Albánie obytkou na tři týdny – díl 4. servis a město

A vydali jsme se dál. Po týdnu na pláži na další pláž. Odjíždělo se nám těžce, poslední místo bylo dokonalé, ale museli jsme do servisu, pro chleba a taky jsme chtěli něco vidět. I vydali jsme se na jih k oblázkové pláži, která slibovala hezké šnorchlování. Jak už to tak u nás bývá, neobešlo se to bez patálií, a tak je dnešní článek opět bez příkras:)

Asi jste si všimli, že jsme trochu pozadu. Všichni jsou už z prázdnin zpět a Van Falco byl mezitím několikrát v lese a vezl nás na potápění. Ale zatím jsme nenavykli častějšímu psaní a upřímně – i s Falcem je toho teď hodně. Chystáme ho na veletrh, doděláváme detaily po panenské jízdě a snažíme se dotáhnout některé věci… Takže nám odpusťte to zpoždění a pojďte s námi zavzpomínat na druhý týden v Albánii.

I vyrazili jsme z pláže po týdnu do neznáma. Nejprve do Vlore – potřebovali jsme do servisu popostrčit měch, na což jsme si sami netroufli. Našla jsem jich mnoho. Teoreticky. Mapa vypadala velice sebevědomě. Ondra řídil naprosto bravůrně dle balkánských pravidel, a tak jsme se vždycky vešli, aniž bychom kohokoliv ohrozili. Myslím, že už přicházel na kloub organickému způsobu ježdění, který tady je (za mě se to podobalo Maroku, takže mi dávalo smysl). Poslouchal mé navigační pokyny. „Doprava, doleva, na kruháči třetím výjezdem. Sakra, ten pruh asi není náš. Nevadí, na další odbočce doprava. To je asi před tím, rozpadlým panelákem. Ano, tam jak to vypadá, že není ulice.“ Long story short: ulice tam byla. Servis taky. Ale ne už místo na sedmimetrového Falca. Teda… na ulici jakžtakž, ale do budovy servisu (rozuměj garáž) jsme se nevešli. Ondra jim ukázal, co potřebujeme, oni se zhrozili, že to auto nedostanou do dílny a jeli jsme dál. Do jiného servisu, který na fotkách na googlu vypadal větší.

A teď začala zábava. Kdo jste se někdy motali po uličkách a jednosměrkách třeba Prahy, trošku tušíte. A teď si představte, že to jedete náklaďakem a nikdo nedodržuje směry. Zkrátka občas nás někdo zničehonic objel v protisměru křížení jen proto, že jsme nechtěli dělat vozovou hradbu. Protože ty uličky byly fakt malé. Ale dojeli jsme (proces jsem radši zapomněla). A pozitivní bylo, že servis skutečně byl větší. Vešla se tam najednou dvě auta! Takže naděje byla!

I zastavili jsme u něj a ptali se kluků. Ukazovali. A nějak se dohodli (Ondra šikovně vyřešil). Jenže jak tam sakra zajet? Vlevo auta, vpravo auta. To po předku nedáme. Jedeme dál, že se otočíme a zkusíme to pozpátku. No, ani tak ne. Po mnoha nepublikovatelných slovech, pár okruzích a zoufání si chlapci nakonec odnesli ručně vrak, který měli rozestavěný na chodníku (!). A pak už to šlo.

Nevím, co to je za lidský proces, ale jako vždy tady bylo několik lidí. Očividně s různými rolemi. Dva naprosto čistí muži okolo padesátky, několik mladých kluků s rukama od šmíru, a pár mužů neidentifikovatelného věku stojící opodál a komentující vše. Mladý muž pobíhal. Lehal si, měřil, nosil věci, lezl pod auto. Čistý muž č. 1 si s námi povídal poměrně skvělou angličtinou. Čistý muž č. 2 přikyvoval. Po asi půlhodině kontrolujeme výsledek – lezu pod auto a vyjadřuji gesty pochyby (nemám šajnu jak se ty věci jmenují v češtině natož albánštině…). Ale kluci chápou a lezou pod auto znovu. Něco dělají.

