Jsme v Británii. Ležím v ložnici ve Falcovi, která od začátku byla myšlená tak trochu jako pracovna. Chtěli jsme mít možnost si tu i sednout, abychom si mohli vzít notebook na klín a něco udělat. Je to fajn, protože je to zároveň zašívárna, když Verča dělá něco jiného v autě (rozuměj vaří).
Parkujeme na vyhlídce kousek od Národního parku Kent South Downs v Anglii a já právě čtu knihu od Davida Attenborougha o jeho výpravách na druhý konec světa. Jsou velmi čtivé a inspirativní a tak mi nezbývá, než vytáhnout notebook a trochu se zamyslet nad naší výpravou.
Pokud Attenborough píše o výpravách na druhý konec světa, musí nutně naše cesta být na první konec světa. Vydali jsme se do jeho rodné Anglie, nebo ještě lépe do Velké Británie a nebo ještě lépe do Velké Británie a severního Irska i do Irska a taky na britský kontinent, ostrovy a tak vůbec. A jestli Attenborough jezdil na druhý konec světa z Anglie – voilá – my jsme na prvním konci světa.
Už ani pořádně nevím, kdy a kde vznikla myšlenka se vydat zrovna sem. Nezní to ani trochu exoticky, je to stará protivná západní Evropa… Ve skutečnosti nás sem zavedlo Finsko a Norsko. Přes dva různé směry. Jednak proto, že ve Finsku jsme navštívili oblast, která se říká poslední evropská divočina a která je prakticky neobydlená. Norsko také obyvateli nekypí a při naší výpravě na úplný severovýchod Norska k Severnímu ledovému oceánu a na ostrov Vardo jsme si to velmi užili. No a mezi nejméně obydlená místa v Evropě patří také skotská vysočina, kde je papírově jedna z nejnižších hustot osídlení na kilometr čtvereční. A naše zkušenost praví, že kde je nejméně lidí, je nejhezčí příroda a lidem tu nevadí obytky. Sice tu není infrastruktura, ale jelikož Falco umí až tři týdny offgrid (papírově, jinak jsme zatím zkoušeli tak týden), tak nás nemůže nic zastavit, když vlastně kromě nafty nic nepotřebujeme.
Velmi miluji historii a britskou zvlášť. Snad za to může můj středoškolský učitel dějepisu, snad Josef Polišenský, jehož knihu o historii Británie (Dějiny Británie, Josef Polišenský 1982) jsem mnohokrát četl, nevím. A druhá cesta k naší expedici do Anglie vedla přes historii a přes mou lásku k jazykům, tedy přes švédštinu a přes vikingy, kteří s tím souvisí a kteří zanechali v historii Británie svůj nezanedbatelný vliv.
Ať tak či onak, výpravu do Británie jsme zvolili pro naši první expedici v obytce, která bude trvat převážnou část léta, tedy přinejmenším sedm týdnů. Je to poprvé, co budeme s Falcem pryč na tak dlouho.
Samotný odjezd se moc nepovedl, původně jme chtěli sbalit již první prázdninový víkend, vidět se ještě s přáteli a odjet. Ale Falco byl do poslední chvíli na dílně u kamaráda, který nám pomáhal dát do kupy sedačky se vší jejich elektronikou a parkovací čidla, naviják a tak (díky Martine!). Bohužel to má vliv i na airbagy a adaptivní tempomat a tak technický stav auta dostal přednost před včasným odjezdem. Bohužel se nepovedlo dát auto do kupy pár dní před odjezdem, jak bylo plánováno, ale ani v pátek, ani v sobotu a nakonec jsme si jej mohli vyzvednout až v neděli odpoledne.
Ze všech příprav a dodělávek jsme byli tak urvaní, že jsme v neděli na nějaké balení již prakticky rezignovali, jen jsme si auto převzali a trochu jej dali do pucu.
Ono samotné balení na sedm týdnů už je poměrně dost příprav a do toho jsme museli ještě vypulírovat auto před odjezdem a připravit všechny drobnosti okolo. Jako obvykle musíme naplnit nádrže vodou, zvlášť natankovat pitnou vodu, nakoupit zásoby, sbalit věci na potápění, oblečení nejen pro nás dva, ale i pro Dandu, který na námi přiletí na konci července, dát do kupy věci na focení a natáčení, všechno několikrát projít, umístit na určená místa, přidat bedny na zahrádku, přeskupit věci, které se za poslední rok v autě osvědčili a vyhodit ty, které ne.
