Falcova maiden voyage neboli panenská cesta dlouhá 12.000 kilometrů skončila. Falco se ukázal skutečně být tím pohádkovým rychlodrakem, který nás v pořádku donese kamkoliv se vydáme. Nikdy nás nezklamal, a přestože občas potřeboval drobnou péči, přežil s námi všechny katastrofy, které se nám na cestách přihodili.
Přestože jsme pořád zelenáči, přeci jen už jsme van life alespoň trochu ochutnali. O tom, jaké to bylo, bude tahle série článků.
Panenská cesta naprosto splnila svůj záměr – auto jsme maximálně otestovali, na dálnicích, běžných silnicích, horských etapách, na cestách necestách (kdo byl v Albánii, tak tuší) a konečně i mimo cesty – koryta řek, kameny, pole, lesy, pobřežní skalky a nikdy nás nenechal na holičkách. Po naší písečné katastrofě, o které ještě budu psát, jsme se rozhodli, že přece jen ještě trochu doplníme offroadovou výbavu (kromě již rozhodnutého navijáku) a tak se poohlížíme po tlumičích s regulovatelnou tuhostí, které by doplnily již nainstalované vzduchové měchy a alespoň trochu zlepšily jízdní vlastnosti při dálničních rychlostech, kdy se Falco v proudícím vzduchu možná až moc prolétává. Asi přidáme i dodatečná světla do terénu, protože při jízdě mimo osvětlené silnice je každé světlo dobré. No a možná dojde i na pevnostní nárazník a pohodlnější sedačky, uvidíme.
Martin z VejnyWood nás velmi zkušeně vyslal na cestu s tím, že si v provozu ověříme, co kde ještě budeme chtít. To se projevilo jako skutečně užitečná rada a tak máme ještě pár nápadů, kam třeba dávat náhradní prostěradla, kam brýle na spaní a jak rozdělit skříňky, aby se do nich v létě vešly batohy a věci na potápění a v zimě naše dlouhé zimní parky.
Celkem jsme ujeli přes 12 000 kilometrů, strávili za volantem přes 200 hodin, byli jsme pryč 6 týdnů (2×3). Celkem jsme projeli 13 států a přespali jsme v Polsku, Estonsku, Finsku, Norsku, Lotyšsku, Maďarsku, Severní Makedonii, Albánii, Řecku a Černé hoře, čímž se nám s Verčou dorovnal počet navštívených států a v současné době máme oba 35 navštívených zemí a přes polovinu všech Evropských. Navzdory pravidlům Travelers‘ Century Club pak počítáme jako navštívené pouze ty země, kde jsme strávili alespoň jednu noc.
Cestování obytkou není nejlevnější, ale ani není drahé. Když nepočítáte amortizaci (což byste asi měli, hm?), tak vychází cena nějakých 5 – 5,50 Kč na kilometr provozu nafty i mýta. Z našich dosavadních zkušeností vodu vždycky nějak usmlouváme (a i kdyby ne, doma kupujeme balenou pitnou vodu za 5 korun litr) a jídlo ani není dražší, než když jíme doma. Samozřejmě, pokud chcete navštívit placené atrakce či pamětihodnosti, nějaké ty peníze Vás to stojí, ale ve výsledku nám vyšlo Finsko pro 2 kolem 50.000 Kč včetně mýta a (pekelně drahé) nafty na 7000+ km, levnější a kratší Albánie pro 3 pak na nějakých 36.000 tisíc. Za parkování jsme zatím neplatili, uvidíme v říjnu, kdy nás čeká Benelux a pravděpodobně i kempy, ale o tom až jindy.
Nejčastější dotaz na Falca byl, kde nám ho dělali a co všechno umí. Nejčastější komentář z naší strany byl, že jsme chtěli nenápadné auto a takhle to dopadlo. Falco je skutečně rozesmátý, věčně dobře naladěný, žluťoučký rychlodrak vždycky připravený na cestu – čím delší, tím lepší a nejde si ho nezamilovat. Pořád přitahuje milou pozornost – ať už na benzínkách nebo na dálnici, při parkování u obchodu nebo v servisu. Jeho výbava a kapacity nám skutečně umožňují dlouhodobý pobyt off-grid a vlastně permanentní bydlení na palubě – v Albánii jsme strávili týden na pláži bez nutnosti cokoliv doplňovat, baterka ve slunečném období neklesla pod 70 procent, snad jen jeden den, kdy Verča ještě pekla v Remosce, dostala baterku na 53 procent. Došli jsme tak k závěru, že nabalíme i rychlovarnou konvici, abychom měli ráno rychlejší kafe. Vodu jsme za celé tři týdny doplňovali jen 2x a ještě jsme si dovezli 50 litrů domů.
Nejvíce užitečná část výbavy se nakonec ukázal malý ruční vysavač, který byl v permanenci několikrát denně. Lopatka pro vykopávání auta byla taky super a přišla ke slovu dřív, než bych chtěl. Stejně jako malé ruční vysílačky při komunikaci ve složitějších částech cesty.
Poziční světla při parkování v noci v horách jsou naprostá nutnost. Led bar se osvědčil, ale rád bych doplnil ještě pár světel s větším úhlem – když jedete v noci mimo silnici, rádi byste věděli, jestli pár metrů vlevo nebo vpravo před vámi není lepší cesta nebo místo na spaní.
Nejvíc mastňácky jsme se cítili ve chvíli, kdy jsme dobíjeli baterky jiným autům a při tom ještě žhavili uhlíky na vodní dýmku na elektrickém žhaviči (jo, i takové věci se do auta vešly). Celkem nám tak zatím zůstávají skryty zážitky s nedostatkem místa v autě – ale ještě jsme nejeli s potápěčským vybavením, ani se zimním vybavením a koneckonců bychom příští rok chtěli na 2 měsíce v kuse, tak uvidíme.
