Další úžasný den na Špicberkách, tentokrát za mroži. Dnešek byl ve znamení moře a lodí. Od té doby, co se potápíme, se na lodích cítím jako doma. Někdy až tak moc, že mám pocit, že posádce překážím, když bych jim nejraději se vším pomáhal. Pátrali jsme po možnostech potápění, ale na Špicberkách existuje pouze soukromý potápěčský klub, žádný komerční. Možná mezera na trhu. Kristen to komentovala tak, že je to banda starších chlápků, kteří mezi sebe jen tak někoho (rozuměj nikoho) nevezmou. Ale rozhodně to nechtěl vzdát. Kristen nám navíc poskytla další krásný vhled do místní sociální struktury – je na Svalbardu už 4 roky a koupila si nemovitost, čímž jí místňáci začali považovat za svou a přestala patřit do neustále rotujících průvodců, kteří sem jezdí tu na sezonu, tu na dvě. Ona ta tma asi taky bude zabijácká – i státní zaměstnanci jsou tu jen 4 roky a potom je vláda stáhne někam jinam.
Z ptáků jsme dnes viděli racka šedého v jeho elegantním letním šatu. Je to obrovský pták, velký skoro jako husa s rozpětím křídel kolem metru a půl. Naprosto úchvatný pták, kterého jsem si hned zamiloval, je buřňák, který je úchvatný letec a tráví prakticky celý život na moři. Aby mohli pít slanou vodu, vylučují přebytečnou sůl skrze solné žlázy u kořene nosu. Jinak jsme viděli alkouny obecné a alkouny tlustozobé, kteří v mnoha desítkách jedinců hřadují na římsách stovek metrů vysokých útesů. Pozorování takového množství zvířat pohromadě je naprosto úžasný zážitek. Člověk si po několika hodinách na lodi uvědomí, že navzdory rozpínavosti člověka jsou stále místa, kde člověk není doma a kam může jen na chvíli na návštěvu. S pokorou jsem pak seděl skoro hodinu sám bez mluvení na palubě a hlavou se mi honily myšlenky stejně šedé, jako všechno kolem mě. Tolik odstínů šedé – na moři, v oblacích, šedé nebe, různě šedé kopce, našedlé ledovce a přesto se nejedná o kraj mrtvý nebo depresivní. Je to spíš kraj zádumčivý, zamlklý a bouřlivý. Opravdový předpokoj konce světa, za kterým již mnoho nezbývá. V takových končinách je snadné nechat bloudit i své myšlenky. Moře je tady stejně životadárné, ale úplně jiné, než v tropech nebo v končinách nám geograficky bližších.
Naším dnešním cílem bylo pozorování kolonie ledních mrožů. Je to jeden z druhů, kterým se po zakotvení přísné ochrany daří zvyšovat své počty. Možnost přiblížit se k nim na pár metrů byla dalším splněným snem při pozorování divoké přírody. Mroži jsou perfektně vybavení pro život v mrazu a chladu a vedle velryb a kytovců obecně jsou to další savci, kteří se z pevniny vrátili a přizpůsobili zpět životu ve vodě. Ostatně jejich nejbližší příbuzný žijící na souši je hroch. Na stavbě jejich těla a při pohybu jejich ploutví si člověk snadno představí atrofované zadní končetiny i obratné „ruce“, kterými se drbou na obličeji. Tihle jemní obři mohou vážit až kolem dvou tun – pro představu – jezdecký kůň dosahuje hmotnosti zhruba sedm set kilogramů, obrovští tažní koně pak kolem jedné tuny. Neměl jsem dosud tolik možností pozorovat takto velká divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí, a tak jsem si chvíli připadal jako v zoo, kde ale někdo odstranil ploty a prosklené bariéry a chvíli zase jako v mořském akváriu, kdy každou chvíli vyrazí nějaký chovatel, aby svým mazlíkům hodil oblíbenou pochoutku.
Mroži se líně převalovali, objímali, funěli a mručeli a sem tam občas se nějaký prsil na druhého. Ale vesměs nám připomínali potápěče po náročném ponoru, kteří prostě jen leží a odpočívají. Přestože mají obrovskou vrstvu tuku, potápění ve studené vodě odebere hodně energie, a tak pak hodiny jen leží a navzájem se zahřívají. Zajímavé je, že po matky s mláďaty žijí pro jistotu jinde – aby je nějaký ten líný samec omylem nezalehl.
Jedním z našich spolucestujících na lodi byl zajímavý stařík, na první pohled spíš brblající dědek – po chvíli hovoru jsem však musel naprosto přehodnotit svůj první dojem. Původně Dán žijící v San Francisku procestoval snad celý svět. Vyprávěl nám o svých cestách po národních parcích v Americe, v Africe i Indii, o pozorování tygrů na Sumatře i o pokusech o záchranu nosorožců. O ježdění na koních a o kondorech kalifornských. Střídavě ve mně vzbuzoval dojem Sybily, která věští po dánském způsobu Ragnarok (hovořil o strašlivé zimě předcházející konečné bitvě bohů), ale pak také naději, že každý z nás může dělat alespoň něco. Věřím, že na světě je obrovské množství lidí, kterým není naše prostředí lhostejné. Koneckonců jsem nedávno v přátelské debatě kamarádovi věštícímu záhubu a zkázu oponoval, že ještě nikdy v historii lidé nevěnovali životnímu prostředí tolik pozornosti, jako dnes.
Přestože měl s sebou Peter na lodi syna, mimochodem o dost staršího, než jsem já, bylo mi ctí mu podat pomocnou ruku při nastupováním do lodi a při vystupování z ní, když už mu jeho „god-damned knee“ nechtělo sloužit k jeho plné spokojenosti. Později jsme zjistili, že tenhle veterán je přes 80 let starý a že taky prochodil Grónsko. A ještě v tomhle věku mu přišlo jako dobrý nápad se na Svalbard podívat. Musím Vám říct, že setkání s ním bylo opravdu úžasně inspirující a že doufám, že budu mít život alespoň z poloviny tak zábavný, jako on. Znovu jsme se přesvědčili, že lidé již všude byli a že o všem cestování již vše bylo sepsáno, ale na druhou stranu každý zážitek je jedinečný a pořád se děje něco zajímavého, kvůli čemu stojí cestovat sám a ne jen prstem po mapě.
A tak končím svůj třetí den na Špicberkách a znovu si připomínám severské bohy, kteří museli žít někde tady hodně daleko na severu. A nebojte se, nikdy není tak zle. I po Ragnaroku přijde další doba. „Zdali potom budou žít i nějací bohové a bude nějaká země a nebesa? Vysoký dí: Z moře vyvstane země a bude krásná a zelená. Pole na ní budou vzrůstat nesetá. Vídar a Váli přežijí, těm neublíží ani moře, ani Surtův plamen, a budou bydlet na Idské planině, kde býval Ásgard. V lese, jenž se zve Hoddmímiho háj, se skryli před Surtovým plamenem dva lidé jménem Líf a Leiftrasi. Potravou je jim ranní rosa. Z těchto lidí vzejde tak veliké potomstvo, že zalidní celý svět.“ (zdroj zde)
Strašně dobře se to čte… 🙂
Děkujeme 🙂