Andora – země kruhových objezdů

Rádi objevujeme nové země. A když jsme tak chystali letošní cestu autem do Španělska, neodolali jsme a zastavili se v Andoře. V naší hlavě se za navštívenou zemi považuje taková, kde alespoň spíme a strávíme nějaký čas – i naplánovala jsem zde dvě noci, abychom se trošku seznámili s okolím. A jejich poněkud zvláštími cestami…

O Andoře jsem věděla pouze to, že je malá a hlavním městem je Andorra la Vella. Že má hory a kdysi se sem jezdilo pro elektroniku, protože měli výhodné daně a zboží. Takže vlastně nic moc. Co mě zaujalo při plánování – mají naprosto specifický systém vlády – diarchii, kdy hlavou je zároveň francouzský prezident a urgellský biskup! Historicky se totiž dost brzy ubránili Maurům (za Karla Velikého) a pak je nepustili dál. Díky tomu měli silnou vyjednávací pozici a po spoustě roztržek s různými hrabstvími v rámci několika staletí biskup posiloval. Geograficky měli výhodnou pozici mezi Francií a Španělskem (pašeráci za války to zúročili) a biskup je dodneška Španělský. Oficiálním jazykem je katalánština, ale mluví se tady španělsky, francouzsky a portugalsky. Se Španělštinou jsme si tedy vystačili.

Vybavili jsme se tedy pasy (oficiálně je potřeba je mít, v praxi to prý většinou klapne na občanku) a vyrazili. Výhodou tohoto výletu rozhodně byla cena nafty, která je výrazně nižší než ve Španělsku nebo Francii. Toho jsme využili hned za hranicemi, než jsme začali šplhat do kopce. První dojmy? Taková trochu jiná Cortina. Prostě bohaté alpské městečko. Drahá auta, upravené domy. Šílený provoz. A všude kruhové objezdy. Jeden za druhým. Kolikrát tak malé, že člověk jel prakticky rovně. Na spoustě míst nedávaly vůbec smysl. Ne, řidičsky to není mé oblíbené místo.

Bydlení jsem naplánovala u menší vesničky Llorts hned u potoka – abychom se mohli po cestě rovnou projít. A byl to skvělý nápad! Z okna jsme koukali na ovečky, prošli se ke starému mlýnu a obdivovali tabáková pole. Protože tabáku pěstují fakt hodně. A pak už spát, protože cesta byla náročná.

Ráno jsme vyrazili do Parc Natural de la Vall de Sorteny. Je nejmladším z jejich národních parků a nadchlo nás, že v něm jsou krávy a koně na volno. Vstupné se neplatí, ale zpoplatěno je parkoviště u infocentra, odkud se vychází. Cesty jsou hezky značené a k jezeru Estany de l’Estanyó se dá trasa snadno nalézt. Některé úseky nás trochu mátly – značka vedla jedním směrem, ke kterému bylo ale podobné značení jinudy s obrázkem sviště – Camí de la marta (do dneška se mi plete svišť a sysel, takže se držím slova Murmetier, které jsem poprvé viděla v rakousku a neumím správně vyslovit, ale hrozně se mi líbí). Cestou zpět jsme si ověřili, že to byly jen zkratky jiným terénem, ale vedly na stejné místo. Celkem je to od informačního centra okolo čtyř kilometrů s převýšením 525 metrů.

Co mě nadchlo nejvíc? Krávy, koně a osli na volno. Pásli se nahoře a spokojeně odpočívali. Do té doby jsem neviděla koně se zvoncem na krku, ale očividně to funguje. Myslím, že se jedná o elegantní řešení udržování ekosystémů, které potřebují okus (u nás problém vstavačových luk…). Otázkou pochopitelě je, funkčnost při přítomnosti predátorů, zimování atd., o čemž v Andoře vůbec nic nevím. Ale na první pohled paráda!

Pokud bych plánovala výlet znovu a fotograficky, vyrazila bych dříve než třetí týden v srpnu, a to kvůli rododendronům – už byly odkvetlé. Všudypřítomné, ale bez květů. Po cestě jsem nadávala na těžký batoh (objektivně asi těžký není, ale fotokrámy něco váží a zase tolik fotek jsem neudělala…), pila z potoka a zírala, jak jsou děti odolné. Takovéto jak už nemůžete, funíte a dítě zatím běhá jak pes tam a zpět, pak prohlásí, že je unavené, dvě minuty odpočine a fičí dál, zatímco vy jste ještě nenabrali ani sílu vzdorovat… Nu což. Nahoru jsem se vyškrábala.

Samotné jezero je ledovcového původu a pěkně ledové. To mi však nezabránilo do něj skočit, protože co je větší než kaluž, tam musím vlézt. Vypadá mělce, ale po pár metrech jsem na zem rozhodně nedosáhla. Voda je tak čistá, že to klame… Orla jsme bohužel nenašli, ale výhledy nám to vynahradily. Po cestě zpátky jsme se zastavili na pivo v Refugi Borda de Sorteny a pak utíkali na parkoviště před deštěm (v Andoře je limit na řízení cca jedno pivo, každopádně kvůli serpentýnám a horám moc nedoporučuju to přehánět… Jedno po cestě s následnou kilometrovou procházkou bylo tak maximum.)

Kromě krásné přírody má Andora také spostu kamených kostelů a pousteven. Bohužel jsme narazili jen na ty zavřené, a tak jsme obdivovali jen zvenku. Každopádně skoro každá vesnice má malebnou budovu, která stojí za návštěvu. Co jsme naopak neabsolvovali, jsou nákupy. Měly být výhodné kvůli daňovým výhodám, ale nepřenesli jsme se přes počty lidí a bylo nám líto času, který můžeme trávit v přírodě… Takže neposoudíme.

Andora je skutečně malebná a dovedu si představit strávit tady více času. Oproti Španělsku je ale taky v něčem dražší a víc „fancy“, takže Pyreneje budeme zkoumat více spíš asi z té druhé strany…