Danda si s námi cestu úžasně užíval. Vedl si vlastní deník, sypal si písek do své postele, občas si hrál na handheldu, ale víceméně nás k ničemu nepotřeboval. Těžko se mi popisuje jak báječný a bezproblémový zážitek to s ním byl. Pravidlům v autě vynuceným nulovým manévrovacím prostorem osazenstva se přizpůsobil rychleji a snad i snadněji než my. Občas nám udělal snídani a i dlouhé úseky cesty si krátil hudbou nebo učením angličtiny nebo čtením Čtyřlístku. Ještě jsme zvědaví, jak bude možné spát ve stanu v zimě – od Martina z Vejnywood máme na míru udělanou izolační vložku do stanu a máme poměrně silné topení s vysokohorským modulem, tak uvidíme. První cestu v zimě pojedeme s Verčou sami a asi zkusíme Slovensko, byť se prý k obytkářům staví velmi macešsky.
Další naše těžce nabyté „poučení“ – musíme si zapnout všechny pomocné systémy před tím, než vjedete do terénu. Pak už je to jednak k prdu a jednak ty mechanické ani nemusí být možné zaktivovat. V mezidobí jsme ještě našly „dyno mod“, který natvrdo vypne všechnu pomocnou elektroniku – nejlepší způsob pro ježdění v terénu! Člověk by čekal, že takové věci každý ví nebo si je přečte a pak už se mu nestanou. No a někteří z nás si to prostě potřebují zažít 😊
Nutně ale nutně potřebujeme jiný systém moskytiéry do hlavních dveří. Remis od Němců se ukázal jako systém dobrý tak do kempu, ale ne na ježdění v terénu, kde se auto bez rámu přece jen kroutí a rám s ním. Fešně vypadající moskytiéra s kovovým rámem a pojezdem vypadá šik a lahodí německému oku, ale co na tom, když Vám pak na pláži vypadne a nebo s ní nejde posouvat ani největší silou. Natož, když drhne v písku a malé dítě jí neotevře vůbec (a že má Danda na sedm let nějaké svaly). Takže chceme Martina ukecat, aby se pustil do vývoje vlastní moskytiéry, máme už pár nápadů, jak by to šlo udělat.
Když chcete v sedm zaparkovat na spaní, plánujte to raději na šestou. A když Vám google tvrdí, že tam budete za pět hodin, počítejte osm. V Albánii pak raději deset.
Život v autě je nutně plný nepříjemných kompromisů. Na druhou stranu je v něčem až šíleně jednoduchý. Řešíte základní věci, kde budete parkovat na spaní, kam se chcete podívat, kolik máte vody a elektřiny a kde a kdy budete tankovat. Taky už vím, co bylo myšlené tím, že jste si v autě mnohem více vědomi své spotřeby. Každé ráno kontrolujeme baterku, jak jsme na tom s elektřinou, jste si vědomí každé kapky vody, kterou chcete použít, mnohem více řešíte odpady i chození na záchod. Nejen, že si člověk uvědomí to pohodlí, které doma má, ale hlavně si uvědomí, jak snadno věcmi plýtvá, když jich má dostatek.
Nejhorší na van life je pak návrat domů. Cestování už neberete jako dovolenou a tak se na cestě ani nechováte jako na dovolené. Pracujete, když je potřeba něco udělat, řešíte, když je potřeba něco řešit, ale je pravda, že od spousty problémů vás to odstíní a vůbec bych se nedivil, kdyby pro spoustu lidí bylo na tomhle způsobu života to nejpřitažlivější právě to, o kolik jednodušší životní styl to je.
Dál Vám budu psát o těžkostech a „katastrofách“, které se nám cestou přihodili. Ale nejhorší je návrat domů. Jednak Vás čekají složenky a problémy, jejichž řešení jste do té doby odkládali nebo o nich ani nevěděli. Ale taky najednou nevíte, co jak a kam. V autě mají věci a jednotlivé úkony daný postup, který je vynucený tím málem místa, které máte k dispozici. A když přijede domů, najednou se bojíte velké postele, protože se vám v ní prostě nespí dobře. Ještě po týdnu po návratu pociťuji lehké obavy z příliš mnoha prostoru. I úklid i mytí nádobí je o mnoho složitější a zabere mnohem více času.
Ale nebyla vždycky všechno procházka růžovým sadem a tak jsme si jednotlivé události označili jako „katastrofy“. Zkušenější kempeři se asi pousmějí a vzpomenou si na vlastní, ne-li horší zážitky. Ani pro nás nic z toho nebyl vysloveně horor, i když místy jsem se nesmál.
První katastrofa byla víceméně úsměvná – Verče sklouzl aeropress plný vody a kafe – vždycky si vzpomeneme na záchranáře Norbiho a jeho pověstnou historku o kaluži krve (určitě vykrvácel aspoň pět litrů!). No ve skutečnosti i blbé dvě deci udělají louži jako blázen a když se Vám rozlijí po lince, zatečou úplně všude a sebou nesou zrníčka jemně mleté Etiopské kávy, máte na další půlhodinu o zábavu vystaráno. Úklid v obytce je záležitost sama pro sebe – nakonec se mi nejvíce osvědčilo hodit bordel na podlahu, hezky na všechny čtyři a při couvajícím pohybu po čtyřech pomalu umetat směrem ven. Verča má v takových chvílích většinou příkaz sypat z auta ven (sebe) nebo se posunout někam do ložnice a zbytečně nepřekážet. Ještě že máme ten ruční vysavač.
2 thoughts on “Ukončení maiden voyage aneb konečně jsme VanDraci”