Hotovo. Opraveno. Děsím se, kolik to bude stát – přeci jen tomu asistoval muž 1, muž 2 a mladíci. Uživit tolik lidí dá práci. Jsem připravena tvářit se nespokojeně a smlouvat, kdyby si vymýšleli moc. Ale říkají si o 10 EUR. Děkujeme, podáváme si ruce. A mé podezření, že muž č. 2 pokyvoval jen ze sportu se potvrzuje – anglicky nerozuměl ani slovo. A muž č. 1 tam ani nepracuje. Fajn.

První část zařizovacího dne máme za sebou a jsme rozhodnuti koupit si pečivo, místní sýry a něco dobrého. A tak vyrážím do obchodu a taky hledat popelnici. Úspěch. Dokonce i pekárnu s byrkem jsem našla (velice podobné, ne – li shodné s chorvatským burkem). Máme lidí a města po krk, a tak vyrážíme směr okres Himare, kde má být kousek od Jalë oblázková pláž je šnorchlování. Cesta vede přes hory a je velice panoramatická (serpentýna, serpentýna, brzdi motorem). V horách plníme z hadice u cesty vodu, kupujeme oregáno, med a olivový olej. A pochopitelně meloun, skvělou cibuli a rajčata.

Yalë je něco šíleného. Děsím se, kdy mi nějaký turista skočí pod kola. Ale věřím mapě a zkazkám o skvělé pláži… Jedu. Jedu pomaleji. Cesta se zužuje. Je velmi kamenitá, vpravo sráz až dolů (byli jste někdy na Hvaru? Pokud jo, tak si to představíte). Vlevo skála. Paráda. Prostě paráda. Míjíme zaparkovaná auta. A další. A ještě pár. Kameny se zvětšují. Ještěže máme čtyřkolku a jsme vysocí. Pláž je již blízko, ale vidím poslední svah. Vysílám raději Ondru, ať se koukne, jak je to dál, nechci uváznout zadkem. Bere vysílačku. Neozvaly se žádné dobré zprávy – cesta by možná šla risknout, ale není tady místo. Všechna jsou plná. Není kde zaparkovat. A už vůbec ne přespat. A co hůř – ani se otočit. 764 metrů.

Ne že bych zrovna milovala couvání, ale snažila jsem se z něj nikdy nedělat extra vědu. Ale upřímně – tohle?‘ Jako skoro kilometr klikatou, kamenitou cestou, kde je všude křoví a vešla jsem se tam tak tak po předku?! Lokám si vody na kuráž a nedá se nic dělat. Jedeme. Dohodli jsme se na plánu – Ondra bude s vysílačkou venku a já si z toho nebudu nic dělat, že to nedám napoprvé (v autoškole nás pochopitelně s náklaďákem učili, že je zapotřebí náležitě poučená osoba pro asistenci při couvání).

Deset metrů tam, jeden zpět. Ale kupředu (teda kuzadu). Suneme se k cíli (začátku). A ejhle, aby to nebylo moc jednoduché, je za mnou auto. S vozíkem. Které uvízlo stejně jako my, ale nemůže couvat, protože vozík. Chce se mi brečet. Ondra to nějak vyřešil a vysvětlil, protože já měla chuť jejich auto shodit ze skály. Ale jeli jsme dál. Po hodině (!) jsme se dostali do rozšíření a rozhodli se tam už zůstat. Nechali jsme auto u olivovníků a dali si pivo. A jídlo.

Šnorchlovat jsme šli nakonec pěšky a bylo to super. Dokonce jsme si na pláži dali velmi chutnou večeři. Přespali jsme (ano, někdo po nás chtěl peníze s tím, že je to údajně jeho, ale když jsme řekli, že jen přespíme do rána, zase šel dál, už se nikdy nedozvíme, co z toho byla pravda…) a ráno si užili koupání s procházkou znova. Všechny rybičky a vodní výhledy za to asi stály, ale řeknu vám, někdy je to dřina. A ne jen instagram.