Albánie obytkou na tři týdny – díl 2.

Zatímco se snažíme aklimatizovat zpět na bydlení v domě, co se nehýbe a vysáváme všechen ten písek nechtěně posbíraný na pláži kousek od Vlore, vzpomínám, jak je Albánie krásná. Dnes shrnutí prvních tří dnů – aneb jak se dostat na pláž?

Cestu jsem měla v hlavě rozplánovanou. A na „papíře“ vlastně taky – kvůli naší hmotnosti řeším mýto, a tak jsem věděla, že nechci jet přes Rakousko, ale že v Maďarsku spadneme pod „normální těžká auta“, a tak nemusíme mít jejich krabičku. A aby to bylo snesitelné, rozdělila jsem cestu na tři dny, uvařila čočkový salát do lednice a mrazák nacpala nanuky.

Vyrážíme. Později než by asi vyráželi normální lidi, ale ještě jsme balili dítě, které dorazilo po dřívějším programu. Cílem je za první den ujet 700 km, velkou část po dálnici. Google ukazuje zhruba 6 hodin a 45 minut, doufám, že to do deseti hodin zvládneme. Tip na přespání máme od Michaela – jedná se o hinduistický chrám. V Maďarsku. O ten se starají milí lidé a poblíž nechávají cestovatele přespat.

Cesta utíká hezky, když Ondra řídí, zařizuju dálniční známku Slovenska a Maďarska. A snažím se definitivně rozhodnout, jestli budeme kupovat v Albánii místní SIMkartu nebo zkusíme eSIM od Airalo. V uplynulých týdnech jsem četla jak kladné, tak mizerné recenze, tak jsem z toho trochu nejistá… Ale do večera máme signál, takže čtu víc.

Střídáme se po 2 – 3 hodinách. Vyhovuje nám to – neunavíme se tolik a při pauze se aspoň protáhneme a odskočíme si. Docela to utíká. Teda ten vítr na Maďarské dálnici je protivný, víc než 103 km/h nejedeme (stejně by to žralo příliš). Do večera stíhám zařídit Airalo SIM, která nám má vyřešit i Srbsko a Černou horu (kterou chceme jet zpět). Bez internetu bychom tak vlastně měli být pouze skrz Severní Makedonii, kde Airalo nefunguje a kvůli přejezdu se nám nechce platit za signál. Přijíždíme ke klášteru ještě za svitu slunce – první etapa 681 km, 8:45 h. Jsme unavení, ale spokojení. Parkujeme s odstupem od Francouzů, kteří tu byli před námi. A jdeme se protáhnout – zajímá nás chrám a místní pole a po tolika hodinách cesty potřebujeme pohyb.

Chrám je malý, ale nádherný! Většinu božstev nepoznávám , ale kochám se i tak. Hlavně malovaným stropem a klidem, které toto místo přináší. Po procházce otvíráme víno a připíjíme na první úspěšný den. Dítě si píše deník a brzo leháme do postele (nutno říct, že za zvuku naprosto příšerných zvuků, které asi Francouzi vedle považují za hudbu. Naštěstí to ale v deset vypínají, a tak nemusíme o klid prosit).

Druhý den nás čeká opět výživná etapa – přejet hranice se Srbskem, celé Srbsko a vjet do Severní Makedonie (pro mě to byla v hlavě prostě „Makedonie“, ale po cestě jsme zjistili, že se tak už nejmenuje a že se „tento název užívat nesmí“. Co jsme pochopili, tak se nikdo moc neshodne, ke komu má Makedonie patřit a okolní státy nejsou úplně smířeny s tím, že je to samostatný stát… A tak zejména Řecko protestovalo proti názvu „Makedonie“ tak dlouho, až se od 2018/2019 stát jmenuje „Republika Severní Makedonie“) , následně od Skopje dojet k Tetovo a vystoupat do hor.

Maďarské hranice nás sice o cca půl hodiny zdrží, ale žádná tragédie. V Srbsku pak fičíme skrz všemožné mýtné brány kolem Bělehradu k Niši a dál – údolím řeky Jižní Morava. Opakujeme si znaky azbuky, abychom byli schopni aspoň trochu číst jejich cyrilicu a dohledáváme články o Balkánu, protože máme dost chaos v událostech devadesátých let. Aspoň nám to utíká, i když to není veselé čtení.

Přechod do Severní Makedonie je také bez problémů – zase okolo půl hodinky. Po chvíli míjíme Skopje, které nás překvapuje svou malostí. Už se o nás ale pokouší únava, takže když ve městě Tetovo špatně odbočíme (máme offline mapy a nějak si myslí, že máme jezdit klikatěji než je nutné), už jsme poněkud nevrlí. A ano, jezdí se tu „jako na Balkáně“ – lidi chodí všude, psi taky a auta jezdí jak to vyjde – tak nějak organicky. Dráty vedení jsou dost nízko a větve stromů taky, takže se občas hrneme radši prostředkem. Ale kdo je větší, ten jede, takže vlastně pohoda. V tomhle je Falco skvělý.

A čeká nás stoupání. Hodně velké. Mapa říká necelých dvacet kilometrů za 31 minut. Převýšení cca 1500 metrů. A stmívá se. Dost rychle se stmívá. Ale to je asi dobře, protože Ondra řídí a jsou to dost prudké serpentýny. Že to zní jako nesmysl? No.. jak se to vezme. Ondra se totiž bojí výšky, takže je vlastně fajn, že nevidí dolů. Já kontroluju na mapě ostrost zatáček a varuju předem. Po cestě potkáváme pár aut, ale směrem výše jich ubývá. Taky potkáváme zajíce, který se bohužel rozhodne utíkat po cestě. Ačkoliv všichni zpomalujeme a chvílema to vypadá, že už je v příkopě, několikrát se zase vrátí na cestu. Bojíme se, aby neměl infarkt.