Nakonec jsme tak neodjeli ani v pondělí, protože jsme skončili s balením až večer. Verča si navíc všimla, že zlobí světla v interiéru a tak jsme řešili, jestli se do jejich opravy pustíme sami nebo se na to vykašleme nebo jestli ještě ráno vyrazíme k Vejnymu na pomoc. Nakonec zvítězil zdravý rozum – nechtěli jsme riskovat, že budeme muset trávit sedm týdnů v autě s nefunkčními světly nebo řešit jejich opravu v Anglii. U Vejnyho nám moc pomohli, dali světla do rychtyku, přidali náhradní díly a pár rad na cestu a my jsme vyrazili. Stejně jako před rokem, kde jsme vyráželi na naší první cestu od nich.
Začali jsme žertovat, že každá cesta začíná v Jičíně a zvažujeme, že z toho uděláme tradici 🙂
První část cesty a odjezd tak byl skoro o dva dny opožděn. Naštěstí vlastně nemáme žádný velký plán, kde máme kdy být, snad jen to, že 25.7. přiletí do Dublinu s mými rodiči Danda a přidá se k nám. Mezitím chceme prozkoumat pořádně Irsko a jeho puby a taky podmořský život při pobřežním potápění a chceme se nějak přesunout od Doveru do Irska a cestou se stavit i ve Walesu.
Cesta přes Německo proběhla celkem nudně. Vzhledem k tomu, že jsme vyrazili až pozdě dopoledne, zvládli jsme za 11 hodin cesty dojet na hranice Belgie. Druhý den jsme vyrazili do Calais do přístavu, kde už na nás čekal trajekt. Koupení lístků a nalodění zvládla Verča tak samozřejmě, že jsme si museli poblahopřát, jak moc se nám za první rok podařil se naučit. Po necelé hodině na trajektu se začali zjevovat tolik opěvované bílé doverské útesy. Představoval jsem si, jak se asi těšili domů námořníci nebo letci s britské RAF, když se blížili zpět domů. Verča se na bílé útesy těšila, protože si je pamatovala z doby, kdy tady před vysokou školou strávila pár měsíců prací v Londýně. Snad i proto jsme nechtěli jet podmořským tunelem.
Kromě tak typických útesů nás přivítalo i typické anglické počasí – drobný déšť, lehká mlha, na léto pro nás poměrně nezvyklý chlad.
Další překvapení následovala hned vzápětí. Čekali jsme mraky turistů všude možně. Ale hned v Doveru jsme se šli podívat dolů k moři a k útesům a prakticky nikde nikdo nebyl. Tak fajn, to se nám líbí.
S trochou obav jsme se chystali na levostranné řízení, Verča se asi obávala méně než já. Na rozdíl od mě s tím má alespoň nějaké zkušenosti. Ale nakonec nebylo čeho se bát. Za pár kilometrů si zvyknete na to, ze které strany vás řidiči míjí, jak se předjíždí a jak se řadí před kruháčem, které jsou pro nás celkem nezvykle trochu do spirály, takže musíte být ve správném pruhu a se správným blinkrem, abyste se dostali tam, kam máte v plánu.
Verča našla první spaní v krásném lese, ve kterém byste mohli klidně pohledat Robina Hooda. Přitom jen asi hodinu cesty od Londýna. Večer jsme se šli hned projít a pozorovali nádherné stromy, tak podobné a přitom nepodobné těm našim. Les byl divočejší, jakoby méně udržovaný s velmi výrazným bylinným i keřovým patrem. Působil dojmem pralesa, kde bez nástrojů nejde projít. Jako by se Angličani rozhodli vrátit aspoň něco přírodě. Na cestě jsme našli nějaké vývržky a tak jsme spekulovali, co by to mohlo být. Spousta krovek brouků. Snad ježek, ale na něho by to bylo velké. Možná sýček. Toho bych rád viděl. Na noční ptáky vůbec nemám talent. V noci jsem líný já a ve dne oni a tak se vůbec nepotkáváme nebo o sobě nevíme.
Naše místo na spaní bylo ve venkovské oblasti, potkali jsme pár jezdců na koních a jinak nikoho. Vedle nás parkovala ještě velmi tichá francouzská rodinka a Verča mi pak říkala, že v noci přijela ještě dvě auta, ale odjela dřív, než jsem vylezl z postele. Dohnala mě únava a stres z posledních měsíců a prospal jsem skoro deset hodin.
