Tanzanie zní v mých uších jako opravdová exotika. Ne ve smyslu katalogu drahých vybraných cestovních kanceláří. Ale exotická svým obsahem, názvem, historií i relativní nedostupností. Pro mě byly země jako Keňa nebo Tanzánie na seznamu něčeho, kam se člověk jen tak nepodívá.
První pocity jsou nádherný mix. Na jednu stranu jsme vystoupili z letadla po skoro 24 hodinách po opuštění domu. Jsme unavení. Po přistání v hlavním městě vlastně nevidíte nic moc – letiště jako dvanáct do tuctu, taxikáři, kteří se na Vás začnou usmívat spíš příjemně než vlezle, ale i tak Vás okupují tak dlouho, dokud s úsměvem nepodlehnete.
Věděli jsme, že pro naší cílovou destinaci musíme zvolit buď cestu taxíkem, autobusem a pak lodí, která občas jede a občas ne a jízdní řád má typicky africký – až pojede, tak pojede. Když ne dneska, tak zítra. A nebo letět maličkým letadlem na ostrov, který je sice dražší, ale rychlejší, s velkými potápěčskými zavazadly komfortnější a tak nějak větší zážitek.
Chvíli jsme o tom uvažovali, probírali s místňáky možnost jet taxíkem až k lodi (cesta 130 km a kolem 3 hodin), ale pak jsme si řekli, že by za taxi na loď chtěli stejně tolik peněz, že už nás letadlo nevyjde hůř. Verča se s ostříleností nabytou dlouhými vyjednáváními snad ve všech světových jazycích propletla s pár svahiliskými slovy mezi všemi černými borci, kteří nás tahali, že nás dovezou kam chceme.
Jeden za námi dokonce vyběhl z terminálu a toho jsme si nakonec vybrali. Někteří jiní nás s úsměvem varovali, aby nám někdo cestou na druhý terminál neukradl kufr – rozuměj nevytrhl z ruky. Když jsem si představil relativně neduživé Tanzánce, jak se mi snaží z ruky vytrhnout skoro 25 kg těžký kufr s potápěčskými krámy a někam s ním běžet, srdečně jsem se rozesmál.
Nakonec už nám totiž nic nenutil a když jsme volným krokem došli na další terminál, kde jsme si po 3 minutách cesty s ušetřenými deseti dolary za taxik sedli, přišel k nám Said, kterého mi před tím předal k telefonu ohledně letenek na Mafia Island – naši cílovou destinaci.
Said chvíli sliboval, pak to vypadalo, že nic nesežene, resp. že se nám pokusí vemluvit, že poletíme druhý den. Ale nakonec sehnal – i se slevou. Ušetřili jsme 200 dolarů jen za to, že jsme nechali letenky na poslední chvíli a musel jsem Verče připsat body za domácí úkoly. I kdyby to nevyšlo, vždycky byla možnost jet trajektem.
Celý den jsme nějak strávili čekáním (jak říkají Tanzánci „pole pole“, tedy něco jako pomalu, pomalu). Však jako cestovatelé už jsme se dávno naučili, že cestování je hodně o čekání a bylo by škoda jej nevyužít. Po asi 2 hodinách spánku za posledních 24 hodin jsme sice byli trochu mrtví, ale to nám nezabránilo v návštěvě místní restaurace s romantickým názvem police station. Původně tu totiž asi měli stanici Britové, ale to musí být už tak 60 let zpět. I když jsme se pak shodli, že na architektuře je to poznat – což nám později potvrdili naši noví britští známí, kteří se zde také občerstvili – asi sem berou každého cizince.
Už v této kantýně jsme si uvědomili, že jsme v Africe. Rozumějte – se zvykem jíst pravou rukou (levou používáte na toaletě, kde není papír, ale sprcha), jsme se setkali už na severu Afriky, kterou za Afriku ani nepovažujeme. Koneckonců je to tak i v mnoha zemích Asie. Ale něco jiného si je o tom přečíst nebo být mezi turisty v hotelu a něco jiného je pak přijít mezi místňáky. S Verčou se vždycky držíme toho, že chceš-li s vlky žíti, musíš s nimi … jíst pravdou rukou. Myslím, že některých zvyků bychom se vyvarovali, ale dokud máme pocit, že nás to nezabije, proč ne. Zatím nejezdíme nikam na tak dlouho, abychom museli mezi domorodce zapadnout. Ale i tak je pro nás cestování hodně o poznávání místních zvyků a rozdílných přístupů k životu a snaha kopírovat místní je toho perfektním zvykem. A navíc to skoro vždy otevírá duše místních lidí. Snad je to prastarý instinkt dělit bezpečné a nebezpečné podle toho, jestli se chovají stejně, jako Vy.
Ještě v restauraci jsme rozdali jsme nějaká dýška, mám pocit, že až moc, ale když ty tanzánské peníze se musí dělit 100x, aby člověk došel k nějaké rozumné hodnotě, tak když někomu dáte 2000 a ono je to 20 korun, asi to nebude tak horké. Za chvíli jsme se s místními bavili o politice i náboženství a všechno v pohodě. Určitě jsme měli štěstí na kosmopolitní lidi motající se v hlavním městě kolem letiště, určitě bych to nezkoušel na jiné, ale narazili jsme na až překvapivě vzdělané lidi, se kterými si bylo až do odletu co povídat.