Na kopci potkáváme koně. A pak krávy. Zastavujeme na rovině. Teploměr ukazuje sedm stupňů. Stojíme skoro dva kilometry nad mořem. A nad hlavami jsou jen hvězdy. Je nádherná noc. Jsme hrozně unavení, ale neodolám a stejně ten stativ a baterku vytahuju. Bohužel zapomínám v autě mobil, a tak jsem bez dálkové spoušti a už nějak nemám morálku na to pro něj dojít. Takže vím jak by mohly být fotky lepší, ale neudělám to. Tu noc spíme tvrdě – 729 km, 10:34.

Po ránu se nám otevírá neskutečný výhled! Hory, bodláky, ťuhýci a krávy! V dálce vidíme i pasteveckého psa a poučeni články jsme velmi obezřetní. Co kdyby ta bestie chtěla bránit stádo, že jo. Když balíme auto, abychom si vyjeli ještě kousek výš na výhled, přiblíží se stádo skoro k autu. Pro jistotu kontroluji únikovou cestu do auta při balení klínů a dítě už nepouštím ven. Po chvíli ale zjišťuju, že ti psi jsou naprosto v pohodě. Když neiniciuju kontakt, nepřiblíží se a spíš vypadají jako psi „jižního typu“ – takoví ti, co v životě od lidí zažili ledasco, a tak stačí se napřáhnout a klopí uši.

Jedeme dál a dál – nechce se nám spěchat a výhledy jsou dokonalé. Čistý vzduch, spousta ptáků a vodní prameny. Pijeme, nabíráme si vodu s sebou, sbíráme borůvky a pozorujeme ptáky. Moc se nám odsud nechce, ale máme před sebou ještě 370 km a plnění nádrží.

A tak sestupujeme s Falcem do nížiny a pokračujeme směrem do Albánie. Ostatně – cílem byla „Albánie obytkou“, ne Makedonie (Severní). Ale někdy se sem chci vrátit. Ohrid jen míjíme, jedeme směrem na jih – nastavuji v navigaci město Vlora, kde budeme brát vodu. Jenže se mi nedaří připojit Airalo. V Srbsku šlo, ale tady ani ťuk. Říkám si, že je to signálem u hranic, a tak funguju zatím na offline mapách. Ani po hodině ale nemám úspěch. Vypínám a zapínám telefon, nastavuju sítě na ruční výběr a záhy jej měním na automatický. Vypínám a zapínám wifi, restartuju aplikaci… ale není mi to nic platné. Takže je rozhodnuto – koupíme albánskou SIMku. A tak zajíždíme s Falcem do města, které je po cestě (a jehož jméno si nepamatuju) a hledáme mobilního operátora. Po chvíli máme štěstí. Stavím u popelnic, všichni stojí na zákazech, tak na tu chvilku to neřeším taky.

Ve Vodafone po mě chtějí pas. OK. Ptám se kolik to bude stát a vychází to cca 600 Kč za 100 GB dat. OK. Slečna mluví docela rozumně anglicky, tak se dohodneme. Akorát nebere karty (nevěřte fórům, že všude berou karty). Sice mám EURA a ta by vzala (všude v Albánii byli ochotni si je vzít), ale nechci jimi plýtvat, a tak se ptám na bankomat. Prý je kousek tímhle směrem (a ukazuje kamsi). No tak fajn. Jdu to přetlumočit Ondrovi, který zatím hlídá auto a vyrážím lovit peníze.

Pochopitelně bankomat není nikde na mapě, a tak mobil schovávám do kabelky. Jdu, jdu, je pekelné horko. Hospody, parky, cukrárny. Jdu. Ale vzdát se nechci. Pak mám konečně štěstí! Beru peníze a u toho si všímám, že mi Ondra několikrát volal. A sakra. Nějaký průšvih. Volám (za ty šílené peníze za minutu) zpět. Parkuje někde jinde, protože na něj přišli policajti. Staví se pro mě, až budu mít SIMku. Přidávám do kroku, i když jsem už zpocená jak myš. Peníze dávám na pult, podepisuju miliardu papírů a vyměňuju tanzánskou SIMku za albánskou. Funguje. Uff.

Volám Ondrovi. Falco je nepřehlédnutelný, a tak nemám problém si všimnout, když se přiřítí do ulice. A jedeme dál. Po cestě se dozvídám, že policajti ho z místa u popelnic vykázali a prý bili pěkně naštvaní. Ale Ondra si myslí, že hlavně na to, že si jich nevšímal – on je totiž neslyšel a neviděl, když za ním stáli a blikali:) (jak taky, Falco je fakt dlouhý a při stání člověk nečučí za sebe). Prý nikoho jiného na zákazu nevykázali, ale on musel odjet. Hlavně že se nic nestalo.

Ve Vlora nabíráme vodu u milého pána, která nás ochotně připojí na vodu s větším tlakem. I tak těch 300 litrů trvá. U toho se nějak bavíme – rukama, nohama, protože já z albánštiny umím akorát poděkování:) Za tu doba nám asi šest lidí pochválí auto a má doplňující dotazy. Místní si tady chodí mýt auta, Ondra jednomu (o kterém nám všichni neustále opakují, že je doktor v Německu) půjčuje smetáček pro snadnější čistění. Je nadšen! Stejně tak dáváme pánovi s vodou pivo. Je to hezký den.

A pak už jen jedeme na pláž. Ale o tom zase příště…