Jak se dostat na Mafia island aneb zážitky z Tanzanie

Afrika. Opravdová Afrika! Rozhodně by mě před deseti lety nenapadlo, že uvidím na živo hrochy, velrybí žraloky a budu chodit po polích v Tanzánii. Nikdy dřív jsem vlastně v Africe nebyla, protože Maroko se nepočítá (sami říkají „Afričané“ jen těm, co jsou „černí a přišli z jihu“) a Egypt je kulturně spíš blízký východ. A tak jsme se poprvé vypravili do rovníkové Afriky předpokládajíce hluboký zážitek a očekávajíce různé zádrhele. Což se splnilo. První článek z Afrického dobrodružství věnuji tomu, jak se vlastně do Tanzanie na Mafia island dostat.

Kam vyrazit jsme vybírali následujícím způsobem: někam, kde je teplo, dá se potápět, ještě jsme v té zemi nebyli a je těžce přístupná v rozumném termínu autem. Taky tam nesmí být moc turistů. A je možné ji navštívit v únoru. Tanzánie se tak rýsovala jako dobrý nápad. A když Ondra narazil na Mafia island, začala jsem plánovat. Tanzanie samotná je dost velká – 945 090 km² (pro srovnání – je to desetina Evropy, skoro tři Německa dohromady). A kulturně i politicky různorodá. Více o tom se rozepíšeme později. Jedním z hlavních jazyků je Svahilština – a díky Duolingu jsem zjistila, že není ani nemožné se základně domluvit (mambo jambo jsou skutečná slova:).

Samotný ostrov Mafia (vyslovují to s důrazem a prodloužeím první slabiky jako MÁfia) je o dost menší – 394 km2 a 40.000 lidí. Většina se jich živí rybolovem a pěstuje rýži. Ostrov má přibližně jednu cestu a je korálového původu. A na rozdíl od Zanzibaru na něj skoro nikdo nejezdí. Teda aspoň ne moc bílých lidí (Mzungu – to uslyšíte často. Prostě běloch. Ani ne pejorativně ani ne obdivně. Konstatování. Oni jsou černí, my mzungu. Tečka.). Důsledkem je poněkud obtížnější cesta a méně informací i schopností vše zařídit předem. Ačkoliv na Mafii mají elektřinu (alespoň někde) a signál (docela někde), zdaleka ne všichni umí třeba psát a počítat nebo mají vodu.

A jak se tedy na tento opravdu tropický ostrov dostat? Přes Dar es Salaam (mimochodem taky si ještě ze školy pamatujete, že je hlavním městem Tanzanie? Tak už není. Hlavní město je přestěhováno a nově je jím Dodoma. Teda nově… od devadesátého šestého). Z ČR se obvykle lítá přes Nairobi nebo Istanbul (jako my, v Turecku jsme čekali cca pět hodin). A pak začne zábava. Z DAR na ostrov se totiž dá dostat letadlem nebo trajektem.

První možnost je dražší a pro někoho, kdo nerad lítá trošku děsivá – letí se kouzelnou malou cesnou pro přibližně dvanáct cestujících. Lístky stojí přibližně 190 dolarů na jednoho přes internet a někdy jdou i koupit. Je to asi na 15 kg zavazadel. Zbytek se většinou připlácí. Druhá možnost je ale ještě nejistější – trajekt. I ho někteří viděli. Ale neví se moc v kolik jezdí a jestli vůbec. Taky jsou zhruba dva – jeden extra starý, velice jetý, většinu času v opravně a bílým se moc nedoporučuje, protože na to mají slabé nervy (nemá sedačky, moc místa a tak nějak celkově se vzhledem k věku a opravám může kdykoliv potopit a jede opravdu dlouho a pokaždé jinak). Druhý je mladší a koupila ho prý vláda aby podpořila turistický ruch. Nicméně jezdí někdy ve dvě a někdy nebere lidi. Aspoň některé. A stojí různě. Každopádně mzungu cenu (na trajektech i v letadlech rozlišují i oficiálně ceny pro Tanzánce a pro ostatní).

Snažila jsem se dohledat informace na internetu a zařídit třeba lístky, nemá to cenu. Jisté je jen to, že jezdí z Niamisati, což je od DARu asi čtyři hodiny autem (jezdí ráno i místní autobus, což ale s kufrem není možné). Nedělám si srandu – všechno je „asi“, „možná“ a „jak to vyjde“. Ne pro nedostatek snahy, ale protože to tak prostě je. A tak nezbylo, než si najít maximum možného a detaily řešit až po celé noci v letadle na místě.

Do Dar Es Salaam jsme přiletěli ve čtyři ráno. Imigrační je na dlouho, Vízum se platí na místě – vyplníte smi, pak u jednoho okýnka po vystátí řady zkontrolují, po vystátí další řady u jiného okýnka vás to nechají zaplatit (50 amerických dolarů na jednoho) a u jiného pak vystaví potvrzení. A pak jsme vstoupili na půdu Tanzanie.

