodí a navíc v covidovém patru zavřeni v karanténě. Karanténa na lodi byl to šok, ale zvykáme si na nový režim. Máme balkonek a telefon na recepci, odkud s různou úspěšností předají naše objednávky na jídlo a pití do kuchyně… Kam vlastně pojedem? Zjišťujeme cestou.
Snažím se zjistit pravidla a zvyklosti – jak se vyzvedává jídlo s chodby? Kdy můžu otevřít aspoň dveře? Co když dojde na pokoji voda? A kdy nám vrátí pasy? Něco se dozvídáme hned, něco načítáme v německém pamfletu (ještěže Ondra mluví plynule německy… já umím pár říkanek a objednat si pivo…). Teploměr nám dali na stůl předem, ale naštěstí nikdo nevyžaduje žádné testy. Uf, toho jsem se bála. Nacházím tabulku s tím, kde máme kde být – konečně!
Nejprve poplujeme k Nordkapu. Skvěle, ten jsem vždy chtěla vidět! Čeká nás dlouhá cesta přes oceán… a za dva dny budeme v nejsevernějším městě Norska. Schválně kdo ho zná? Jmenuje se Honningsvåg. Nad ránem brzdíme, to mě probudí. Koukám na medúzy pod lodí, začíná vylézat slunce. Tady budeme kotvit celý den – ostatní půjdou na břeh. Shodou náhod v protějším hotelu zrovna přes léto pracuje moje známá z tancování (tímto zdravím!). Jaká je pravděpodobnost?! Máváme si aspoň na tu dálku… Ven nemůžeme. Večer zazní opět Grosse freiheit a vyrážíme dále… Aspoň jsme u pevniny, kde je signál, a tak můžu hledat způsoby, jak se z Norska dostaneme do Katowic.
Hledám autobusy, vlaky, letadla, půjčovny aut. Cokoliv. Bohužel spousta spojů je od SAS a to nehodlám znova riskovat. Další den máme stát v Tromso, takže to je první volba. Ale letenky jsou probrané/stávkující, a tak řešíme další cesty. Tromso tedy přečkáváme opět v kajutě a krmíme z okna racky z ruky.
Cesta kolem nesčetných fjordů je krásná. Vidíme i nějaké ryby a kytovce. A vodu. Hodně vody. Fotím racky, bouřňáky a sem tam i tereje. Kdekoliv je ptáků větší množství, je pravděpodobné, že se zjeví i něco většího – potrava zkrátka přitahuje všechny. Vídám ploutve. A mezitím řeším co a jak. Nakonec volím Ålesund, kde je letiště. Ráno zakotvíme, letadlo bohužel letí až odpoledne, raní nestíháme… V plánu je přeletět do Bergenu a tam přespat. Bookuju hotel kousek od letiště.
Pátý den skutečně zastavujeme v Aalesundu. Balíme. Po pěti dnech z houpající se lodi půjdeme na pevninu! Na Evropský kontinent! Pokud to dobře dopadne, je už vysoká pravděpodobnost, že se domů nějak dostaneme… Nesmíme ale opustit sami kajutu. Čekáme. Čekáme dál. Volají nám z recepce, že potřebují kreditku. OK, přijďte si, ale potřebujeme terminál. Trvají na kreditce, že si ji odnesou. OK. Akorát… bez PINu a terminálu nebude fungovat. Nenechají si vysvětlit, že česká banka potřebuje dvojí ověření a prostě jim to samotným neprojde… I telefonujeme do banky. Navyšujeme limity. Voláme podruhé. Němci klepou na dveře… Adrenalin nakonec…
Ale i to vyřešíme a oni nás pouští z lodi!! Jsme venku! A země se nehoupe. Jsme volní. Hledáme autobus, kupujeme lístky a protože jede až za dvě hodiny, míříme do města. Kouknout se, jak to tady vypadá a najíst se. V péřovkách a sněhulích vypadáme trochu jako blázni… ale neměli jsme oblečení dimenzované na pevninu (už se nikdy nebudu smát nevhodně oblečeným cestovatelům – kdo ví co je po cestě potkalo?!). Aalesund má kouzelný kostel a řeku hned u přístavu. Je to zvláštní pocit.
Podaří se nám stihnout autobus i letadlo (na které čekáme až do večera). Je maličké, ale letí (příjemná změna). Vyskočíme v Bergenu, přepereme místní automaty na lístky na tramvaj a tradá do hotelu. Upadáme do postele. Zvládli jsme to.
Další den nám letadlo do Katovic letí až pozdě v noci. Na recepci se po snídani domlouváme na schování kufrů a vyrážíme na celý den do lesa. Na mapě jsem objevila turistickou trasu, tak jdeme objevovat kousek Norska. A místní les nám vyrazí dech! Potkáváme orchideje, kvetoucí vrbky a hlavně kouzelně lišejníky a mechy porostlý les. Už se těšíme, až místní lesy prozkoumáme někdy v budoucnu doopravdy!
Večer se vracíme na hotel, převlíkáme a mizíme na letiště. Beru kufry, že je odbavím. Ta zatracená mašina mi je nechce vzít! Když se na poněkolikáté proklikám a zmermomocním místního zřízence, musím zase něco připlatit za odbavení. Té mašině. Přepážky nikde nefungují. Nakonec nacházím jednu otevřenou a posílám kufr dál. Uff. Obchody se zavírají, přichází noc. Ani kafe už tu není. Procházíme rámem a já pochrupávám u gatu. Jestli mi někdo bude chtít zvážit příručák, přísahám, že ho zahryznu.
Naštěstí už po nás nikdo nic kromě palubního lístku a pasu nechce. Usedáme do letadla. Po pár hodinách přistáváme konečně v Katowicích. Volám už jen na parking, aby nás vyzvedli (mezitím se mě dva Pákistánci ptají na cestu), doplácím za ten týden na víc, sepisujeme spolu potvrzení pro aerolinky a vyrážíme přespat pár hodin do Ostravy, abychom pak dojeli domů. Všechny papírky poctivě schovávám, protože budu SAS žádat o náhradu všeho. Tohle dobrodružství jen tak nezapomenu…