Obytkou do Beneluxu 3. – Amsterdam

Nevím jak vy, ale já sebe sama skoro přesvědčila, že Amsterdam znám. Mezi mou generací byl totiž tak profláklý, že tak byl úplně každý… Kupodivu jsme ale v naší výpravě do BENELUXU navštívili Amsterdam poprvé, a to rovno obytkou! Dojmy, tipy, kemp v centru – o tom všem bude dnešní článek.

Pokud jste si doteď dneska nic nezpívali, tak si v rámci atmosféry vzpomeňte na Ilonu Čákovou. Nemáte zač (i když tohle je asi spíš „thanks but no thanks situace😊). Amsterdam byl v mých myšlenkách místo kol a zážitků, volnomyšlenkářů, pohody a krásných kanálů. Teda ze zpráv a povídání. Takže potřeba neopomenout i proslulý Red district. Oficiálně má Amsterdam něco mezi milionem a dvěma a půl – podle toho jestli bereme jen město nebo celou oblast, kdy vlastně z města člověk stejně nevyjede.

Město je poměrně staré – od desátého století se neustále zvětšovalo okolo řeky Amstel (asi znáte pivo?). Leží pod hladinou moře zhruba o dva metry. Jeho proslavené kanály mají více než sto kilometrů a jsou často využívány různými loděmi a loďkami. Charakterem údajně připomíná Benátky, ale kromě toho, že je všude voda a je to taky v UNESCO jsem moc paralel nenašla. Amsterdam každopádně omezuje automobilovou dopravu na svém území, takže pokud se tam chystáte po svých kolech, pozor na nízkoemisní zónu, která v současné době dopadá na dieslové motory (v 2025 to plánují zpřísnit). Přesnější info najdete na oficiálních stránkách tady. My máme EURO 6, takže jsme se vešli.

Celá oblast je extrémně zalidněná, spaní na divoko v Amsterdamu tak nepřicházelo v úvahu – čekal nás poprvé v životě kemp! A když už, tak už! Našla jsem nám kemp kousek od centra tak, abychom mohli do města pěšky. A lodí. Musím se pochválit, protože se to osvědčilo – nemuseli jsme se bát o auto ani ztrácet čas MHD, protože pěšky to bylo k slavnému nádraží či Bazilice Saint Nicholas pod tři kilometry s tím, že jsme se svezli přívozem, který jezdí tam a zpátky přes vodu zadarmo. Dítě mělo zážitek a my vlastně taky, protože nikdy jsem neviděla tolik kol na lodi.

Pokud jsem to dřív dostatečně nezdůraznila, v Amsterdamu jsou všude kola. A mají přednost. Asi chápu praktičnost, je to rychlejší a ekologičtější, ale já z toho měla osypky – cyklisti mají v zásadě všude přednost (je potřeba to zopakovat). Řítí se ulicemi, nejdou kolikrát vidět – možná jsou to většinově turisti a místňáci jsou předvídatelnější, kdo ví. A tím se vlastně dostáváme i k jádru mého problematického vztahu k tomuhle městu – je plné. Asi je pokrytecké si jako turista stěžovat na turisty, ale jsou zkrátka města, kde to jde, a pak je tady Amsterdam.

Myslela jsem si, že v deštivém říjnu už to půjde, ale bylo to brutální! Naštěstí jsme měli z našeho kempu do centra hezkou procházku včetně jízdy lodí. První „turistickou atrakcí“ pro mě byl podchod pod nádražím – sice se nedalo pro davy zastavit, ale stěny byly obložené bílými kachličkami s mořskými výjevy plnými lodí v typicky holandské modré barvě. A vidět nádražní budovu Amsterdam Centraal station, která je skutečně impozantní – denně jí projde okolo 250.000 lidí (o cca 90.000 více v porovnání s Hlavním nádražím v Praze). Myslím, že si své místo mezi dvaceti nejkrásnějšími železničními stanicemi světa zaslouží – postavili ji v roce 1889 podle návrhu architekta, který stavěl nedaleké slavné Rijksmuseum.

Od nádraží je krásný výhled na Baziliku svatého Mikuláše. Bohužel ale byla zavřená (z venku skutečně impozantní, na ni jsme se těšili), a tak jsme se rozhodli jít vstříc nejstaršímu kostelu – Oude Kerk, což doslova znamená „starý kostel“.

