Lapland obytkou – velká kávová katastrofa a den čtvrtý, kritický

Muselo to přijít. Deziluze z cestování obytkou. Finsko je krásné a nemůže za to, ale jak už to tak bývá, není to jen „parádní místa – klid – kochačka“. Ale i dřina, komáři, únava… Někteří z vás na facebooku lobovali za delší články, takže dneska to tu máte. Den třetí ve Finsku a čtvrtý zároveň.

V minulém díle jsme stihli trajekt do z Talinnu do Helsinek. Sice jen tak tak, ale dali jsme to. Vítr ve vlasech na palubě, kafe (sice nic moc, ale jsme na moři!) a na dohled Finsko. Hledám na mapě místa, kde přespíme a kde nabereme vodu. Z ČR jsme vyráželi s částečně naplněnou nádrží (možná, kdo nás neznáte, nevíte, že vše máme tendenci předimenzovat, takže Van Falco má nádrž na 300 litrů vody. Teď jsme se dozvěděli, že většina obytek ve Finsku měla 60 litrů), protože jsme nechtěli tahat zbytečná kila, ale měli jsme teď v plánu přesun na východ do lesů a vyhýbání se civilizaci. A protože to mělo být naše první čerpání vůbec, byla jsem „lehce“ nervózní.

V aplikaci Park4night (doporučuju, fakt mi to usnadnilo cestu) jsem porozklikala všelicos a přečetla komentáře k daným místům. Po vylodění se v Helsinkách jsme zamířili na „dálnici“ (jako upřímně… ne, Finsko nemá dálnice) a kochali se z okna nádhernou krajinou, kde jsem si dovedla představit losy i medvědy. Lesy, mech, kameny, zeleno, lišejníky… jako v pohádce. A všude značky upozorňující na nebezpečí srážky s losem (dostávám naději, že nějakého fakt uvidím!). Sjíždíme na místo dle aplikace. Měla tady být bouda k doplnění vody zdarma a vypouštění šedé vody, protože cestování ve Finsku obytkou je běžné. Boudu máme, ale ne vodu. Oba jsme utahaní, ale nechceme se moc vzdát. Nechávám Ondru si zdřímnout v autě a jdu do supermarketu vedle – třeba najdu vodu a kdyžtak mu aspoň koupím pendrek.

Po nákupu připomínajícím něco mezi vkusem sedmiletého dítěte a člověkem po opici se vracím do auta. Bez znalostí o doplňování, ale pročetla jsem si ještě jednou pořádně komentáře. A našla jsem to! Stačí zmáčknout tlačítko vypadající jako zvonek u dveří a bouda se otevře! Myslela jsem si, že je prostě zamčeno a nenapadlo mě, že je to takováto samoobsluha!

O pár desítek minut po odpoledním šlofíčku úspěšně plníme vodu (na hledání správných klíčů raději vzpomínat nebudu, Ondra bývá poněkud netrpělivý, když je nevyspaný). A vypouštíme vodu šedou. Usnášíme se, že 150 litrů musí na pár dní stačit. Dobrá práce!

Přesouváme se k jezeru Saiima, kde žije velice vzácný druh tuleňů. Málokdy jsou vidět, pořádají se na ně vyhlídkové plavby, ale po květnu se šance minimalizuje. Zvažujeme vyjížďku, ale jsme utahaní, a tak rozhodnutí necháváme na další den a míříme na jeden z ostrovů v této oblasti (Äitsaar). Ale tento ostrov má taky jezero. A na něm ostrov. Je klidně možné, že i tento ostrov na ostrově měl svůj vlastní ostrov, ale to už nezjišťujeme. Z množství jezer jde hlava kolem. A komáři kolem, pochopitelně.

Podle mapy to vypadá na odlehlé cesty. Doufám v krásný výhled na jezero, když už jsou všude. Jenže buď nacházím hustý les nebo cesta vede přímo k něčímu domu. Sice se ve Finsku může campovat všude (Jokamiehenoikeus – every man’s right), v praxi to ale není možné kvůli okolnostem (Ondra popisoval více v článku tady) a navíc to všeobecně platí pro stany a ne auta, která jsou dále omezena jinými předpisy. Nakonec bočíme k jednomu poli, kde nacházíme i malebnou louku s potůčkem. Je rozhodnuto.

Po prašné cestičce utíká poštolče. Úplně malinké – ještě neumí lítat, i když se o to pokouší. Nechceme ho přejet, ani děsit, a tak čekáme, ale ten bulík si vždycky stoupne po pár metrech zase na střed cesty. Vystupuju a hlídám, aby bylo dost daleko od kol. Pochopitelně s foťákem, protože si nemůžu nechat ujít příležitost fotit takového krasavce…

A pak už bydlíme. Vařím a Ondra chystá ven stůl a židličky k večeři. Slunce zapadá velmi pozdě a jen na chvíli, takže si užíváme nekonečný večer. Zapalujeme vodní dýmku (ještěže jsme si nechali na auto udělat zásuvku ven – žhavič uhlíků hřeju venku) a snažíme se jí odehnat komáry, na které nezabral repelent. Vedle hvízdají čejky chocholaté a občas se ozve i poštolče. Idylka. Vyčerpaní brzy jdeme spát.

