Omán. No, tak to byl zase nápad. Jako mohli jsme se někde válet. V teple. Odpočívat. Ale.. Ondra vznesl nápad, zda by se v Ománu náhodou nedala půjčit obytka. A víte co? Šla! Takže Ománem po vlastní ose…
Já nevím, jak se nám to vždycky stane. Naplánujeme si nějaký čas pro sebe. Že bychom někam vyrazili. V klidu. A odpočívali. Já většinou ještě lobuju za moře a teplo (a nebo vanu). A pak jsme z ničeho níc pár týdnů v autě, řídíme šest hodin v průměru denně a venku fučí nebo mrzne (viz léto v Irsku nebo březen v Norsku). A tentokrát se to stalo zase. Teplo prošlo. Letenky taky. Moře taky. A pak se to někde zvrhlo.
Nevinná otázka, zda by v Ománu nešla půjčit obytka zněla extra absurdně. Jenže já zjistila, že šla! Jakkoliv nepravděpodobně to zní, našla jsem půjčovnu s krásnýma fotkama na webu. Velká auta s alkovnou. Cena šílená, ale třeba to půjde srazit přes množství dní a tak… A tak jsem se najednou přistihla, že koukám do mapy, studuju rychlosti a řízení v Ománu a místo plavek a věcí na potápění balím boty na řízení (ano, máme boty, které používáme pouze na řízení – jsou čisté, super pohodlné a zůstávají v autě).
Jakmile jsem propadla myšlence samostatného průzkumu Ománu, už nebylo cesty zpět – chtěla jsem vidět všechno. Pouště. Polopouště. Vádí. Taky supy a přímorožce. A hyeny. A trhy v Salalah. Jo a hory! Bylo toho tolik! Ale nebrzdil nás zájezd ani nutnost dojet někam na spaní. Nekonečná výhoda obytného auta…
Omán je o dost větší než ČR, zato má poněkud střízlivější dopravní síť. Ze severu na jih vede jedna dálnice. Anebo pak cesta po pobřeží. A to je vše. Jak tedy zplánovat, abychom viděli to, co je na pobřeží a zároveň se rychle přesouvali? Jaké budou cesty? Jak budeme hledat místa na spaní? Na blízkém východě jsme byli poprvé, a tak jsem to nechtěla podcenit. Hledala jsem jak na Park4night, tak na iOverlander, abych byla připravená. Jak naivní! Jak moc se začalo ukazovat velmi záhy, když jsem se na svého lektora arabštiny (ten jazyk se učím už nějakou dobu a mívám online konverzačky s rodilým mluvčím) ptala, jestli o té zemi a cestách tam něco neví. Vyjádřila jsem obavy, kde budeme spát, když je ten přejezd mezi Muscatem a Salalah tak dlouhý (z hlavního města, kde jsme si auto přebírali na jih – podle fór je to cesta hrozná, nikdo ji jezdit nechce, protože je to na 11 hodin a nic tam není). A on vůbec nechápal otázku. „Jak jako kde? Prostě zastavíš a spíš.“ „A to se jako může?“ „Jasně, kdekoliv, takhle funguje celý middle east“. Těžko mu vysvětlit obavy z legálnosti, vlastnických vztahů, co když dostanu pokutu, co když budu někomu zavázet, jak odbočit z dálnice – no prostě ten milion obav, které mám každý den kdekoliv v Evropě.
A tak jsem naplánovala místa, úseky, teoretická místa na spaní, dohodla s půjčovnou přes Whatsup půjčení auta, poslala jim zálohu, ověřila víza (ČR turisté na dva týdny mít vizum nemusí), zařídila letenky, našla oblečení, které neodkrývá zbytečně moc (oficiálně není potřeba, ale je dobré dodržovat místní zvyklosti – rozhodně věci pod kolena i u mužů, žádný výstřih a zakrytá ramena). A jedem.
Bohužel zrovna nebylo možné letět napřímo, takže jsme přestupovali v Doha, čímž se to trochu prodloužilo. Na místo jsme nedorazili úplně čerství, ale těšili jsme se. No a pak přišla pasová kontrola. V řadě jsme stáli více než dvě hodiny. Jsou opravdu důkladní – kontrolují všechna razítka, jména, otisky prstů, sítnice… pojištění, zpáteční letenku. A víza. A asi nemívají moc lidí z ČR, protože se na naši zemi museli zeptat, když jsme uvedli, jak to je. No, aspoň nebyli nepříjemní. Na hotel, kde jsme chtěli strávit noc – než si vyzvedneme auto – to bylo necelou půl hodinu. Jenže nám nepřijelo auto, co jsem objednala přes hotel! A do hotelu se nedalo dovolat. Únava + hlad nebývá dobrá kombinace, ale nějak jsme vzali zbytky sil a zařídila jsem taxika. Na ceně se dohodla předem a vzal nás za pouhých 8 riálů (tj. o polovinu méně, než si chtěl účtovat hotel!!!). Natočili jsme první dojmy a upadli do postele. Ještě jsem si stihla všimnout, že na stropě je namalován směr na Mekku a ve skříni kobereček na modlení.
Nové ráno, nový den! Jedem pro auto! Ale nejdřív snídaně! A tady narážíme… vzala jsem tenhle hotel i kvůli snídani, jenže jsme přišli o pár minut pozdě. Teda – podle večerní informace na recepci nebo letáku ve výtahu ne, ale podle lidí pracujících v jídelně ano. Jsem vzteklá. Hladová. Takový ten neodbytný pocit, že „nic nevychází“ a „kdybych zůstala doma, neměla bych aspoň hlad“. Nějak přemluvíme paní v jídelně o snídani na pokoj. A tak odjíždíme výtahem s vejci, nějakým pečivem, párečky a trochou zeleniny.
Balíme a jedeme za dobrodružstvím! Ale o tom zase příště.. nebo jestli chcete, video na youtube už vyšlo a je tady.