Obytkou do Beneluxu – 2. Nizozemsko – mlýny, ptáci, příroda

Nizozemsko je v našich hlavách stále rozporuplné. Myslím, že ten zmatek popsal nejlépe Ondra ve svém článku. Dneska se ale podíváme na nejsevernější pevninský bod a co z přírody se dá stihnout za dva dny obytným autem v Nizozemsku.

Prvním cílem Holandské etapy byl sever – nejsevernější pevninský bod, který se nachází u Eemshaven. Protože když nevíme kam, hledáme „nej“.Není to originální, ale někde začít musíme. A tady je navíc poblíž přírodní rezervace Uithuizerwad se svými slanisky. Na pobřeží přijíždíme k večeru. Příšerně fouká, a tak pocitová teplota rozhodně neodpovídá tomu, co vidíme na teploměru (a tak už to zůstane po celou dobu… jako vážně, jak si na tohle zvyknout?!). Stojíme v naprosté rovině plné větrných elektráren, které vypadají jako větráky, až se mi chce je vinit z toho příšerného průvanu. Proti nám se tyčí kopeček, za kterým mapa prozrazuje moře. „Dajk“, val nebo jak tomu v češtině říkat. Poprvé jsme se s nimi setkali v Dánsku a už tehdy na nás zapůsobily – jako obraný systém proti moři. Přesně naopak, než člověk vídá na jihu, kde jsou pláže dole.

Na kopečku se pasou ovce. Nebojí se nás, ale ani nejsou zvědavé. Dokonalé a ekologické sekačky. Ani nevypadají, že by je ten vichr nějak znepokojoval. Přitahuju si nákrčník blíž k tělu a hledám lepší úhel pro fotku Falca, který se do místní krajiny barevně vůbec nehodí. Najednou slyším ptáky. Hodně ptáků. A pak je i uvidím – očividně jsme u místního nocoviště bernešek a dalších podobných ptáků. Přilétají jích desítky! A to už je na zemi hejno o stovkách hlav. Kdo by to byl čekal tady mezi větráky…

Brzo je nám zima a tak míříme k Falcovi. Přece jen ještě musíme najít ubytování – dneska spíme na místní farmě, kde za (na Holandské poměry) nabídli rozumnou cenu 18 EUR za parkovací stání s možností využít koupelnu. Místo jsem zamluvila předem a je to cca půl hodinky odsud. Takže jedeme. Majitel nás směruje k jednomu kraji kousek od původních stájí – je mokro, a tak stojíme na štěrku. Přes léto má k dispozici celou louku. Postupně se dozvídám, že farmu vlastní jen krátce a nic nepěstuje, jinak je stavení staré. Má koně a alpaky. Ty se pochopitelně líbí dítěti. Připadají mi roztomilé a hebké, dokud jim nepohlédnu do očí – obě vypadají značně poťouchle. Překvapuje nás zima – ve sprchách i společném prostoru je daleko méně útulně než u nás ve Falcovi, a tak se jen rychle sprchuju a večeři dělám doma.

Následující den mám naplánovaný mlýn – protože co by bylo Holandsko bez mlýnů! Tady na severu jsme ale zatím měli smůlu. Proto jsem trasu cesty zvolila tak, abychom kolem jednoho jeli. A hádejte co? Byl zavřený. No nic, jedeme dál… Z okna v dálce jich postupně vidíme víc a víc, jak se blížíme k Amsterdamu. Ale počasí je takové, že ani nestojí za to zastavovat kvůli fotkám. Světlo je na prosto mizerné, a tak se moje představy o fotce mlýna v ranní mlze rozplynuly. Nu což, dnešek má být hlavně o Amsterodamu, kde se „ubytováváme“ ve dvě. Tady časově přeskočím a budu pokračovat přírodou, protože Amsterodam si zaslouží vlastní článek. (pokud se nenaučím psát blog i na cestách, brzy se v těch tématech utopím – vím, že stále není dopsané ani Laponsko, ani Albánie, k tomu chybí polovina Beneluxu a mezitím jsme byli v Alpách, uff.).

Takže po Amsterodamu jsme zamířili k Zaandvoortu do národního parku Kennemerland. Z města je to jen tři čtvrtě hodiny, takže to vypadá, že sem jezdí místní běžně na vycházky. Park má několik různých a naprosto rozdílných částí – tu, kde se pasou koně, pláž, stepi, duny a zahrady zřízené kdysi bohatými obchodníky. My vybrali parkování co nejblíže u moře – vjezd je placený a nesmí se zde zůstávat přes noc. Navíc se nám nějak nepodařilo zaplatit správně – asi jsme měli dostat lístek při vjezdu, zaplatit na parkovišti a pak dát lístek u závory směrem ven. Jenže na všech mašinách byly instrukce jen v Holandštině a za mnou byla řada, takže jsem při vjezdu cosi pomačkala a jela dál, protože mě to pustilo. Ale bez lístku. Takže jsme pak při opouštění parku způsobili řadu, protože nás závora nechtěla pustit a já to musela vyřešit s pánem v budce. Který nebral karty a celkově se mu moc nechtělo mluvit.