O to více jsme si užili, že nikam nespěcháme a nic nemusíme a tak jsme celkem v poklidu přijali další cíl, který byl trochu v rozporu s tím, kam jezdíme normálně. Rozhodli jsme se, že jestli máme vidět z Anglie spoň nějakou katedrálu, bude to jedna z těch nejslavnějších a nejstarších a tak navštívíme katedrálu v Canterbury. Toho města, ze kterého jsou slavné Povídky canterburské. Toho města, jehož arcibiskup korunuje anglického krále. No a tak jsme vyrazili. Byli jsme překvapení, jak málo turistů v Canterbury bylo. Tedy relativně samozřejmě. Všichni Angličani byli naprosto milí, až nečekaně. Jistě, že si Angličani potrpí na dobré chování, ale přece jen. Omlouvali se nám, že část katedrály bude chviličku zavřená, ale že pokud chceme, můžeme si zatím projít tu otevřenou část a do té druhé se poté klidně můžeme i vrátit. K našemu překvapení začalo po chvíli z katedrály proudit davy různých lidí. Všichni byli skvěle oblečení, obklopení rodinami. Trochu to působilo jako svatba. Ale nikde žádná nevěsta. Chlapi nebo spíš kluci na sobě měli žakety. Až později jsme zjistili, že to bylo loučení se školním rokem místní Kings college, jedné z nejstarších škol na světě. Školné vyjde na 40.000 euro ročně. A berou děti již od tří let na „denní studium“. Tedy v tom smyslu, že rozlišují studium, kdy dítě ve škole bydlí a kdy do ní jen dochází. Ale mají i „flexi“, kdy dítě může 1 až 4 noci spát u své rodiny, aby byly „vyváženy potřeby rodiny a studium“. Tak trochu nový náhled na Harryho Pottera a anglický styl studia. Ale přijeli jsme pozorovat a ne kritizovat, a tak jsme to vzali prostě tak, jak to je.
V katedrále jsme fotili i natáčeli a po chvíli se nás ujal Mike. Za začátku nám nedošlo, že to je místní průvodce. Kromě oranžové šerpy kolem krku by to člověk nepoznal. Dal se s námi do řeči, ptal se nás, odkud jsme a co děláme a nakonec jsme si povídali snad půl hodiny. Vzal nás i do míst, kam normálně lidi neberou (a pokáral jiného průvodce za to, že mluví moc nahlas a nejde dost příkladem, celkem sranda!) a povídal nám o Beckettovi, kterého zavraždili, když se bojovalo o moc mezi státem a církví, ale taky o svém synovi, které chodil do místního kůru a kterého ve věku osmi let vídal jen 3 hodiny týdně. Když hovořil o králích, mluvil o nich jinak, než jak se o nich hovoří v Čechách. Žádné pohádky nebo zahraniční potentáti. Mluvil o nich tak, jak o nich mluví člověk, u kterého je král a královská tradice součástí denního a běžného života. Anglii miluju. Její aristokratickou složku asi taky. I její humor a historii. Ale vlastně zase nevím, jak se mi líbí rozvrstvení společnosti na ty, kteří na to mají a na ty ostatní… Přece jsme si všichni rovni nebo ..?
Další den jsme měli naplánovaný Stonehenge a návštěvu kamarádů, kteří bydlí v nedalekém Warminsteru. Ashley a Loreen jsou milý mladý pár, který jsme potkali na potápění v Tanzánii na Mafia Islandu a padli jsme si do oka. Vyměnili jsme si kontakty a dohodli se na vzájemné návštěvě „pokud někdy někdo pojede kolem“. Moc na tyhle návštěvy nevěřím, ale kupodivu to vyšlo. Verča s Loreen chvíli ladila termíny a možnosti a nakonec se termín našel. Ráno jsme trochu lenošili a když jsme se konečně zvedli, byli už lístky na Stonehenge vyprodané. Nu což, trochu jsme se poflákali, pokecali s místní omladinou, která obdivovala Falca a tipovala, ze které země jsme. A pak už jsme večer parkovali u domu Ashleyho a Loreen, který se Anglicky přívětivě jmenuje Pig Squeek Cottage. Oba dva nás moc mile přivítali a nabídli nám, abychom Falca zaparkovali u nich na dvorečku. No s boží pomocí jsme ho tam dostali tak, že vykukoval jen asi metr na chodník. Tyhle malé anglické zahrádky a pididvorečky… Mají nádherný dům. Relativně malý, ale tak krásně prostorově řešený, že se na malou plochu vejde obývák s i kuchyní a jídelnou a třemi ložnicemi v patře. Nabídku na přespání jsme zdvořile odmítli a do půlnoci kecali o cestování, potápění na všech možných místech na světě i o politice a místních reáliích, které byli dotčeny právě probíhajícími volbami, ve kterých dostali konzervativci po 14 letech co proto. Warminster má vlastní vojenskou základnu, a tak si můžete přečíst takové značky, jako dej přednost projíždějícím tankům apod. Ashley nám udělal long drink whiskey sour a rozpovídal se o tom, jak jej při procházce ve městě dostalo několik set vojáků namaskovaných v barvách, kteří se s ním odmítali bavit, o co jde. Dodatečně zjistil, že to byli ukrajinští vojáci na výcviku ve Velké Británii.
