Drsná seveřanka Eowyn a kruh života

Špicberky den pátý – dnešní den se nesl ve znamení dalšího cestování za ptáky, poznávání místních a drsné severské přírody. Při příjezdu rozhrkaného mercedesu bylo jasné, že dneska nás nebude vozit žádný svatoušek – a taky že jo! Eowyn byla naprosto drsná seveřanka, která „nemá ráda teplo, ne díky“ a proto žije na severu. Jih pro ní ovšem znamená jih Norska, kde žijí její děti.

My Češi možná máme ještě pořád tendenci se při vší té deklarované rovnosti pohlaví pořád tomu podivovat, ale u norských žen si toho velmi rychle všimnete. Rozhodně nejsou stejné jako muži, ale je na nich tak nějak na první pohled vidět, že nerozlišují něco jako ženské a mužské práce. Ani nemusí uvažovat o tom, kolik respektu si žena zaslouží a že by se obsahem měl nějak lišit od mužského. Šovinismus a feminismus jako by v jejich světě neměl místo. S úsměvem se podivují, že bychom ženám měli dávat v něčem přednost, o nic takového nestojí. Ale není to odmítnutí pomoci, spíše mají legraci z toho, že by ženám mělo být potřeba nějak ulehčovat. Tahle borka by si myslím strčila do kapsy jakéhokoliv českého chasníka.

Ve stanu na pobřeží nám připravila barbecue a rozpovídala se o místních poměrech. O tom, že si lidé na Svalbardu pořád pomáhají, jako například když jeden americký novinář, který z Ameriky odešel kvůli vyšetřování nějaké investigativní aféry, po které mu byla půda horká pod nohama, zůstal v Longyerbyenu jako bezdomovec. Byt si koupil – ale v domě, který se kvůli permafrostu začal rozpadat a vláda jeho další užíván zakázala (bez náhrady). Odjet nechtěl, tak žil několik let z výpomoci místních – pracoval v kavárnách jako místní novinář, kafe a účet za něj zaplatil, kdo šel zrovna kolem a spal kde se dalo, třeba na gauči nebo ve volném pokoji či v létě ve stanu.

Nakonec jej však stejně dohnaly zdravotní problémy, když na zdravotní péči na Svalbardu neměl nárok. Nebyl účasten norského zdravotního pojištění a tak jej guvernér souostroví z ostrova vykázal s tím, že může přijet, až se dá do kupy. Ve skutečnosti to přišlo asi o rok později, než všichni čekali a tak kulhající borec musel odjet zpátky na Aljašku (kde se mu dostalo lékařské pomoci a údajně je v pořádku).

Pak se ještě rozpovídala o tom, že pracovala na lodi, kde si mohla práci vybírat, jezdila na koních (ne, není moc vysoká, jen potřebuje vyššího koně). Myslím, že byla takový ten typ, se kterými byste se prostě nechtěli hádat o nezaplacenou výplatu. Prostě by řekla, abyste jí to navalili, že na to má nárok a vypadalo by u toho, že jiná odpověď, než ano, samozřejmě neexistuje a pokud byste o ní snad chtěli uvažovat, nechtěli byste si vůbec představit, co vás může čekat. Na závěr nám pak věnovala své skoro medvědí objetí a prohlásila, že má ráda entusiasty, jako jsme my. Prostě poklad!

Jeli jsme na jednu stranu kolem letiště až k medvědímu údolí a na druhou stranu až k sedmému dolu na uhlí, který je poslední v provozu. Jak jsme se dozvěděli, jeden z dolů, který byl za desítky milionů euro připraven k provozu, už do provozu uveden nebude. Za další desítky milionů euro bude uveden do původního stavu, vše se rozebere a odveze. Poslední důl, který ještě v provozu je, se uzavře. Místní uhelná elektrárna se také zavře, a to již příští rok. Zatím nějak nikdo nerozhodl, na co budou místní svítit, ale pravděpodobně na diesel. A taky se neví, čím budou vytápět. I takhle vypadá ekologická politika Norska. Je to zvláštní a postupně si o nich upravujeme některé názory, které si člověk udělal trochu povrchně na základě „nejvyššího indexu štěstí“.

Třeba k vlkům se ty prevíti chovají hůř, než my. Přestože rozloha jejich země je skoro pětkrát větší, než naše, mají vlků méně než my a ještě je povolují střílet. Tak asi jako z 80 vlků je povoleno na odstřel 50. Myslím, že všechny země mají ještě co dohánět. Velrybí steak si tu taky nedáme, Norsko má sice výbornou politiku rybaření, ale stejně dále loví velryby.

