Špicberky 7 – stávka SAS – letadlo nepoletí, co teď v arktidě?

Letadla nelítají. Je jasno – SAS nás tady skutečně nechá. Otázkou je jak dlouho. Nastává chaos – různí lidé se srovnávají se situací odlišně… V minulých dnech to byly spíše zmínky a náhodné příběhy, takže výlet na velryby jsme si ještě užili. Teď už je to ale vážnější. Stávka SAS nás ovlivní více než jsme čekali…

Trávím hodiny na internetu a na telefonu. Sháním informace. Poslouchám, jak to řeší ostatní. Jsme mladí a máme s sebou notebook, takže mám sice hrůzu, jak vysvětlím na soudě, že nemůžu přijít, protože jsem se zasekla za polárním kruhem, ale jinak to docela jde. Hůře to však snáší Peter a jeho syn, o kterých psal Ondra v třetím díle – jsou to Američané, a tak jsou z povahy tak nějak akčnější, zároveň je Peterovi 84, a tak má o něj jeho syn strach, když s sebou nemá neomezeně běžných léků. Volají starostovi, novinářům, ambasádám. Snažíme se nepanikařit i když Peter začne mít skutečně problémy. Nakonec skončí v nemocnici a pak z Tromso, kam ho nějak dopravili, řeší jak dostat do Ameriky kufry… Začínám si lehce zoufat.

Letenky jsem kupovala přes Kiwi, ti ale nic nezmůžou, tak je prvním úkolem vytáhnout z nich reference number a podobné údaje. Nakonec se daří. Dalším krokem je SAS. Po pár hodinách na telefonu, kdy sedím ve společenské místnosti a chvílema courám po venku (svítí slunko, vyhrnuju si tepláky a nechávám sněhule, protože zas takové vedro není…) se dovolávám na linku. Ani nevím kam, předvolby jsem zkoušela různé. Údajně mohou letenku přebookovat ze zrušeného 10. 7. na 17. 7.. Ale ne, opravdu netuší, zda stávka tou dobou skončí, je nám líto. A zaplatíte nám ušlý zisk, když nejsme v práci? Je nám líto, na to se naše podpora nevztahuje, podejte si claim. A ne, máte nárok jen na letenku a ubytování a stravné. Nashledanou.

Jsme sice oba právníci, ale vyznat se v nárocích za zpožděný nebo zrušený let je peklo. Tedy kdyby se jednalo o normální situaci s přebookováním, tak ještě, ale jaksi se při psaní předpisů nepředpokládalo, že někdo bude stávkovat tak dlouho a není jiná cesta z místa a nedostatek ubytování. A že ta firma zároveň dost pravděpodobně krachuje. Zatracená stávka SAS, já bych to zakázala. Bezohlednost. Ne fakt s nimi nemůžu soucítit, že za Covidu část přišla o práci a teď je najímají zpět za horších podmínek. Kvůli tomu přece nemusí tolika lidem zničit dovolenou a finanční plány (potkali jsme celé rodiny, co na to šetřily roky… a opravdu neměly na další týdny tady).

OK. Takže jaký je další postup? Doufáme, že za týden poletíme? Bookuju ubytování na tři dny, že pak uvidíme. Články z novin všech zemí obnovuji každých pár minut, stejně jako Facebook SAS. Nikde nic relevantního. Prý je to mrzí a zvažují poslání náhradního letadla lidem zaseknutým v Řecku. V ŘECKU! Jako to si dělají prdel, že jo? To se snad dá doplavat! A nás za polárním kruhem nechají…

Jedeme na mrože. Poslední výlet, na který jsem se moc těšila. Na Borebukta – bližší kolonii než minule. Pochopitelně se nemůžu dočkat, až ta úžasná a majestátní zvířata zase uvidím, ale stejně každou chvíli aktualizuji chat s SAS, protože se snažím dostat potvrzení, že dostanu refundaci hotelu, když si jej zabookuju sama (správně to mají udělat oni, ale vykašlali se na nás… a přepážku na letišti nemají, aby se to dalo řešit na místě). Po chvíli na širém moři dochází signál.

Kochám se puffiny, užívám sluníčka a vyhlížím cokoliv na focení. Blíží se ledovce. Světlo je sice ostré, ale jsou nádherné! Mrože zatím nevidíme, ale víme, že tady bydlí… jde jen o to, ze které strany výběžku se povalují dnes. Ještěže tolik šetří energii a nikam neutíkají! Oproti minulému výletu za nimi bohužel nejdeme na břeh, což je škoda, protože na ně narazíme na místě, kde pozadí pro fotky není nejlepší. A tak se spíš bavím tím, co vyvádějí a fotím přilehlé ledovce. Poslední plánovaný výlet na Špicberkách. Okolo ledový oceán, nad hlavou nikdy nezapadající slunce, poblíž tunoví drobečci… Idylka.

Celá posádka je ale napjatá, protože všichni řešíme, co s náma bude. Jeden člověk z Británie zmiňuje, že další den ráno jede kolem obrovská Hurtigruten loď a vrací se do Norska. A že je vzali na palubu. Jsme mimo signál, takže nemám jak co ověřit, ale mám plán.

V hotelu hned píšu emaily na všechny strany. Někdo na ostrově musí něco vědět – Hurtigruten reaguje velice rychle. Jsou sice plní, ale pokusí se, máme jim poslat pasy. Scanuju do mobilu, posílám. S Ondrou jsme se dohodli, že pokud to půjde, jedeme, protože moc nevěříme tomu, že bychom 17. skutečně letěli a další spolehlivé letadlo, které má místo a je jiné společnosti letí až v půlce srpna… Takže za víc než měsíc. Dojídáme nějaké krekry a čekáme.

Přichází email. Máme být ráno v přístavu s pasy a rouškou. Úplně jsme zapomněli, že se někde řeší Covid – Norové jsou v tomhle pohodoví – mají pravidlo, že pokud je vám blbě a máte podezření na Covid, zůstaňte pár dní doma. Smysluplné. Loď ale spravují Němci. Takže mají úplně jiná pravidla, včetně spousty formulářů. Zatím nevíme o cestě nic moc, jen plus minus cenu a že bude zastavovat na pár místech v Norsku, takže bychom na pevnině mohli být za pár dní. A z Evropy se pak už nějak dostaneme… snad…

A tak balíme a usínáme s tím, že ráno vyrazíme do přístavu. Zbytek přizpůsobíme. Ať už to bude vlak, půjčení auta nebo autobus… něco odněkud pojede.