Ten se ale nachází uvnitř Red district. Nechápejte mě špatně, proti spoře oděným dámám či jejich řemeslu absolutně nic nemám, jen jsem váhala, jak se tam dostat s dítětem. Jestli třeba není minimální věk pro vstup do téhle části města nebo nepůjde kolem nějaký prudérní Čech a nenařkne mě z ohrožování mravní výchovy mládeže. Rozhodli jsme se nic si z toho nedělat a prostě projít. Buď se dítě zeptá nebo ne. Byl den a slečny a paní byly jen v některých výlohách. Dítě se nezeptalo.

Pozitivně ale: Starý kostel je úžasný! Na místě stála dřevěná kaple už okolo 1250, později z ní byl kostelík dedikovaný svatému Mikuláši, patronovi námořníků a prostitutek (fakt je to v oficiálním pamfletu), který pak rostl a rostl. Tehdy se pochopitelně nejmenoval „Starý“, ale když byl ve městě postaven druhý kostel, dostal ten nový jméno „Nový“ a tenhle logicky „Starý“. Pořádek musí být.

Za tu dobu se podařilo sem pohřbít zhruba 60.000 lidí! Mezi nimi i Rembrandtovu múzu a první ženu Saskii. Takže až uvidíte lidi bloudící po celém kostele a čučící do země, víte co hledají. Pokud pak ale zvednete hlavu, uvidíte neskutečně nádherný dřevěný strop! Je plný velmi detailních maleb s tím, že nejstarší z nich jsou z roku okolo 1500. Další ze starých uměleckých cenností je zrcadlový pokoj s malovanou tapetou. Na ten jsem se těšila nejvíc, protože zdi jsou opravdu plné výjevů s květinami a ptáky. Velmi realisticky vyhotovenými. Zároveň je kostel stále živý – používá se jako galerie moderního umění a spousta mladých umělců tady vystavuje (věci, kterým nerozumím a moc mě neoslovily, ale to jiná kapitola…).

Měli jsme pak v plánu courat se městem po kanálech a nasávat atmosféru. Myslím, že jsme nasávali spíše travní výpary. Všude, ale opravdu všude smrděla tráva. Opět, nic proti ní, jen nemám ráda tu „vůni“ a fascinovalo mě, že byla absolutně všude, i okolo cedulí, které výslovně její konzumaci venku zakazovaly. Jako klasický švejkovský obyvatel ČR umím ocenit jistou ironii, ale nečekala jsem, že to bude až tak. Podařilo se nám ale koupit fakt dobrou horkou čokoládu a milkshake někde u vody.

Přes davy se nám pak podařilo dojít k městským vahám, kde ale byly k našemu zklamání hlavně stánky s laciným asijským zbožím a suvenýry a pak se probít k Royal palace, kde jsme už ale byli tak uondaní z davů, že jsme na něj jen koukli z venku, obešli ho a pokračovali směr kemp. Bordel na zemi mi připomněl, jak nám všichni říkali, ať nejezdíme do Albánie, že je tam nepořádek. Prostě hlavní města jsou plná lidí a odpadků, na tom se nic nemění ani v Holandsku. Utvrdilo  nás to ale v tom, že chceme opravdu navštěvovat spíše méně známá místa nebo přírodu, že tohle fakt není pro nás.

Ať ale nekončím Amsterdamskou etapu negativně – šli jsme domů, stmívalo se. Byla ukrutná zima, chvílema asi i mrholilo. A najednou jsme slyšeli ptáky. Papoušky. Mysleli jsme si, že jsme nadýchali příliš trávy po cestě, ale i aplikace BirdNet mi potvrdila, že je to amazoňan. A pak jsme je viděli. Hejna! Řítila se obrovskou rychlostí proti nám a sedala na stromy. Ondra hledal na internetu a našel spoustu velice roztodivných teorií, jak se sem dostali. Každopádně je jich plné město! Do kempu jsme se vrátili za tmy. Místní umývárny byly hezké a prostorné. Na první návštěvu kempu jsme to, myslím, zvládli se ctí (jen náš sloupek s elektřinou nefungoval a my si mysleli, že blbě zapojujeme kabel nebo jsme špatně zapli věci na nabíjení. .. až jsme volali do Vejnywood o pomoc a Michael přišel s naprosto praktickým dotazem „s zkusili jste to píchnout jinam?“, čímž nás zachránil, protože jsme byli i na recepci se ptát, jestli se to nemusí nějak zapnout…). A další den jsme vyráželi na jih.