O Irských vyhlídkových cestách jsme toho četli hodně. Že jsou úzké. Že jsou krkolomné. Že jsou překrásné. Nebezpečné. Že musíte jezdit po směru hodinových ručiček. Že máte jezdit proti směru hodinových ručiček, protože tak jezdí míň lidí… No kdo se v tom má vyznat, že jo… Tak dneska se pojďme podívat na část Wild Atlantic way.
Upřímně, zapamatovat si ten poslední název mi trvalo.. no doteď. Prostě taková ta cesta po pobřeží…😊 I teď jsem název googlila. Tak pojďme začít trošku geografickým rozložením a pak rovnou touhle cestou…
Irsko je krásné. Zelené. Divoké. A velmi, velmi prázdné – zalidnění je minimální! Paráda! V podstatě pár větších aglomerací jako je Dublin a Limerick a zbytek je venkov. A tomu odpovídá i počet cest… Pár větších cest dálnicového typu, které vyrážejí vějířovitě z Dublinu a jinak to čemu bychom v ČR říkali okresky. A užší. O řízení tady obecně napíšeme samostatný článek, protože by se to tady rozplizlo, takže tahle odbočka byla jen pro uvedení do kontextu toho, co je značeno jako velká cesta. Ty vyhlídkové jsou totiž často poněkud menší.
Wild Atlantic way na mě působí trochu jako výmysl za účelem rozšíření turismu na místa, kam se normálně lidi nepodívají, aby podpořili tenhle průmysl. Protože na mapách se to fakt blbě hledá. A i když jedete po cedulích, nějak to vypadá celé podezřele. Našla jsem oficiální stránky této cesty – odkaz tady – a dost špatně se mi v tom orientovalo, víc by mi vyhovovala normální mapa než rozdělení po oblastech. Protože na rovinu – kdo si je pamatuje všechny při první návštěvě země?! Až se mi chtělo to vzdát… Nicméně jsme byli na severu a jeli jsme na jih. Tak by byla škoda to nezažít… Začala jsem hledat více. A když jsem se tím prohrabala, vybrala jsem si po cestě několik bodů, že to zkusíme. Podle fotek na jejich webu jsem čekala epické cesty s pobřežními výhledy…
No, možná jsem náhodně vybrala překvapivě nudný úsek, ale ty cesty vypadaly úplně stejně jako kdekoliv v Irsku. A možná bylo zklamání způsobeno prostě jen tím, že jsme měli předtím na severu hodně krásných zážitků.. A pršelo. Tolik k negativům. Ale nikdy nic není jen jednostranné a u Irska to platí zvlášť. Každopádně, na zastávkách jsem trvala! Prvním bylo Carrowmore – megalitické pohřebiště, které jsme chtěli navštívit stejně, pak Aughris head, projet přes Ballin bay a ještě kouknout na Rosserk Friary. To jsou všechno body okolo Donegal bay a Sligo a county Mayo.
Jak jsem říkala – z cesty byly výhledy běžné. Ne, že by cesta jako taková byla škaredá, ale prostě normální. Možná vedla trošku víc vedlejšími cestami než by to bylo podle navigace, kdybych zadala přímo jednotlivé body. Ale upřímně – ty cesty jsou v těchto místech všechny dost malé, takže kdo ví. Carrowmore kvůli historii za návštěvu určitě stojí, ale není to „WOW“ efekt. Spíše velmi zajímavé místo a pokud vás zajímá minulost, osidlování, pohřebnictví, za návštěvu stojí. My bychom to rozhodně nevynechali, i kdyby nebylo zastavením Wild Atlantic way, ale nečekejte velké muzeum (nám se to takhle líbí, ale ne každý by byl nadšen z „hromady kamení“, když to řeknu natvrdo…).
Popojeli jsme na Aughris head. Na fotkách na webu to vypadalo velce. Ale zase se cesta zužovala a najednou jsme stáli u něčího baráku. S asi pěti parkovacími stáními. Chvíli jsme váhali, jestli někomu nebudeme stát na pozemku, ale všichni se tvářili normálně. Mimochodem – Falco se tam vešel bez problémů. A pak jsme objevili cedule o obnově této části stezky – očividně v posledních letech vybudovali cestičku, informační tabule, lavičky a i ten parking. Tak jsme měli možnost si přečíst o rybářích a volbách, které se historicky odehrávaly právě tady na louce nad útesy! Vypadá to jako stezka za něčím domem (což asi technicky je). No a pak, po pár minutách chůze vidíme to, v co jsme doufali – neskutečně zelenou trávu, nádherně temně modré moře a skály. Proč jsme byli tak skeptičtí?! Tohle nám vzalo dech!
Po procházce (zase jsme zmokli, ale na to jsme si za léto zvykli) jsme si dali doma svačinu. A jeli dál. Ballinou jsme projeli – městečko, neměli jsme náladu vyskakovat z auta, byli jsme dost utahaní. Ale nechtěla jsem se vzdát dalšího bodu – zříceniny. Rosserk Friary vypadal na fotce velce. A velmi opuštěně. Ono těch zřícenin v Irsku z cest je vidět hodně. Nicméně – tohle místo nás skutečně překvapilo!
Byl už podvečer, všude lítaly vlaštovky a mouchy a komáři. Nebe bylo šedé, zase krápalo. Zima (takže běžné letní počasí tady…). Projeli jsme kolem pár usedlostí a ohrad s kravami. K parkingu. A úplně sami stanuli před klášterem (upřímně jsem si musela googlit jaký je rozdíl mezi „abbey“, „friary“ a „monastery“😊, ale do češtiny to vypadá, že nejlepší překlad je skutečně „klášter“). Sloužil v patnáctém století Františkánům a jak už to tak bývá, špatně skončil. Přišlo pak období reformace a hotovo. Místo za návštěvu určitě stojí – má opravdu velmi zajímavou atmosféru a kdy se člověku povede, aby se mohl procházet po bývalém klášteře úplně, ale úplně sám?!
Tak a to bylo naše poslední zastavení na Wild Atlantic Way. Spát jsme jeli ještě kus jinam, protože jsme měli další den v plánu výšlap na kopec. Jsme rádi, že jsme zkusili alespoň pár oficiálních zastavení. Na tuhle vyhlídkovou trasu jsme pak ještě narazili při našich cestách Irskem ještě víckrát, ale nikdy už ne záměrně. Jestli za to stojí? Myslím si, že je to skvělý nápad a že určitě obsahuje velké množství pěkných míst, že jsme prostě jen nebyli cílová skupina. Každopádně ale pro inspiraci s plánováním cestování po méně profláklých místech ji můžu doporučit.
P.S: článek je součástí naší velké letní cesty na Britské ostrovy. První článek Ondry je tady. Z cesty jsme ale hlavně natáčeli videa na náš Youtube kanál. Díl, kde jsou právě i tahle zastavení najdete tady: