Špicberky – 6. díl – lední medvědi a co když tu všichni zůstaneme?

Prvních pět dní bylo plných zážitků. Vše, co jsem si od výletu na Špicberky přála a více. Přála jsem si vidět bělokura? Potkala jsem ho po cestě do obchodu. Polární lišku? První večer jsme ji zahlídli z okna. Bernešky, masakr kajek rackama, nádherná plavba za mroži, výšlap na ptačí horu za alkouny… Až podezřele vše vycházelo… A tak se začaly věci trochu komplikovat. Nebylo cesty zpět. Doslova.

Ještě před odletemna Svalbard nám zrušili jeden ze zpátečních letů. Díky tomu jsme měli šanci výlet prodloužit o tři dny. Drahé, ale v zásadě vítané, navíc byl docela čas to přeplánovat. A tak jsme měli letět 1. 7. tam a 10. 7. hned nad ránem zpět. Nepřikládali jsme tomu extra váhu. Jenže se postupně po ostrově šířily hrozivé zvěsti o stávce pilotů SAS. Nepřikládali jsme tomu velkou váhu, stávkuje kde kdo. Jenže 6. 7. už to začalo být blbé. Špicberky jsou ostrov na který létají jen dvě letecké společnosti přibližně dvakrát v týdnu. Longyerbyen má asi tisíc obyvatel. Letadlo něco přes sto lidí. A lidi v uplynulých týdnech přilítali a spousta z nich jela na týdenní nebo desetidenní expedice kolem ostrova. Letadla přestala odlétat. Prostá matematika – začali jsme se na ostrově štosovat.

Nikdo moc nic nevěděl, v SAS nebrali telefony, jejich chat byl na hodiny, aby nás pak odpojili, protože jim „pracovní doba končí ve tři“. A u letu visel nápis „likely to be canceled if strikes continues“. Kdekoliv v Evropě by to nebyl až takový problém. Člověk by si vzal prostě jiné letadlo, pár hodin někde přečkal, případně přes noc v hotelu a pak si zažádal o refundaci. Nebo jel autobusem. Vlakem. Půjčil si auto a odkudkoliv byl za den doma. Jenže tohle je in the middle of nowhere. V severním ledovém oceánu. S medvědy okolo, kdy nemůžeme z města.

Zkusili jsme pro jistotu zabookovat ubytování, ale začalo se dost rychle plnit. Pokoušeli jsme se nenechat si zkazit náladu s tím, že se to přece vyřeší, i když lidi kolem nás už byli dost zoufalí – museli zpět do práce, za rodinami nebo prostě měli našetřeno jen na jednu takovouhle velkou cestu. A zprávy nulové. Když se po celodenním čekání na telefonech dovolali, zjistili, že je přebookovali třeba o týden později. Inu, co se dá dělat. Jeli jsme na večerní výpravu za velrybami.

7.7. jsme měli naplánovaný přesun mezi hotely a jinak klid. A tak jsme ty dva kilometry mezi Coal miners Cabin a Marry Anns šli s kufrem pěšky. Svítilo sluníčko, bylo nádherně. Navštívili jsme nejsevernější kostel na světě, který je naprosto útulný, je tam záchod i čaj a kdokoliv může kdykoliv přijít. I vycpaný medvěd tam byl (kterého věnovali Češi – zastřelili ho v sebeobraně při jedné z výprav). Po ubytování v naší pidi cimře o 7 metrech čtverečních (což je fakt málo sdílíte – li to ve dvou a ještě s kufrem) jsme se brouzdali po městě a nakupovali merino věci – Svalbard je osvobozen od daně na tyhle věci a já už fakt potřebovala kalhotky, měli – li jsme zde vytvrdnout.

Večer směr moře! Výjezd v šest večer do jedenácti. Výhoda polárního léta – slunce žhne pořád. Cílem bylo najít velryby nebo jiná zajímavá zvířata. Míjíme papuchálky, buřňáky, rybáky. O velrybách ani běluhách bohužel nemáme pozitivní zprávy – letos připlouvají později než obvykle. Doplouváme do jednoho fjordu k ledovcům. Ledovce v moři! Já vím, že existují, ale vidět je na vlastní oči bere dech. Desítky metrů ledu. A dalšího ledu. Neskutečné.

Nad jedním ostrůvkem krouží rybáci – obrovské hejno. Tváří se neklidně. Náš průvodce pořád kontroluje vše dalekohledem, a tak jej zahlédne jako první – spí tam medvěd! Nejspíš vyplenil hnízda a teď chrupe! Jsme hodně daleko na pořádné foto, ale medvědi existují. Lední medvědi skutečně jsou, a to mě naplňuje radostí a nostalgií a úžasem. Fotím, koukám, kochám se. Kroužíme zátokou, ale medvěda pro mě ten den už nic nepřebije. Špicberky opět předčily očekávání (i když velryby jsme dodneška neviděli… a to jsme se snažili je už najít na Mauriciu).

Při návratu do Longyerbyen nám ještě přeje světlo – dramaticky posvítí na ptačí horu, která dva dny předtím byla plná mlhy a na kterou jsem se drápala s vypětím všech sil. Jdeme spát s tím, že se prostě uvidí…