Špicberky 8 – lodí přes Severní ledový oceán

Dělali jsme si kdysi srandu, že Severní ledový oceán jsme ještě neviděli – no, následujících pět dnů jsme měli mít možnost se vynadívat až až… Po zrušených letech v důsledku stávky SAS jsme měli zarezervováno místo na lodi. Teda pokud se tomu paneláku na moři dá vůbec říkat loď… 2000 pasažérů, spousta palub, bazény… Akorát jsme ještě ani nevěděli kam poplujeme a jak se odtamtud dostaneme domů. A tak jsme se vypravili ráno do přístavu.

Po snídani jsme popadli kufr a pěšky vyrazili. Obří loď jsme viděli z dálky – je skutečně nepřehlédnutelná! Její jméno je Mein Shiff (ne zrovna vynalézavý název, ehm). Po cestě míjíme spoustu německých právě se vylodivších důchodců v džínách, kteří si vyrazili na procházku do města. Všichni nás vítají jako uprchlíky – kdo ví, co se na lodi vyprávělo… Ostatně, psalo se o tom i v různých novinách… Každopádně jsem ráda, že se to vyřešilo a my vyrážíme domů!

V plánu je nalodit se, odhodit věci a vyrazit ještě do města na nákupy – máme vyhlídnuté bundy a já chci nějaká merino trika a spodní prádlo. Čekáme před branou s pasem v ruce, vyplňujeme nějaké papíry. Všude zní němčina a ordnung muss sein, že jo. Nasazujeme respirátory a čekáme, až na nás příjde řada. Procházíme rámem, cosi řešíme a přichází na řadu další dotazníky a testy na Covid. Po chvíli si odloví Ondru a dělají mu druhý test. Kur.. Tohle není dobré. Už si ho nechávají mimo. Co s náma bude?! Vyhodí nás z lodi, že jim sem nosíme mor? Nebo nás rovnou zavřou? Dostáváme na výběr: buď si vystoupíme (Norové to fakt neřeší, ale jak bychom se dostali domů…?) nebo jdeme do karantény. Teda já jsem negativní, tak bych se mohla pět dní potulovat po lodi jak bych chtěla… Není moc času, Ondra rozhoduje – zůstáváme. Brečím. Zkouším smlouvat. Kam nás vlastně odvedou? Co se dělá s nakaženými na lodi?

Ujímá se nás naštěstí milá paní, která se netváří jako bychom měli lepru. Jen nás odvádí do výtahu a všechny ostatní posílá jinudy s tím, že „special operationen“. A vede nás do covidového patra. Velmi vysoko. Na můj dotaz ohledně wifi jen smutně zamítavě vrtí hlavou. Z kajuty nikam nesmíme. Nejsem si jistá jetsli nás tu zamkla.

Vyšiluju. Už je toho prostě moc. Nemoci se dostat z arktidy je jedna věc, ale být zavřená v kajutě v severním ledovém oceánu a bez internetu pouze s německou televizí je už trochu příliš. Kam vlastně jedeme? Potřebuju koupit letenky, ale nevím kdy kde budeme. A navíc to stojí strašně moc peněz. Uff.

Je tu zima. Fučí klimatizace. Nu což, mám náplast, ve skříni nacházíme deku. „Rumunstyle“ oprava – přece se s tím nebudeme patlat. Objednáváme si víno. A pak pivo. Na město už koukáme jen s dálky. Loď bude v přístavu v Longyerbyen stát až do večera.

Poslední výhledy na Longyerbyen. Bude mi chybět. Špicberky jsou neskutečné místo a ráda bych se sem vrátila. Už teď se mi stýská… Ale loď vyplouvá. Ve vzduchu zní německý hit ve verzi upravené pro tuto loď Grosse Freiheit (velká svoboda). Jak ironické… Čeká nás širé moře – a časem nejsevernější město Evropy.