Vzpomínky na Rumunsko a výlet do delty Dunaje

Verča mě trochu hlasitěji než obvykle připomněla, že už jsem dlouho nic nenapsal. Do měsíce bychom měli mít svoje auto a do další výpravy tak ještě nějaký ten pátek musí uplynout a tak nezbývá, než zalovit v našich starších dobrodružstvích. Tak proč ne třeba delta Dunaje.

Přemýšlel jsem nad výletem do Španělska za supy, zejména potom, co jsme po dopolední podpisové akci s klientem zašli na oběd do Toms Burgera a oprášili svou konverzaci ve španělštině hovorem s mexickou obsluhou. Ale nakonec jsem raději zavzpomínal na zemi, o které jsme ještě nepsali. Rumunsko. Pro někoho tajemný východ, pro někoho divoký východ, pro spoustu už prochozené boty. Jaké tedy bylo Rumunsko pro nás, uvyklé zatím víceméně západní civilizaci?

Kdo očekává nějaké drastické příhody – spoiler ahead – nic nebylo. Rumunsko nás spíš překvapilo tím, že vůbec není nějak necivilizované. Na Rumunsko padl náš pohled trochu náhodou – víceméně při náhodném shlédnutí jednoho cestopisného dokumentu, který jsme navíc viděli ještě větší náhodou u Verčiných rodičů někdy v neděli po ránu. Dokument byl o deltě řeky Dunaj. Nebudu Vás napínat, dokument byl skvostný a protože miluju ptactvo všeho druhu, bylo jasné, že spadá do kategorie „to bych rád viděl“.

Verča byla tak báječná, že neřekla ne a ještě se pustila do všeho toho plánování. Výlet spadl na dobu, kdy na cestu bereme Dandu a tak jsme tomu trochu přizpůsobili plánování.

Rumunsko je obrovská země a za dva týdny nejde stihnout celá. Rozhodli jsme se proto pro ochutnávky toho, co nás zajímalo nejvíc – Dunaj a jeho delta, která je naprostým ptačím rájem a nádhernou divočinou, kterou by v Evropě člověk nečekal a kromě toho ještě Bukovina – srdce krajiny, odkud pochází vlci a romantika, kam se podíváš a taky povinný Transfagaraš, který máme spojený s Top Gearem a trochu toho koupání pro prcka, aby se mu s námi vůbec chtělo. Verčina babička vzpomínala na Konstancu s nádherným kasínem, které je často fotografované a tak jsme ji taky museli zahrnout.

Nakonec jsme najezdili skoro 6000 kilometrů a musím říct, že Rumunsko na mě udělalo obrovský dojem a vlastně nevím, jak jsme to všechno za tak krátkou dobu mohli vůbec stihnout. Země je to obrovská a opravdu v ní najdete všechno. Vyhýbali jsme se největší civilizaci, takže neumím nabídnout pohled na města, ale po stránce přírody je to absolutní skvost. Vím, všichni to říkají tak, že už pak máte pocit, že se tomu nedá ani věřit, ale když tam dorazíte, je to ještě více pravda, než na papíře může být. Příklady?

V Čechách se řeší, že vlci žerou ovce (a určitě i lidi!). V Rumunsku mají baču. V Čechách se řeší kavkazáci na ochranu stád a v Rumunsku má bača 2 voříšky a na noc ovce zažene za plot a spí s nimi na salaši. Občas Vám přijde notifikace na mobil systémem, o kterém nevíte, že ho máte nainstalovaný, že se vyskytujete v oblasti, kde byl spatřený medvěd a že si máte dávat pozor. Transfagaraš, tedy ta úchvatná (a zcela zbytečná) cesta přes hory Vás překvapí nejen svojí krásou, ale i tím, že budete hodinu čekat na zaparkování 100 metrů před nejvyšším místem, kde jsou stánky s občerstvením a nějakým tím sou-venierem.

Co nás ale absolutně dostalo, je ta delta. Pro mě je to slovo úplně magické. Delta. Tajemno. Původ civilizace, kolébka, zdroj života a obživy, příroda, voda, neproniknutelné bažiny. Nejlépe delta Nilu. Prostě takové ty věci, které v Evropě nenajedete (byli jste někdy v deltě Labe? Nebo tedy v estuáru? Žádná příroda!). Navíc Dunaj. Všichni známe, všichni viděli a dokud jsem tam nebyl, nedovedl jsem si představit, jak krásně může končit taková nudná (byť velká) městská řeka, jakou potkáte v Blavě, ve Vídni … v maďarském Budapešti. Dunaj je přitom perla – druhá největší řeka. Delší (a možná hezčí) je už jen Volha. Máme ji taky na seznamu, ale putin nám do toho hodil vidle a tak se uvidí, zda se někdy uvidíme (Kazaň nebo krásná pole růžových lotosů…).

Delta Dunaje je. Prostě je. Pořád. Nedotčená. Tedy víceméně, pokusy jí zpustošit byly a budou. Ale pořád se drží. Na její popis mi chybí slova. Vezměte to tak, že kdybyste si tam půjčil loďku, můžete tam jezdit 14 dní a možná se ani netrefíte zpět. Hlavní kanály jsou celkem snadno poznatelná, jsou tři a každý vypadá jako velká řeka. Ale potom je zde soustava kanálů a skrytých zátok v rákosí. Lužní lesy a místní rybáři, kteří vypadají jak z příběhů starých 300 let. Tajemné mokřady i zálivy se zákazem vstupu. Rybářská bašta provozovaná členy menšiny Lipovanů, kteří utekli z Ruska na protest proti Kateřině Veliké a byli vynikající rybáři a dodnes si uchovali svou kulturu, jazyk, ale též vzhled a snad i jistou náklonost či dokonce lásku k Rusku (které není dobré před nimi příliš kritizovat). Mimochodem zde žije celkem 22 národností…

Ze zvířat zde žijí třeba divoké kočky, vydry, ale také tuleni! Nás ale samozřejmě nejvíce zajímali ptáci a z těch pak nejvíce pelikáni, které v naší části Evropy natrefíte jen zcela výjimečně. I pelikán je pták, u jehož dojem z jeho přítomnost vysoce převyšuje to, co si můžete načíst v knížce. Jeden z největších ptáků světa má rozpětí skoro 3,5 metru.

Když Vám potom letka takových proletí nad hlavou, máte pocit, jakoby kolem Vás proletěly americké strategické bombardéry. Zcela mimoděk jsme se s Verčou oba na loďce skrčili. Strávil jsme v deltě několik úžasných dní, asi nejkrásnější byl celodenní výlet, který kupodivu zvládl i tehdy čerstvě pětiletý Danda. Po večerním běhání v přístavu jsme nakonec po telefonu dostali slíbeného průvodce s vlastní lodí. Nechtěli jsme totiž jet masovkou, která se s motory o výkonu 500 koňských sil prožene kolem všeho zajímavého do další restaurace. Odměnou nám byl před pátou ráno průvodce s lehkou kocovinou, který se ovem ukázal být zdatným ornitologem, se kterým jsme si vydrželi přátelsky povídat až do sedmi hodin do večera, kdy nás vysadil zpět. Zážitky z roku 2021 vstřebáváme dodnes, ale o tom zase příště.