Samotný park měl pro mě zajímavou atmosféru – všude mlha, mezi dunami teplo, ale na větru kosa. Z mlhy vystupovaly labutě a kormoráni, taky jsme koukali na různé potápivé kachny a zaslechli ledňáčka. Rakytníkové keře vypadaly se svými oranžovými plody v mlze naprosto přízračně. Byli jsme za procházku rádi, ale vlastně nás až tak park neohromil. Možná kdybychom šli do jiné části? Kdo ví… Ale obávám se, že je to prostě tím, že všude okolo je příliš civilizace. Jako výletní místo nebo pláž v létě to ale musí být paráda!

Na večer jsme se přesouvali na poslední z velkých výběžků přes velmi dlouhý most. K městečku Colijnsplaat, kde jsme spali v místním kempu. Byli jsme tu skoro sami, dokonce i majitelé byli na dovolené. Proto nás ubytovala sympatická Němka, která jim po dobu dovolené pomáhá, protože je tam jako doma (celoročně zaparkovaný karavan a když má čas, je tady). Majitelé mají rozkošné prasátko, které je extra staré a má artritídu (proto se prý nemáme děsit, kdyby se divně cukalo), slepice (takže výborná a ne příliš drahá vajíčka, kterých rádi využijeme na snídani), holuby a husy. Přijíždíme ale za tmy, prší a my jsme utahaní, takže si toho všeho užijeme až další den (musím říct, že jsem při shánění někoho, kdo nás „ubytuje“ byla už dost vyčerpaná).

Poblíž je opět moře a valy a oblast s ptáky, proto jsem to tady vybrala. Je ale pátý den a morálka je na nule. Abychom se nezabili, vyrážím se projít – údajně je v Colijnsplaat, který je vidět na obzoru výborná pekárna. Beru foťák, protože je tam i mlýn a doufám, že konečně ulovím fotku. Vylezu z auta, jdu asi pět minut a začne mrholit. Nevzdávám se! Vypadá to, že je to kousek! To mi ale ještě nedošlo, že Nizozemsko má všechny cesty pravoúhlé, a tak trvá všechno alespoň o třetinu déle. Po asi třech kilometrech jsem u mlýna. Starého mlýna, který takto byl pojmenován, když na druhé straně městečka postavili další. Mám hlad. Začíná pršet. Světlo je naprosto mizerné, ale aspoň si obcházím starý mlýn. A začínám hledat pekárnu. To by bylo o moc snadnější, kdyby se mi v té zimě nevybíjel telefon tak rychle… Ale mapu mi ještě zvládne ukázat, a tak píšu Ondrovi, že budu bez telefonu a vyrážím směr přístav. Všude jsou cihlové domky s mini zahrádkami. A zákazy. Spoustou zákazů. V přístavu je nádherný výhled na moře, ale ptáci nikde.

Nakonec nacházím kavárnu a raduju se, protože v tomhle počasí by to byl luxus! Ale otvírají až ve dvě. Nacházím pekárnu, ale v pondělí a úterý má zavřeno. Tak zkouším další restauraci. Ta má projistotu zavřeno v pondělí až středu. Ech. Mířím na druhý konec městečka k druhému mlýnu, u kterého má být Spar, který snad bude otevřený. Jako docela prohra jít do supermarketu, ale co už… mám hlad a chtěla jsem domů donést něco dobrého. Nejdřív fotím ale mlýn. Protože mám radost, že jsem ho našla. A pak už do obchodu – naštěstí aspoň tohle je otevřené. A dokonce mají i kafe. Sedím, svačím a koukám, jak venku začíná lít. A tak foťák uklízím a jsem ráda za svůj nepromokavý batoh. Po cestě zpátky trošku bloudím, protože některé uličky se stáčí nebo jsou slepé. Nakonec ale narazím na pěší stezku okolo potoka, jejíž začátek jsem minula po cestě sem. Zbývá posledních pár kilometrů a budu doma.

Rozhodujeme, že zůstaneme ještě jednu noc. Jsme unavení a nemá cenu někam vyrážet. Odpoledne trávíme koukáním na videa z postele, čtením a sbíráním hrušek, které jsou v okolí popadané. Je to tu naprosto kouzelné a klidně bych se do tohohle kempu vrátila. Zítra už nás ale čeká Belgie a třeba bude lepší počasí…