Jsme poprvé na pevninské Africe a za rovníkem. Maroko ani Egypt se nepočítá a ostrovní státy Mauricius a Seychelly taky ne.
Dalo by se říct, že jsme zatím kromě opravdových černochů (žádných míšenců) neviděli nic nového.
Poslední úsek příjezdu ale rázem změnil vše. Odvezli jsme se na terminál číslo 3, který zde stojí od roku 1954 a myslím, že kromě klimatizace a cedule hlásící odlety se moc nezměnilo. Terminál na nás dýchl atmosférou z filmů Obklíčeni slony nebo z dokumentů o návštěvě mladičké královny Alžběty v Africe. Na letištní plochu pěšky, letadlo bylo velikosti malého auta pro pár lidí, zavazadla sebou do kabiny vynesete sami a v letadle se ani nepostavíte.
Měl jsem dost rozumu, abych si na poslední chvíli vzal prášky, které si před letem beru, a tak to nebylo tak strašné, ale i tak jsem se bál. Ale zážitek asi dobrý. A když před přistáním Verča viděla místní krávy a ptáky, jak utíkají před přistávajícím letadlem, dojem z toho, že jsme někde na safari, se jen prohloubil. Odbavovací hala na ostrově Mafia má 3×3 metry a je v ní jen šest sedaček a úzká chodbička mezi nimi. Ten dojem je neuvěřitelný.
Pak nás ještě nabral na cestu do hotelu poctivý land rover, který musel mít tak 50 let stáří a byl vybaven nástavbou, která byla jak z filmů o Indiana Jonesovi. Už cestou jsme si všímali, jak se mění krajina, stromy, zvířata i lidi. Místy sice byly i zděné domy, ale nezřídka byly jen chýše se střechami z listů nebo domy, které mají stěny z klacků vymazaných blátem. Ani tak ale nepůsobí chudě nebo spíše nuzně. Chudě samozřejmě ano – člověku zvyklému na mercedes, splachovací záchod a zateplený dům s x ložnicemi prostě jejich bydlení musí připadat chudé. Ale ne tak nuzné, jako boudy z krabic od banánů, které jsme viděli kdysi na Filipínách.
Místní děcka z nás měla srandu a mávali na nás jako kdyby v lanďáku skutečně jela královna. Můj prví dojem je, že tady na Mafii se čas asi zastavil. Snad to i podtrhuje charakter valné části ostrova jako přírodní rezervace.
Ještě hodíme krámy do dive centra, zajdeme na večeři a jako obvykle v tropech půjdeme spát se západem slunce (tuším kolem 19 hodiny místního času), abychom vstávali s prvními ranními paprsky. Myslím, že nás tu čeká hromada nádherných zážitků!
Lidé zde žijí úplně jiným tempem – říkají „pole pole“, což znamená něco jako pomalu, pomalu. Taky říkají okřídlené „hakuna matata“ – tedy něco jako obdoba „no worry“. Ani u jednoho nemáme pocit, že by se jednalo o fráze, ale spíše o vyjádření opravdového vnitřního stavu jejich bytostí. Určitě tady znají chudobu, byť jsme viděli i větší, mají tady prosté chýše z větví a bláta – nesmíte si ale představovat absolutní primitivismus, tak to zase není.
Neznají ale stres nebo jsme ho neviděli. Věci berou tak, jak chodí. Neřeší, kde by měli v kolik být nebo spíše, že by vůbec někdy někde měly být. Evropanovi to zní na první pohled jako neorganizovaný chaos. Ale tak to vůbec není. Jejich životy spíše mají přirozený neuspěchaný ráz, který se řídí přírodními pochody jako je východ slunce, příliv a odliv, poledne a výška slunce nad obzorem. Všichni se znají navzájem, znají svoji roli, vědí, kde se co zajišťuje a kdo jim s čím pomůže. Vypadají, že každý má svou práci, zatím jsme neviděli nic, co by připomínalo lidi bez domova nebo bez zaměstnání.
Absence turistů po dobu covidu jim jistě přidělala starosti, ale ne natolik, aby poklesli nějak zásadně na duchu. Jejich život je jednodušší, chcete-li pak primitivnější, ale o tolik šťastnější. Řeší, jak a čeho se najíst a kde si lehnout, určitě mají i starosti s lékařskou péčí nebo péčí o děti, ale nemusí řešit spoustu starostí civilizačního charakteru. Tím nemyslím, že by jejich život byl jednoduchý nebo snadný. Je ale o tolik méně sofistikovaný. Oni prostě nemusí řešit, v kolik hodin v televizi hraje fotbal – místo toho řeší, kdy jede z ostrova jejich loďka, se kterou odjíždí místní tým, kterému byli fandit.