Na druhou stranu byl dnešek ukázkou toho, jak krutý život může být – zejména nyní, v období hnízdění a vyvádění mladých. Mláďata ptáků i jejich vejce jsou vítaným zpestřením diety dalších stvoření na Špicberkách. Pokud byla posledně v hlavní roli nemilosrdného lovce arktická liška, která během pár vteřin zlikvidovala všechna kuřata bernešek (pokud na to máte nervy, můj článek naleznete zde), dnešním antihrdinou byl racek šedý. Místní kajky se naučili využívat místo mezi dvěma psinci, které je psím štěkotem chráněné před většinou lišek (viz též tady). Již posledně se kolem jejich hnízd motalo několik jedinců velkého racka šedého, jinak celkem elegantního a obratného letce. Předchozí průvodce nám vysvětloval, jak kajky hlídají vejce pod sebou. Pokud potřebují hnízdo na chvíli opustit, zahrnují vejce svým peřím, aby nebylo vidět a racek jej nenašel.

Rackové to stejně zkouší a do každé opuštěné hromádky peří strkají zobák, aby jej zkontrolovali. Naivně jsem si představoval, že v případě pozitivního náleze vejce nějak rozbijí, rozklovnou a vysají nebo jinak sežerou. Když však jedna kajka odlétla na blízký rybníček, drzý racek na nic nečekal, rychle prolétl místem, kde byla před okamžikem kajka a jedno z vajec prakticky za letu sebral ze země a během zlomku vteřiny ještě ve vzduchu vcelku spolkl.

Houf několika kajek – matek se vypravil přes silnici asi se sedmi již většími kuřaty na rybníček. Řidiči jsou zde zvyklí a dali jim přednost. Racci nicméně ucítili příležitost a začali na vodě na kajky dorážet. Statečné mámy je zaháněly v houfu, tloukly je křídly a natahovaly k nim krky a štípaly je, kdykoliv se racek odvážil přilétnou. Malá kuřata pod nimi ani nebylo vidět. Jednomu z racků se však podařilo při přistání na sebe upnout tolik pozornosti, že jedno z kuřat zůstalo jen o pár centimetrů jinde. Další z racků se jej okamžitě zmocnil a naložil s ním stejně, jako onen před ním s vejcem. Racků se začalo slétat čím dál víc a podařilo se jim statečnou obranu otevřít.

Další racek uzmul hned další dvě kuřata, z nichž jedno ještě upustil a stihlo se schovat zpět pod péřovou ochranu své matky a ostatních kajek z hejna.

Situace se stávala čím dál dramatičtější a my jsme od toho divadlo nemohli ani oči odtrhnout. Do rvačky se postupně zapojily další kajky z hnízdiště (kde jich bývá až 200) a postupně jich přiletělo tu v páru, tu ve čtveřici dalších asi deset. Rackové doráželi dál, útočili ze vzduchu i po zemi, kolem létalo bláto i voda a situace byla absolutně nepřehledná. Mámy byly přičapnuté na zemi a racci kroužili kolem doslova jako dravci. Pak se boj chvíli uklidnil a vypadalo to, že kajky zvolí ústup z mělké laguny zpět do relativního bezpečí hnízdiště. V tu chvíli jsme si však stejně jako kajky začali všímat, že není co chránit. Racci stihli spolykat kuřata všechna. Kajky ještě chvíli smutně postávaly a potom se začala celá obranná skupina rozpadat a trousit zpět k hnízdišti.

Mohli jsme si stokrát říkat, že je to život, že racek také musí jíst, ale ten zmar a ztráta a ta představa, že již není koho bránit, byť se ještě před minutou pyšně vykračovalo ukázat mladým poprvé vodu, na nás dopadla velmi těžce. Nikomu se mluvit nechtělo. Kruh života. Přemýšlel jsem o tom, jak je možné, že uhájí ze snůšky alespoň několik jedinců. 200 kajek má 4 až 6 vajec.

Pravděpodobně vejce nesnese každá – matky, která vejce nesnesly, pak pomáhají v jejich „mateřské školce“. Kajka se může dožít až 20 let, mají z kachen jeden z nejdelších životních cyklů. Kolonie začala někdy před deseti lety z pár jedinců a dnes jich hnízdí kolem 200 s tím, že kajky nerady mění své hnízdiště. Přesto je kolonie úspěšná. Pokud má být za 20 let v hnízdišti alespoň 200 kajek, postačí, pokud se jich dožije dospělosti 10. Teoreticky tedy z 800 -1200 vajec dobře dopadne pouze jedno z osmdesáti.

Taková selekce je nemilosrdná. Kajky si mezi tím vyvinuly strategie na obranu proti liškám, kvůli kterým staví hnízdiště v blízkosti moře nebo na ostrůvcích v mělkých lagunách. Tam lišky nechodí a formu mateřských školek, kdy méně úspěšné matky pomáhají bránit snad i geneticky příbuzné potomky svých sester a sestřenic… Dodneška jsem se na fotky nepodíval.