Když jsem sháněla info o Albánii od známých, kteří tam byli obytným vozem (jakýmkoliv), v podstatě všichni zdůrazňovali, jak skvělé jsou tam hory a řeky. My sice jeli hlavně za mořem, ale přece jsme si to nemohli nechat ujít… A tak jsme vyrazili k řece Vjosa (Aoos).
Nejprve trochu k názvu – na mapě mě to totiž mátlo. Celou dobu jsem viděla modrou šmouhu podél cesty. Ale při každém otevření maps s jiným názvem. Tak jsem se rozhodla trochu pátrat a je to naprosto jednoduché – ona není až tak dlouhá, ale začíná v Řecku nedaleko hranic a končí v Albánii u Vlore. Takže mapa mi v oblasti ukazovala střídavě řecký název (Aoos) a ten Albánský (Vjosa). Chtěli jsme se vlastně dostat k termálům na hranici z Řeckem a jeli jsme z Gjirokasteru, což by vzdušnou čarou byl kousek, ale jak už to tak v Albánii bývá, musí se kolem hor… Takže to nějakou dobu zabralo. Velká část cesty vedla přímo kolem řeky, takže jsme se mohli kochat tím, jak je absolutně modrá! A taky různými mosty v rozličných stádiích rozpadu…
My naštěstí nemuseli přejet přes mnoho z nich, i když ty, které nás potkaly, se mi zdály trochu úzké. Ale zapadalo slunce a vše vypadalo kouzelně. Neměli jsme vymyšlené konkrétní místo na spaní předem, a tak jsem hledala zase na mapě i Park4night. A Vjosa vypadala v tom šíleném letním vedru lákavě.
Sjezd k řece byl poměrně strmý. A taky plný zatáček. A kamení. Po naší zkušenosti se zapadnutím z Norska jsme měli docela respekt, a tak jsme na chvíli zastavili, zapnuli všechny možné systémy a naopak vypnuli asistenty a vydali se šnečím tempem z kopce. Kameny se valily, keře na nás potutelně číhaly, ale Van Falco byl v pohodě. Najednou jsme byli na rovině, kde už stálo pár aut přímo na břehu řeky na různě velkých valouncích. I když břeh je vlastně dost nadnesené – očividně to bylo koryto, které se teď v létě chovalo jako břeh. Okoukli jsme rovinu i vzdálenost od vody a v hlavě maje historky o náhlém rozvodnění jsme zvážili, jak blízko vlastně chceme hladině být. Nicméně bylo léto, na velké tání ani průtrže z hor to nevypadalo, a tak jsme zastavili s výhledem.
Vytahovali jsme zrovna klíny na srovnání, když se k nám přiblížil jakýsi Němec a vysvětlovat, že máme jet kousek dál. Očividně se tady ráno nakládají a vykládají rafty, tak ať nezavázíme… Říkali jsme si, že ráno hned pojedem, protože údajně jezdí až kolem desáté, ale nakonec, abychom to nekomplikovali a ráno se nemuseli hned balit, jsme se rozhodli popojet až na konec říční pláže – přes všechen ten stěrk. Ondra měl dost obavy, abychom nezapadli (myslím, že jeho ruce si stále pamatovaly tu přeoranou pláž z Norska), ale já už chtěla bydlet. Shodli jsme se, že když nebudeme náhle měnit směr a zastavovat nebo se rozjíždět z prudka, musí to vyjít.
Nebudu vás napínat. Vyšlo. Napoprvé. Stáli jsme sami na břehu řeky. Kus od nás teda bylo další auto, ale nic, co by překáželo ve výhledu. Byli jsme z města skoro usmažení, takže první kroky vedly k řece. Překvapilo nás jak byla prudká! Na koupání to moc nevypadalo. Stejně jsme byli úplně hotoví… Připravila jsem nám večeři a odpadli jsme.