Místní obyvatelé milují fotbal, snad ještě více, než Maročani a Egypťani dohromady – přijeli jsme v době konání jakéhosi místního turnaje, kde se týmy jednotlivých vesnic utkávají o hlavní cenu, kterou navzdory jejich skepticismu po úvodním ohlášení skutečně vyhlásil některý z poslanců. Tou hlavní cenou má být fungl nový tuk-tuk, který by dle jejich mínění pozvedl místní úroveň. Mluvili jsme s místní „restauratérkou“ a podnikatelkou v turistickém ruchu, která má restauraci na pláži a je schopná Vám se svým týmem zajistit jakoukoliv aktivitu dostupnou na tomto ostrově. Řekla nám, že některé vesnice turnaj vzali velmi vážně a v jedné dokonce založili jakýsi fond, do kterého každý přispívá. To aby si mohli pozvat na hostování hráče z pevniny, kteří zásadně pozvedávají výkony místního družstva. Rybáři tak část svého úlovku prodávají za peníze, které si nenechají, ale dají do fondu.
V některých směrech nám místní styl života připomíná venkovské oblasti třeba na Ukrajině nebo v Rumunsku, kam ještě nedorazila automatizace a robotizace, traktory a umělá hnojiva. Chtělo by se říci, že jsou zaostalí, ale podle mých osobních měřítek mají mnohem zdravější životní prostředí. Nejen přírodu, ale i vztahy mezi lidmi.
Nejde zde ani příliš říct, kde příroda začíná a kde končí. Všichni jsme přírodou obklopeni – v hotelu jsou vrány, které vyhlíží zbytky jídla. Sedají na palmách a na střechách domů, které mají střechu z travních šindelů. Na pláži jsou tisíce krabů různých druhů, všude vidíme mravence, gekony, po střechách tu dokonce hopkají veverky. Když jsme vyšli z hotelu, doslova po pár metrech jsme našli nejen jeden ze dvou druhů hadů, kteří zde žijí, ale také drobounké bercouny, savce, kteří vypadají jako velká myš a živí se hmyzem a má legrační nos, který připomíná mravenečníka.
Žijí zde stovky ptáků, někteří z nich stejní, jako žijí u nás. Rozdíl je ale v tom, že u nás se musíte vydat „ven“ nebo „do přírody“, zatímco tady se stačí podívat na nebe nebo se pořádně rozhlédnout z kteréhokoliv místa. Nádherné jsou také místní mangrovy, které jsou velmi nedotčené, odpoledne se máme vydat na baobaby, které rostou na vedlejším ostrově. Život pod vodou je velmi pestrý, je zde přes 400 druhů ryb a taky přes 200 druhů ptáků. Pár set metrů od hotelu jsme viděli během jediné hodiny, vlastně během pár minut asi desítku dravých ptáků – místního supa a krahujce a jednoho z orlíků, které jsme ještě nestačili určit. Zejména na malých neobydlených korálových ostrůvcích, kolem kterých projíždíme při plavbě na jednotlivé potápěčské lokality, vidíme desítky a desítky ptáků, kteří posedávají na skalách a na stromech. Je zde taky řada našich oblíbených volavek.
Místní rybářství a zemědělství je k přírodě taky celkem šetrné. Asi je to i tím, že jsme v marine parku, mají svou historii s lovem dynamitem a pod vodou jsou vidět následky. Ale vidíme řadu rybářů na obyčejných loďkách, řada z nich je i bez motoru, někteří rybáři loví harpunou na nádechové potápění. V zemědělství se zde pěstuje mango i další ovoce, viděli jsme kešu oříšky a zřejmě nejvíc se zde daří rýži. Na vedlejším ostrově mají tradiční sklizeň mořské trávy, což je výsada místních žen. Tráva je pěstována, mořské dno je vykolíkováno. Zcela typickým pohledem je místní žena oblečená v tradičních barevných šatech, skloněná na poli s tradičním šátkem zahalujícím hlavu. A ano, na hlavě zcela nenuceně nosí náklady, což je pohled, který se nám zatím neokoukal.
Obě pohlaví nám připadají velmi vyrovnaná, pokud mají nějakou dělbu rolí mezi sebou, nevypadají, že by řešili genderovou nevyváženost nebo nespokojenost.
Samostatnou kapitolou je místní přístup k náboženství, který jsme si začali spojovat s Afrikou – Tanzánie a zejména Zanzibar byli historicky velmi ovlivněny Araby a arabským sultanátem, který na Zanzibaru byl. Mafia Island je přitom od pevniny zhruba stejně daleko jako Zanzibar, a tak sem muslimské zvyky pořádně prosákli. Samotná svahilština obsahuje asi 30 procent slov odvozených nebo podobných arabštině. Najdeme zde tedy jak křesťany, tak muslimy. Rozdílná víra jim nijak nevadí v soužití a byť jsme se setkali s tím, že se po ženichovi požaduje konvertování k muslimské víře před svatbou, setkali jsme se také s tím, že křesťan má za ženu muslimsku a muslimka je též jejich dcera. Netuším, nakolik to má vliv na jejich praktický život, ale berou to jako něco samozřejmého, co není potřeba nijak zvlášť řešit a také to ničemu nevadí. V mnoha směrech to zde připomíná ráj na zemi. A i kdyby Vám zde za nějakou dobu začal chybět lesk velkoměsta, první či druhé moderní auto, dům a všechna ta elektronika, shon a stres, který doma máme, kladu si pořád otázku, čí životní úroveň je vlastně lepší a jestli bychom se neměli dostat opravdu k měření pocitu životního štěstí, než posuzovat „životní“ úroveň jen podle HDP či HDI.