Vytáhla jsem z bankomatu místní tanzánské šilinky (400.000 – přepočet je takový, že škrtnete dvě nuly a máte skoro cenu v korunách) – víc bankomat na jeden výběr nedá a připočte si poplatek asi 130 korun. Úspěch jsem teda měla až u pátého bankomatu, ale naštěstí jich na letišt mají hodně. Koupila jsem nově nabytými šilinky vodu a zařídila SIMku kvůli internetu pro případ ztroskotání… Naštěstí většina lidí na letišti mluvila slušně anglicky a byli nadšeni z mých pokusů o svahilštinu. A začal lov letenek/dopravy do Niamisati. Taxikáři zkoušeli klasické fígle, že nás převezou, že je venku nebezpečno, že nemůžeme jít sami a tak (naposledy nám takhle na Mauriciu tvrdili, že je tam strašně nebezpečné řídit, že některá auta dokonce ZASTAVUJÍ a že se řítí až OSMDESÁT“!!), a tak jsem se ptala i v obchodech, ale na Mafii nikdy nikdo nebyl. Ujal se nás jeden „zprostředkovatel“ – s Ondrou zatímco jsem kupovala SIMku (operace na třicet minut) probrali možnosti a telefonovali jeho známým kvůli letadlu. A tak jsme se vypravili na další terminál (z trojky, která je nová na dvojku) poptat se po lístcích tam. Přepážka ale otvírala až v sedm. Dali jsme si venku kafe a snídani.

Místní zprostředkovatel se nedal a řešil dál. Šikovný chlapec. Byli jsme unavení, a tak jsem ani neměla sílu moc smlouvat… Ale nakonec to vypadalo, že budeme mít lístky na letadlo za 150 dolarů místo 190. Ale že se musíme přesunout na vnitrostátní terminál 1 (nejstarší a naprosto kouzelný) taxikem. OK. Cokoliv. 10 dolarů (jo, správná cena by měla být pět, ale už ať je to za náma…. vidíte? Takhle vzniká inflace, protože turisti nejsou dost odolní). Tam nás seznámil s místním trenérem letušek. A posadil nás k němu do kanclu, který otevřel pro nás. Asi půl hodiny jsme se bavili o životě a tak. A pak se zjevil někdo třetí, že bude mít lístky na pátou odpoledne. Že to fakt za těch 150 dolarů dá. Už jsme ani nedoufali a báli se, že nestihneme ani plán B – dojet na druhou na trajekt. Po nějaké době se zjevil s papírem nevypadajícím jako letenky, ale co už. Platím cash.

Řešíme co budeme těch dalších asi sedm hodin dělat. Coby, jdeme na pivo. Domlouvají se mezi sebou a výsledkem je „vezmi je do police station“. Trošku zbystřím, ale ukáže se, že je to kantýna na policejní stanici. Čím dál tím líp.

Pivo se sice údajně dopoledne v restauracích na pevnině normálně nepodává, ale zprostředkovatel vycítil šanci si ho dát, když je s bělochama… a ukazuje nám skvělou místní kantýnu hned u letiště. Je tak schovaná, že by ji turista nikdy nenašel. Chodí tam jen pracovníci letiště a policajti a celníci. Vedle je totiž policejní stanice a asi kasárna. Jmenuje se Police station. A tak sedíme v Dar es Salaamu uprostřed místních jako jediní bílí s pivem v ruce.

Ondra trošku pochrupkává, dáváme si oběd – jakési maso s hranolkama a salátem a dost vypalující chili papričkou, třinový džus, vodu. Myjeme si ruce vodou ze džberu, protože nemají tekoucí vodu. Nu což. Ano, jíme rukama. Teda pravou. Protože jsme se předem z moudrých knih poučili. Okolo druhé se přesouváme na letiště, kam nás sice nechtějí pustit, protože ještě nemáme boarding pas, protože nezačalo odbavování, ale ten trenér letušek nás protáhne. Ale asi to nechci vědět. Důležité je, že skutečně v pět letíme. A pak ještě několikrát, až mám podezření jetsli jsou ty letenky opravdové. Váží nám kufry a chtějí za ně hodně peněz. Padesát dolarů. Říkám, že je to moc. Tak prý čtyřicet dva. OK.

Ondra zjišťuje, že souhlasil s letem letadlem. Což nesnáší. A že fakt je malé. Ale nasedá – sami si dáváme příručáky dovnitř letadla a vybíráme si místa. Na bezpečnostních pokynech jsou pokyny pro to, co dělat, pokud budeme sedět na místě kopilota. Protože je prostě malé. (později se na ostrově dovídáme, že jsme dobře udělali, jiná skupina zkusila trajekt a prostě je na ten první nepustili a zbyl jen ten starý a navíc až na další den… takže museli v Niamisati přespat, což není tak lehké, když je to vesnice). Let trvá 40 minut, výhledy jsou krásné (Ondra bude mít asi jiný názor – zatím tvrdí, že se to nestalo, ale předpokládám, že se někdy podělí) a přistáme na kouzelném ostrově, kde „hala pro výdej zavadel“ je prostě chodba, co má ceduli. A tak vstupujeme na Mafii.