Ráno jsem se rozhodla nelenit (i když jsem byla ještě utahaná z Gjirokasteru) a hned jsem vyskočila s foťákem z postele. A se stativem. Protože řeka mi konečně dávala možnost vyzkoušet ten ND filtr, co jsem si kvůli krajinkám koupila! Všichni okolo ještě spali. Vylezla jsem si na kopeček a kochala se tím prostorem. Takhle jsem si to kempování na divoko představovala. Příroda, prostor a místo, na kterém nic nezničíme tím, že tady parkujeme. Pak jsem se přemístila přímo k vodě a pak i do vody (i se stativem). Hledala jsem si správný úhel, zkoumala, co dělá polarizák v kombinaci s ND filtrem a tak nějak si prostě hrála. A našla hned kousek od nás parádní tůňku na koupání!
Když jsem se pak vrátila a udělala snídani, už se mi nikam nechtělo. Tůňka byla příliš lákavá a poslední dny jsme furt někam jezdili… a tak jsme se usnesli, že zůstaneme. Ještěže jsme se posunuli večer od toho místa s rafťáky! Vytáhli jsme si markýzu a vegetili s knížkami. Každou chvíli jsme se chodili koupat. A pak jsme uslyšeli cinkání – někde jsou kozy! A opravdu se za chvíli zjevily na skále. A za nimi pasáček. Vůbec jsem neviděla, že by tam byla cestička! Kozy a ovce utíkaly k vodě a některé se schválně flákaly.
Odpoledne jsme se rozhodli překročit řeku. Chtělo to dobré boty a najít místo s méně proudem. Nakonec jsme to vyřešili tak, že Ondra držel dítě a já byla dál po proudu připravená chytat, kdyby náhodou. Na druhém břehu jsme potkali jiné stádo koz a taky hezké tůňky.
Po výletě jsem si udělala jsem vodní dýmku. Naprostá idylka! Bylo horko, ale my měli dost vody, meloun z lednice i dost studeného piva. Když se vracel pasáček se svým stádem, vyslali jsme dítě, aby mu doneslo plechovku chlazeného piva – vždyť musel být úplně zplavený! Nejprve se vrátilo dítě, že úkol splnilo. Po něm i pasáček – donesl nám domácí sýr! Taková drobnost jako jedno pivo a jak to někomu zvedne náladu!
K večeru se začaly sbírat mraky a zvedat vítr. A taky přijelo více lidí se stany. Rychle sbírali dřevo než se přižene bouře… Doufala jsem v jasné počasí a focení hvězd, ale místo toho přišla průtrž mračen.
Ráno jsme čekali s odjezdem dokud nevyschnuly kameny – měli jsme trochu obavy z kamenitého kopce. Sledovali jsme ale dodávku s vozíkem, jak jezdí s rafty a zpět docela nekompromisně. Zatím jsme se koupali a užívali si tepla. Najednou se ale pán od raftů začal hrozně rozčilovat a na nějaké lidi v dodávce cosi křičet. Z gest jsme vyrozuměli, že mu zavázejí (Upřímně – bylo tam místa habaděj, ale asi měl blbý den…). A k našemu překvapení to došlo tak daleko, že přijela policie. Čekali jsme, co z toho bude, protože s policií jsme v Albánii ještě zkušenosti neměli – byli ale naprosto v klidu a vypadalo to, že se spíše snaží situaci uklidnit. Po chvíli odjel vzteklý raftista nahoru a dodávky se pomalu posunuly o pár metrů. Uff. Čekala jsem větší drama.
Těžko si představit, že Vjosa, u které jsme strávili krásné dva dny kdysi v Antice vlastně tekla o dost severněji, než byla posunuta zemětřesením. V poledne už ale bylo na čase přestat se kochat a začít se zvedat. Pořádně jsem se nadechla a hurá na to! Asistenty vypnout, systémy zapnout a pak plynule na rozjezd a do kopce. Nezastavovat! Na cestě jsem si oddychla a vyrazili jsme do slavného kaňonu Langarica s jeho termálními prameny a mostem Kadjut.