Výlet do Beneluxu – první část – Nizozemsko

Už je to nějaký pátek, kdy jsme se vypravili na výlet po zemích Beneluxu. Byli jsme tam v říjnu, kdy má prcek podzimní prázdniny, a tak jsme s drobnou omluvenkou ze školy dostali celkem 10 dní na cestu. Přesný itinerář psala Verča tu.

Mimochodem začínáme rozlišovat naše cesty – týden je „výlet“, dva týdny „cesta“ a tři týdny a více „expedice“. Krátké víkendovky ani neřešíme. Taky jsme si ale nějak všimli, že ani jedno z toho není dovolená. To je tak, když si z cestování uděláte tak trochu koníček a tak trochu novou práci a pak zjistíte, že se z cesty vracíte vlastně víc rozbití, než když jste vyjeli.

Takže zvažujeme, že jednou za čas vypadneme na nějaké lehké potápění, abychom nemuseli pořád řídit. Letos to vypadá, že nás vytáhnout kamarádi na potápění do Egypta – chtějí si tam dodělat OWD, potápění je tam relativně levné a v jejich milé společnosti nabereme síly na další výlety/cesty/expedice v letošním roce.

Ale zpátky do Beneluxu. Proč vlastně tam? No protože na podzim po Evropě nemá moc smysl jezdit s prckem někam na koupání k moři, které miluje, a tak jsme z toho udělali poznávačku. Ani já, ani Verča jsme ještě před tím nebyli ani v Nizozemsku, ani v Belgii, ani Lucemburku. Z našeho pohledu, kdy preferujeme přírodu proti památkám a venkov proti městům, tam koneckonců nemá být nic zajímavého. Jsou to jedny z nejhustěji obydlených míst v Evropě. A tak to byla od začátku spíš příležitost si zanadávat na přelidnění a nedostatek přírody a tak trochu si z povinnosti odškrtnout další státy, které jsme navštívili.

Jak už tušíte, výlet se nám samozřejmě líbil a jako obvykle nám Falco zvládl udělat z jinak možná všední cesty naprosto úžasný zážitek.

Začínáme tušit souvislosti mezi hustotou osídlení a možností svobodného parkování a spaní v autě. V tomhle směru Holandsko naprosto nezklamalo. Nejprve jsem nechápal a odmítal tak nějak akceptovat, proč národ karavanistů nemá možnost volného kempování. Totiž ještě jinak – jestli jste někdy vedli nějakou debatu ohledně tzv. divokého kempování, základem argumentů je, jestli spaní v autě je kempování. Z mého poměrně úzce vymezeného pohledu, pokud někde můžu zaparkovat, není nikomu nic do toho, jestli v autě sedím nebo ležím. Dokud nevytáhnu „kemp“ ven z auta a nerozložím si tam židličky, ohníček, nezačnu vysavačem rejdit v místním mraveništi a všechny obtěžovat hlukem z rádia, tak jako sorry, ale to není kempování.

Nizozemsko se nicméně rozhodlo tenhle debatní gordický uzel rozetnout velmi jednoduše – žádné debaty o tom, jestli a co je kempování. Oni vám rovnou zakážou v autě spát. Takže co se dá dělat, spát se musí v kempu. Aspoň jsme si to vyzkoušeli. Jeden byl v Amsterdamu a druhý kdesi jinde. Amsterdam jsme pojali aspoň tak, že zkusíme rovnou pobyt ve velkém evropském městě. Musím říct, že mě Amsterdam nebavil. Nechci být ani protivný, ani neférový, neměli jsme dost času a nepatříme mezi ten správný typ kulturních cestovatelů, ale Amsterdam je prostě totálně přelidněný. Jak je to vstupní brána do Evropy pro cestovatele z celého světa, je tam pro někoho možná kouzelný mišmaš, pro mě jen nesnesitelný hluk a barevný cirkus, který vám brání si cokoliv užít. Takže jsme se jen povinně prošli po kanálech (kde jsme objevili děsně zábavnou volavku), tak nějak zabloudili do čtvrti červených luceren, kde jsme si užili schopnost dělat, že nevidíme a zkoušeli ji přenést na děcko, které tak nějak neví, co si o méně oblečených lidech myslet.

Město nás spolklo a vyplivlo a pro mě byl nakonec nejpozitivnější zážitek setkání s hejnem papoušků – alexandrů malých, kteří jsou tam nicméně poměrně invazivním druhem. Byla celkem sranda pozorovat, jak na vás uprostřed evropského velkoměsta nalétají neskutečnou rychlostí tyhle létající drahokamy.

Po dalších přesunech v Nizozemsku jsme nicméně pochopili, že když nacpete skoro 18 milionů lidí na plochu o výměře poloviny České republiky (která je taky dost hustě obydlená), tak je to prostě hlava na hlavě a bez regulace vzájemných vztahů to nejde. Nějak jsem si vzpomněl na školní lekce o entropii a filozofických důvodech pro vznik právní regulace prostě proto, aby se lidé nezabili. V praxi to vypadá tak, že pro jistotu ještě před každým baráčkem na vesnici máte značku zákazu zastavení a ještě nápis neparkovat, soukromý pozemek.

Jediný národní park, který jsme navštívili, nás nadchnul. Ale zpětným pohledem to bylo asi dáno tím rozdílem oproti městu před tím. Krásné písečné duny byly opravdu malebné, ale velikost parkoviště u nich svědčí o tom, jak přenavštěvované jsou a jak málo „přírody“ to vlastně je. Lidé tu běhají, jezdí na kole a užívají si „přírody“, nicméně ve výsledku je to fakt spíš park městského typu, než přírodní živel.

Takže sbohem Nizozemsko, jede se dál.