Špicberky jsou opravdu jedinečné. A plánování obtížné, protože to pořád není destinace, kterou by každý v ČR znal. Navíc nejsme žádní horalé ani polárníci. Na webu kolují různé informace, třeba že se tady nesmí umřít nebo porodit, takže jsem byla dost opatrná. Jak naplánovat Špicberky když se není koho zeptat? Co se osvědčilo a co bych udělala jinak?
Jak už víte z minulých článků (o prvotním nápadu tady a našem prvním dni na Špicberkách tady), chtěli jsme vyrazit v létě. Protože 24 hodinový den umožňuje hodně co dělat a zároveň je relativně teplo. Slunce skutečně nezapadá a teploty se pohybují v červenci většinou nad nulou. Pocitová teplota u vody nebo na lodi je o hodně nižší, ale s dobrým oblečením se to dá zvládnout. O balení mini článek brzy. Při plánování mi hodně pomohly stránky svalbardského turismu Visit Svalbard, na kterých jsem začala, abych vůbec věděla, co hledat.
Léto se ukázalo jako skvělá volba – dalo se to zvládnout i když nemáme žádnou super kondici a zkušenosti. Kdybych plánovala Špicberky znova, volila bych asi duben. Sice tou dobou není arktida takhle rozkvetlá a nejsou mláďata a je o moc chladněji a větší tma, ale místní říkali, že to mají radši. Méně turistů, více ledu. Některé výlety na snowmobilech nebo se psy a návštěvy ledových jeskyní. Každopádně je potřeba zařídit si buď půjčení pušky (a tedy s ní umět) anebo průvodce kdykoliv chcete jít z města.
Setkání s medvědem opravdu hrozí a je potřeba obezřetnosti – není to tedy jen o tom „si papírově půjčit pušku“, ale znát to tam a umět střílet, kdyby bylo nejhůř. Primární je medvědy chránit, z toho důvodu jsou i zakázané výlety s hledáním medvěda. Pokud k tomu nicméně dojde, je potřeba jej odehnat (světlice) a až jako poslední možnost střílet. Údajně záleží na tom, v jakém je medvěd stavu, jestli je zoufalý a má hlad nebo je zvědavý, případně jde prostě jen kolem. Pokud ale zaútočí, nesmí se už zaváhat. A ne, není to jen teorie (víme o jednom čechovi, co ho medvěd vytáhnul ze stanu).
Hledala jsem tedy různé poskytovatele průvodcovských služeb – v zásadě jich není tolik. Výhodou Norska, a tedy i Špicberk je, že všichni mluví anglicky. Nejznámějším poskytovatelem turistické zábavy je asi Hurtigruten – obrovská skupina vlastnící lodě, loďky, budovy… Od obřích výletních lodí, které plujou po všech možných oceánech, po pobočku na Špicberkách. My s nimi absolvovali jak výlet otevřeným člunem po okolí, tak zavřenou loďkou za mroži na Borebukta.
Dalším z etablovaných průvodců jsou Better Moments – s nimi jsme byli lodí venku také dvakrát. Jednou na mrožích daleko mimo náš záliv (Poolypynten) a podruhé hledat večer velryby. Ty letos bohužel připluly až po našem odjezdu, ale i tak to byla příjemná plavba se spoustou ptáků a ledním medvědem.
Se Seeandexplore jsme byli zase na fotovýletě – taková příjemná pozvolná procházka s popovídáním o krajině a zvycích a životě na místě. Průvodce Oddgeir je skvělý fotograf zajímavý člověk. Navíc místní ornitolog, což nám vyhovovalo. Viděli jsme jak jednu stranu za Longyerbyenem, tak tu druhou.
Zajímavé programy měli také Svalbard Wildlife Expeditions AS. Při výběru bych lidem jako jsme my (tedy mimo kondici) doporučovala opatrnost – nabídku měli oškálovanou a to naše měl být „lehký hike pro normální kondici“. Jak moc jsem funěla a potichu nadávala vědět nechcete. Ale jako stálo to za to… Sice jsme šli na horu na výhled a přišla mlha a zmrzlý déšť, takže nebylo vidět nic, ale ptačí útesy byly boží a stály za jakoukoliv námahu, kterou jsme ted den vynaložili.
Při výběru jsem narazila i na jiné, ale většinou mi nesednul čas nebo se to zkrátka nepodařilo. Měřítkem byla pochopitelně také cena, protože Špicberky jsou fakt drahé. Kdyby šlo jen o letenky a ubytování, tak to prostě bude drahé jako Norsko (takže hodně, ale dá se to vymyslet…), jenže všechny výlety s průvodci lezou hodně do peněz. Vybírala jsem tedy tak, abych z toho vytěžila maximum – každý den něco, ale tématické střídání aby se mi nestalo, že si neužiju výlet jen proto, že budu po předchozím dni utahaná. A také jsem hledala co vše je ve výletu – ideálně nějaké jídlo, abych náklady srazila. Musím říct, že se to osvědčilo.
Hledání letenek a ubytování byly kategorie sama pro sebe… Podařilo se mi to vyřešit krásně – je prostě jako vždy potřeba hledat různá letiště a dny a nakonec to klapne. Nejlíp vycházelo letět z Katowic do Osla a z Osla na Longyerbyen a totéž zpět. A ani to nevycházelo draho a navíc se mělo letět v úplně super časy. Ale pak přišla stávka a všecko šlo do háje. Momentálně jsem stále naštvaná na SAS odmítám lítat, takže… radši neradím:)
Co se ubytování týče – jak jsem říkala, je tam draho. Takže jsme museli trochu snížit naše běžné požadavky. Za cenu pokoje se záchodem na chodbě bychom normálně bydleli normálně. Na druhou stranu bylo vše čisté a bezpečné, takže to tolik nevadilo. Většinu dní jsme bydleli na konci cesty (vždycky plánuju tak, abychom byli maximálně mimo civilizaci, abychom viděli co nejvíce přírody) v Coal Miners Cabin. Ubytování z předělaných hornických bytů. Naprosto dostačující s fajn snídaní a s výhledem z okna na starý důl a sobi a lišky a vůbec. Tohle můžu doporučit – super atmosféra, výhledy, ne zbytečně drahé.
Druhou část jsme byli ve městě blízko centra (i když to u dvou a půl tisícového města rozlišovat je trochu úsměvné…) v Mary Ann’s Polarrigg, který má svérázný vkus a atmosféru, ale za tu cenu to bylo opravdu pidi (nenapadlo mě jak malých je sedm metrů čtverečních pro dva lidi – i naše obytka bude větší). Vzhledem k tomu, že jsme ale stejně chtěli být pořád venku, to za to stálo.
Každopádně je potřeba se připravit na jiný režim než doma, zejména na zmatky se světlem. Pokud jste – stejně jako já – nikdy nebyli za polárním kruhem, buďte připraveni na vše.
A na jak dlouho teda jet? Je to konec světa. A i když se tam za normálních okolností neletí dlouho (den bez noci), je to drahé a krásné. Poté, co jsem prošla všechny aktivity, které se tam dají ve kterém období dělat a proškrtala je na maximum, mi vyšlo, že potřebuju jet alespoň na pět celých dní. Tj. s cestou šest nebo sedm (podle návaznosti letů). A je to rozhodně místo, kam bych se ráda ještě podívala. A jak že je to s tím zákazem smrti a porodu? Jedno je pravda, druhé ne. Umřít se tam může, ale s pohřbem je to kvůli permafrostu horší. Porodit se tam oficiálně nesmí – byl by problém s občanstvím, protože Svalbard má poměrně svérázný status. Nu, jiný kraj, jiný mrav.