Jedenáctý den jsme se rozhodli vyrazit za kulturou. Poznat i nějaké to město – příroda nás ohromila a moře taky, ale byla by škoda nevidět i jiné věci. A tak jsme se vypravili do Stříbrného města Gjirokaster (název z dob Byzanc) a do Butrintu. Nebyli bychom to my, kdybychom tam nenacpali pár odboček a příhod…
Probudili jsme se u šnorchlovacího místa a rozhodli se stihnout ještě ranní koupání. Vzali jsme ploutve, masky a ručníky a vyrazili na pláž pěšky (znova tou couvat nehodlám). A vymýšleli kudy pojedeme. Seznam na další dny se zdál nekonečný – chtěli jsme stihnout Blue Eye, nějaké ruiny, hory, řeky, termální prameny… jak to stihnout?! A tak jsme vyrazili až do Butrintu, který je velmi na jihu (do Řecka co by kamenem dohodil… naproti je Korfu) a pak to otočit na Blue Eye a další den nechat na Gjirokaster. Teoreticky cesta na 2:50, v praxi 3:48. Serpentýny, hory, úzké silnice… to všechno se moc s rychlostí nekamarádí.
Cesta je to velmi panoramatická – srázy, olivové háje, malé vesničky, hory, bunkry… Taková tour de pobřeží. Vlastně mě překvapilo jak zastavěné to území je a kolik nových hotelů se všude vyrojilo. Zahlédli jsme i hrady a pevnosti (třeba Porto Palermo) a chvilku byli v pokušení zastavit, ale bylo hodně horko a my chtěli stihnout Butrint… Když jsme projížděli Ksamilem, byli jsme rádi, že nemusíme jezdit do takto zastavěných míst – z množství turistů nám stoupaly chlupy na těle hrůzou (i v tom vedru).
A pak jsme tam dorazili na obří parkoviště (taky dost plné:)). Vzali jsme batohy, hodně vody a šli hledat bránu s lístky. U vchodu nás přivítalo malé kotě a milý pán v kukani. Lístky nebyly drahé a dostali jsme k nim mapu s výkladem. A pak jsme se vypravili zkoumat zbytky starého osídlení.
Butrint byl obydlen již dávno. Jakože hodně dávno. Od prehistorických dob. Poté patřil Římanům, Byzanc a ve 14. století Benátkám a následně Otomanům. Každý přidal to své. Každopádně se jedná o rozsáhlé území (200 ha) chráněných UNESCEM. Archeologické práce zde stále nekončí, zpřístupněný je amfiteátr (který má bezva akustiku… museli jsme to vyzkoušet, chápete…), forum, lázně, baziliku i hradby. Vergilius sem umístil utíkajícího Helena z Troy – syna krále Priama Troyského. Taktéž Aeneas se tady měl zastavit.
Prohlídka venkovní expozice nám zabrala asi dvě hodiny – nezdá se to, ale fakt je to solidní procházka. V lázních jsme potkali želvy, které učarovaly španělským turistům (chvílema jsem nevěděla jestli se zvládnu nesmát, byla to dokonalá scénka, kdy se s mozaikami nad hlavou rozplývali nad želvičkou). Nejlépe popsané detaily o tom, co na nalezišti vidět, jsem našla asi zde. Na konci okruhu je kopec a na tom kopci muzeum s artefakty a sochami. Dost napříč dobou – určitě doporučuji neminout (je to v ceně lístku).
Po tomto kulturním zážitku jsme se vrátili do auta poměrně uvaření – bylo hodně nad třicet stupňů. A dali jsme se na cestu k Blue Eye, abychom jej viděli hned po ránu. Z různých příspěvků na Facebooku jsme viděli, jak šíleně plné tohle místo bývá během dne, a tak jsme byli rozhodnutí přespat co nejblíž a na ráno mít budík, abychom tam byli hned jakmile bude světlo… A to se vyplatilo!
Ne že by Blue Eye nebylo hezké, ale… nenapadá mě lepší slovo než „přehypované“. Zkrátka je to velmi pěkný kus přírody, kde je po ránu spousta úžasných ptáků. A voda je fakt modrá. To je vše. Nějak to neodůvodňuje plná parkoviště a průvody lidí v roztodivných oblečcích, co se řinuly už kolem deváté proti nám (my se už vraceli do auta). Asi jsem nikdy neviděla tolik instagramerů najednou (údajně je nejšílenější Fanal na Madeiře, ale nevím, no…).
