Ano, Jottunheimen existuje. Není to jen mytologické místo plné obrů, které známe z knih nebo z Assasin Creedu. Impozantní skály, od kterých to není daleko do národního parku Dovrefjell, kde žijí pižmoni! A přesně ty jsme se vypravili ulovit na foťák. Do sněhu a větru, ledového království zimního Norska.
A komu se nechce číst a preferuje video, odkaz na náš youtube s Dovrefjellem a pižmoni je tady.
Jottunheimen patří mezi nejznámější národní parky Norska. Obytkáři na něj většinou narazí v souvislosti se slavnou panoramatickou cestou Trolů, která vede poblíž (i když oficiálně spíš národním parkem Reinheimen – hned vedle). Pro nás ze střední Evropy má tu výhodu, že není až tak daleko (pořád docela jih Norska) a výhledy jsou neskutečné! Jenže je tahle cesta v zimě zavřená, stejně jako spousta dalších panoramatických tras (včetně většiny těch po nejhezčích záchodech Norska. Jako fakt to mají, kdo nevěří, koukne na oficiální stránky tady). Nejsme tady ale od toho, abychom si říkali, co jsme neviděli, že.
Takže jsme se vypravili do oblasti Jottunheimen – prvním cílem (a to vlastně celé naší Norské expedice – shrnutí cesty tady) bylo místo Lom Stakyrkje. Jak už název napovídá (kirke, church, kirche atd…), je to kostel. Ale ne jen tak ledajaký! Je dřevěný. Z dvanáctého století. A protože křesťanství tehdy na severu ještě bylo relativně nové, je plný draků (později, pokud si dobře vzpomínám, je drak symbolem ďábla, a tak ho většinou vídáme jako něco, co někdo mydlí a snaží se vymýtit). Do městečka jsme dorazili ráno po velmi zmrzlé cestě kopci – spali jsme asi dvacet minut odsud v kopcích. Všude sníh, led a ani slunce, ani tma – vypadalo to na velmi nízké mraky. Jakmile jsme však dorazili ke kostelu, počasí vypadalo velmi dramaticky! Dovnitř se bohužel dostat nedalo – v zimě nebývá pro turisty běžně otevřen, ale prohlédli jsme si alespoň některé detaily zvenku. A pak pokračovali na projížďku do kopců.
Měla jsem v plánu několik vyhlídek. Jenže v zimě je všechno jinak. Něco je odhrnuté, něco ne. Mapa i aplikace nám tvrdí, že cesty jsou zavřené, i když po nich všichni jezdí. A naopak nás potkávají uzavírky tam, kde se podle telefonu nic neděje. Jedeme tedy „nahoru“ tam, kde to jde. Tenhle den je na kochání, takže zastavujeme, fotíme, natáčíme (mimochodem viděli jste už náš teaser na Norsko na youtube? Má 36 vteřin – takové Norsko v kostce, tak šup sem). Všude jsou ledopády, údolí plné polozamrzlých řek a krásně zasněžené stromy. Víme, že se na večer potřebujeme dostat do Snøhetta Camping v Dovrefjellu, což je od kostela 115 km. Bude to náš jediný kemp za celé tři týdny.
Vždycky preferujeme spaní na divoko, ale tentokrát dělám výjimku. Ne, že bychom potřebovali vodu nebo koupelnu – naštěstí na severu na benzinkách vodu mají, ale jsme domluvení s místním fotografem a průvodcem na ráno na výlet za pižmoni. A sejít se v kempu je pohodlné – nebudeme muset večer nic hledat. Na místo přijíždíme za tmy. Strašně fouká a sněží, úplně se bojím, jak polezeme další den po kopcích hledat pižmoně…
Naštěstí se přes noc vánice uklidnila, a tak jsme optimističtější. Dáváme si kafe, snídani a balíme. Do batohu suché tričko, lékárničku, obložený chleba do povoskovaných ubrousků, perníky, vodu a termosku s čajem. A pak pochopitelně můj fotobatoh se stativem. Navlíkáme se – merino první vrstva, teplý vlněný svetr, nákrčník, vlněná čepice, dvoje rukavice, dvoje vlněné ponožky… a pochopitelně teplá parka. Půjčujeme si sněžnice, což je pro mě poprvé. A míříme na kopec. Funím. Trpím. potím se. Sundávám parku, protože nefouká a je kolem nuly. Se sněžnicemi mi to vůbec nejde. Nějak nemůžu chytit rytmus – nesnáším v rukách hůlky, i když uznávám, že by to tu bez nich bylo mnohem horší.
Po několika přestávkách jsme na kopci. Lapám po dechu, ale žiju. Vytahuju foťák, protože výhledy jsou naprosto úchvatné – všude sníh, nikde nikdo. Vidíme kameny s lišejníky a nízkou vegetaci, ale nedovedu si představit, že na tomhle se pasou tak velká zvířata, jakými jsou pižmoni – 300 kilové zvíře, které přežije na tomhle? Každopádně je pořád vyhlížím – údajně nejsou v tomhle období moc agresivní, ale je potřeba je nevyplašit a držet se 200 metrů od nich. A dávat pozor na varovné znaky v jejich chování jako zvuky, pohazování hlavou… a jakmile zahrabou, neváhat a zdrhat. No bezva.
Po nějaké době nám průvodce signalizuje, ať jsme ticho. To, co za kopcem vypadá jako balvany, jsou pižmoni. Leží. Plán je obejít je a být na dohled tak, aby neměli pocit, že je obkličujeme. A čekat na vhodné světlo na focení.
Svačíme, odpočíváme, chystáme fotovýbavu. Natáčíme drobnosti a kocháme se. Pižmoni leží, doufáme, že se začnou pást, abychom viděli jejich dlouhou srst a to mládě, které leží vedle nich. Údajně jsou aktivnější v podvečer. Svítí slunce, ale začíná se zvedat vítr. Pocitová teplota brutálně klesá. Fučí, přišly mraky a všude je sníh. Že jsem nechala ty velké palčáky v autě! Debil! Na rukách mám tenkou alpacu a na tom ještě bezprsté rukavice s překlopením „jako palčáky“, protože se mi v nich dobře fotí. Vypadám jako Keny (pamatujete ještě vlastně někdo South park?), protože jsem si přetáhla čepku do čela a její druhou část přes pusu (geniální vynález – má to kšilt a buď je dvojitá na čele nebo se spodní část dá přetáhnout jako balaklava) a k tomu zapnula kapuci. Čučí ze mě ven jen foťák.
Mrznu. Hemžím se, abych zahřála prsty. Domlouváme se, že ještě dvacet minut – pak začne zapadat slunce a mohli bychom mít ty nejlepší světelné podmínky pro fotky. Je mi zima, ale tohle si nemůžu nechat ujít…
Dolů z kopce už to nějak zvládneme – jsem příliš nadšená na to, abych brblala, že neumím chodit ve sněžnicích. Strávit většinu dne sledováním těchto nádherných tvorů a čekáním na vhodné světlo – to je prostě splnění mých snů. Nemůžu se dočkat na další focení čehokoliv. I když jsem úplně hotová. Dneska budu spát fakt tvrdě… A zítra? Zítra vyrazíme na sever. Protože polární kruh a polární záře už čekají.