Přespali jsme v autě, ráno si dali snídani a kafe a rozloučili se s našimi přáteli a vyrazili na Stonehenge, který jsme tentokrát už nechtěli zmeškat. Hodně jsme řešili, jestli takhle turisticky profláknutý cíl stojí za to, ale řeknu vám, absolutně stojí. Od relativně útlého dětství jsem toužil ho vidět, měl jsem ho spojený s řadou romantických představ, ale hlavně jsem jej měl založený jako něco, co asi nikdy neuvidím. Ani pořádně neumím vysvětlit proč, myšlenka jet do Anglie byla v dětství tak vzdálená a v dospělosti, když už by na to byli peníze, mi zase vůbec nepřišla na mysl. A najednou jsme tu. Nádherné místo setkávání. Plné energie. Spousty lidí z celého světa, kteří se ale rozprostřou po obrovském území, které ke Stonehenge patří. Nejedná se totiž jen o tu pověstnou hromadu kamení, ale i obrovské území kolem, protkané pohřebišti, rituálními příkopy a co já vím, čím ještě. Krásně to doplňuje okolní krajina, kde jsou udržovány nádherné louky a které jsou spásány ovcemi a nadmíru šťastnými kravami. Snad jako každý, kdo to tu navštíví, jsem se podivoval, že do dneška není znám přesný význam (a už asi nikdy nebude). Je zřejmé, že označoval „kalendářně“ dvě důležité události v roce, tedy rovnodennosti, zimní a letní. A že byl stavěn 1000 let. Nepředstavitelná kontinuita. Ne ty kameny. Celé to místo bylo ve vývoji tak, jak se užívalo. Nespočetné generace sem přicházeli, snad za nějakými rituály. Navíc v době, kdy svět byl úplně jiné místo. V době bronzové. Na jejím začátku. Společnost byla v plenkách, lidí pomálu, průchodnost krajinou musela být dost divoká a přece si někdo dal tu práci, aby zorganizoval stovky lidí v jejich volném čase a vyslal je na misi k přivezení obrovských a přetěžkých balvanů ze stovky kilometrů vzdálených míst. Nejde o to proč. Ale jak. Jaká musela být autorita člověka, který to vymyslel. A zařídil. A nařídil dalším generacím pokračovat. Jaká myšlenka byla schopná lidi u takového megalomanského projetku udržet a neopustit ho při prvních těžkostech. Byla to nějaká víra? Spiritualita? Asi ano, protože praktický dopad mohl být snad jen v tom, že se jednalo o místo, kde se mohli všichni setkávat (což mu vydrželo doposud).
Mimochodem anglické počasí – je to velmi zajímavý koncept. Ptali jsme se Ashleyho a řekl nám, že doma ani nemají deštník a nebo neví kde. Angličani počasí neřeší. Nebo ho mají vyřešené. Ale pořád o něm mluví. A vlastně pořád na něj tak trochu nadávají. Na ulici klidně moknou. A pak to prý nějak uschne, neřeší to. Stejně tak, jako neřeší zimu. My jsme počasí tak nějak podcenili. To slovo se mi nelíbí, ale asi je pravdivé. Jeli jsme sem s tím, že v Anglii pořád prší. Ale nějak nám nedošlo, že tady v létě nebude 30 stupňů. Nebo aspoň ne pořád. Takže přes den je tady klidně 12. A když budeme mít mokré věci, nemáme ramínka, na kterých by mohla nějak rychleji schnout. Budu muset napsat do Čech, aby si Danda přivezl víc oblečení do deště a do zimy. Už vidím, jak bude nadávat, že je mu zima a že nemůže do moře. Chudák malý.
Cestou jsme zašli nakoupit do místního diskontu. Na parkovišti se se mnou dal do řeči nějaký Skot. Hned jsme si padli do oka. Já se ho ptal, jestli si je jistý, že je Skot, že o Skotech říkali, že jim není rozumět. S nezaměnitelným přízvukem mi odpověděl „that is rubbish“ a pak už jsme kecali o Falcovi a cestování. Jeho syn je ve Francii v cizinecké legii a dělá s výbušnami. On sám miluje Francii. Pochází z Edinburgu a jeho babička z Orkeny. Dohodil nám kontakty na borce s hospody „Old Library“, který se taky rád potápí, že bychom mohli vyrazit na killer whales, tuleně, basking sharky a co já vím, co ještě. Byl strašně milý a vyměnil s námi jedno tmavé skotské pivo za jednoho Radegasta z Čech (a prošustroval na tom tak dvě libry, ceny alkoholu jsou tady úplně děsivé!). Verča nakoupila a jelo se dál. Pak už následoval přejezd do Dartmoor. Jsou tu krásné ovce a nádherné louky a příští dva dny chceme věnovat průzkumu národního parku. Zatím jsme nadšení a jen obrovská únava mi brání, abych se připojil k Verče ve focení venku. Ještě musím rychle dopsat tyhle poznámky, uklidit auto, připravit ho na dva dny stání na místě a půjdu si konečně lehnout. Je tu krásně, ale tohle cestování rozhodně není jednoduché.