Opouštíme Blue Eye a jedeme do města Gjirokaster (podle pravidel jazyka se první dvě písmena budou blížit českému „ď“). Má být velmi staré s typickými břidlicovými střechami díky kterému mu bylo přezdíváno „Stříbrné“. Celé je postavené v kopcích a má i vlastní hrad!
Falca necháváme na parkingu u trafiky v jedné zatáčce cca patnáct minut pěšky od Bazaru. Tedy to je to, co tvrdí mapa. Protože je to do kopce, přičítám v hlavě deset minut. A stoupáme. Nejprve vidíme něco jako pavlačáky a paneláčky, často v různém stavu. Slepice. Sušící se prádlo. Ale historie nevzniká ze dne na den a čím blíže jsme centru, tím starší dojem z města mám. V letech 1417 až 1913 bylo město součástí muslimského světa a centrem vzdělanosti – plné mešit a škol. Tehdy se mu říkalo Ergiri. O to víc zarážející je, jak moc je celá Otomanská éra vynechávána v narativu o městě nyní.
Vydali jsme se nejprve na hrad. Je obrovský! Před vchodem byla velká fronta na lístky, systém moc nestíhal. Hrad samotný je parádní, ale jak Ondra říkal, tady si člověk uvědomí, že udělat expozici není jen tak. Cedule byly dost náhodné a tak, kde by člověka něco zrovna zajímalo, nebylo nic. A naopak. Taky je na hradě něco jako muzeum vojenské techniky, což ale v praxi vypadala jako by lidi z města vyhrabali ze stodol to, co zrovna měli. Výjimkou je americké letadlo, které se zřítilo samo a jehož příběhy se dost liší podle toho, kdo je vypráví (hrdinně sestřeleno/spadlo/pilot emigroval). Každopádně při popisu historie je zde o Otomanech pouze krátká noticka – byli a pak existoval Ali Pasha. The end.
Po hradu jsme zamířili na oběd na oběd – říkala jsem, že jestli se nenajím, budu protivná, Venku už bylo zhruba milion stupňů, a tak přišlo vhod si přes poledne sednout do stínu s trochou vína a vody. Zamířili jsme do malé restaurace kousek od Bazaru – Kujtimi, která patří rodině, která obstarává vše od vaření až po obsluhu. Velmi jsme si užili pana majitele – neustále něco zlepšoval a staral se. Objednali jsme si od každého trochu – chtěli jsme typické albánské speciality. A bylo to výborné! Až mě mrzí, že nemám fotku.
Rozhodně jsme ale nepřišli jen sedět! Chtěli jsme vidět Ali Pashův akvadukt, který je již tedy skoro rozebraný, ale stejně… Nezbylo, než stoupat (jo, i po tom všem stoupání pokračuje město pořád nahoru!). Google maps doporučovaly různé stezky a v úzkých kuličkách ne vždycky pomáhaly… a tak jsme šli prostě nahoru. Několikrát jsme narazili na siluetu tuláka. A nevěděli o co jde. Později jsme našli i vysvětlivky – je to lord Byron! Město navštívil v 1809 a učarovalo mu. Později se sem i vrátil a očividně si PR vybralo jeho postavu jako vhodného průvodce (Brit, bílý, křesťan – v muslimské době navštíví město a do dneška je všude, vzhledem k historii Gjirokasteru mě to připadá pozoruhodné).
Po šplhu s lehkým náběhem na úpal jsme se dokodrcali do ještě užších uliček, kde malý chlapec drbal štěně. Hned jak nás viděl, ptal se „Ali Pasha akvadukt? That way!“. Očividně do těchto končin nikdo jiný z turistů nechodí…
Najednou město skončilo. Zůstalo jen kamení a ovce. Pasáček (jak z jiného století) nám ukazuje pěšinu. Zjevuje se údolí. Natolik odlišné od druhé strany města. Ondra okamžitě vzpomíná na Tolkiena, protože tohle je jak z příběhů… Tady si Roklinku dovedu představit.
Je na čase se vrátit do civilizace. Bohužel. Po cestě kupujeme lahve s vodou, dostáváme k tomu dřínky na chuť. Křivolakými uličkami se zase jinou cestou vracíme do centra. Nahoře bylo krásně. Zmrzlina ve městě je ale skvělá, a tak se pomalu šouráme k autu… Tohle byl dobrý výlet! Večer zakempíme u řeky, ale o tom zase příště…