Krásně jsme se vyspali. Světlo bylo určitě už okolo čtvrté, takže jsem východ slunce zase prošvihla. Čím víc na sever, tím těžší vstávat na východ slunce (to u Kusamo bych musela vstát někdy… v dubnu?:)) Chtěli jsme si udělat pomalé ráno, hezky posnídat a jít k jezeru. Prostě po těch třech dnech ježdění mít trochu pohybu a něco vidět. Budíme se opět s voláním poštolky. Obávám se, jestli to mládě vlastně někdo dokrmuje – schovává se v bramborách. Brzy ale máme štěstí – jeden z rodičů přiletěl a donesl kořist. Také vidíme, že na blízké stodole je budka a v ní asi sourozenci tohohle odvážného prvního potomka. Dělám kafe (kafefašista jak vyšitý – vozím s sebou aeropress a namletou světle praženou arabicu), ale jak nejsem zvyklá na rozměry kuchyně, drcnu si do toho. A kafe letí vzduchem. Hodně. Sice je to pár lžiček zalitých trochou vody, ale je VŠUDE! V sedačkách, v koupelně, v šuplících (ano, v zavřených šuplících). Ve dřezu. Dokonce i ve dveřích. Ondra vidí jak zuřím a přispěchává na pomoc s hadrem. Velká kávová katastrofa. Vzpomínám si okamžitě na vyprávění Norbiho na záchranářském, jak mu lidé říkají, že jsou někde litry krve, které vytekly ze zranění. Stejný efekt – dvě deci a co to udělá!

Následky katastrofy zažehnány, oblíkli jsme se, namazali repelentem(pokud jsme to zatím dost nezdůraznili, jezerní krajina v létě je opravdu, ale opravdu plná komárů a jiných kousavých breberek) a hurá směr jezero! V lese plném bříz jsme našli obrovské borůvky a okolo cesty i jahody. Než jsme se vybabrali za auta, tak bylo poledne, a tak jsem foťák ani z báglu nevytáhla. Po chvíli nás však cesta dovedla k starým stavením. Vypadala neobývaná, a tak jsme prošli přes něco, co vypadalo jako zahrada a mířili dál.

Jenže po chvíli jsme se ocitli u dalšího domu, kde byla i zaparkována auta. Výhled na jezero krásný, ale nechtěli jsme někomu courat přes pozemek. A tak jsme zase změnili směr a dali se po jiné cestě. A tam byly další domečky. Okolo vedl vysekaný pás trávy, tak jsme zkusili ten, abychom se dostali až k vodě. Drželi jsme se vně nízkého plotku, abychom nikomu nešlapali „na jeho“. A kochali se chvíli výhledem. Ale od baráku nás pozorovala taková paní. A po chvíli na nás zavolala, co že to tady děláme. Po pravdě jsme odpověděli, že koukáme na jezero. No, jenže pak začala, že tady je to „privat“ a kudy jsme přišli. Říkáme, že od hlavní cesty podle mapy a ukazuju jí mapu. Načež v dálce zahřmělo. A tak jsme se radši vypravili zpět.

Těšila jsem se, že si umyju na slunku vlasy a vyperu, protože moje boty už to fakt potřebovaly. Ale začalo krápat. Foukat. A ochladilo se na osmnáct stupňů. No, tak asi pojedem…

Sedla jsem si za volant a začalo lít. Pochopitelně. Po asi dvou hodinách jsem toho měla nějak plné kecky. Po cestě se nám navíc podařilo přejet bod, který Ondra našel a kam jsme se chtěli podívat. Ale aspoň jsem zastavila u fotbalového hřiště, na kterém měli umělé labutě. Nekecám. Jestli je používali jako odstrašení těch opravdových nebo na tréninky, to netuším. A možná to radši ani nechci vědět…

Hledali jsme naftu. Podle Waze byla všude drahá a jinde ještě dražší, ale našli jsme jednu pumpu s o něco rozumnější cenou: bohužel pouze na internetu a ne ve skutečnosti. Takže jsme se přesunuli k té, kterou jsme dříve minuli. „Krásných“ 1,889 EUR za litr nafty. Fuf.

A přišla má nejméně oblíbená fáze dne – hledání místa na spaní. Teoreticky to jde kdekoliv, prakticky to zatím byl dost boj. A to mě čekalo ještě vaření. Volant-mapa-mýto-vaření-protivná švédka-repeat. No, proč jsme radši místo auta nekoupili barák na Srí Lance a nelítali tam párkrát do roka?!

Ne vždy se daří. A cestování obytkou má prostě svá specifika, a to i když je Falco prostě náš Falco. Kempujeme dneska kousek od Ilomantsi a národního parku Petkeljärven a zítra snad půjdeme na větší výpravu a konečně budu mít čas vytáhnout foťák pořádně. Některé dny prostě úplně nevyjdou podle plánu. Slunko zapadá až v 11, ale jsou mraky a prší. Čas jít spát. Zítra se vypravíme pěšky za potáplicemi a bobry.