Belgie. Mám nebo spíš jsem měl vůči Belgii nemístné předsudky dané tím, že o ní nic nevím. Že tam žijí nějací divní Francouzi, kteří vlastně ani Francouzi nejsou. Potud jsem si názor musel opravit. Belgičanů nežije v Belgii vlastně nijak moc, mají to sice zakázané počítat, ale dokud to ještě počítali, tak v Belgii narozených Belgičanů už je jen 67 procent. V rámci pár dní nemáte nárok to nějak víc glosovat, ale nechť si v tom každý dle naturelu vybere – je to důsledek politiky otevřené imigraci a nezbytně vás to vede k dalším a dalším otázkám týkajícím se žití mnoha lidí s mnoha různými názory na malém území. Za mě je v tomto kontextu napůl legrační a napůl vlastně děsivě nedemokratické, jak jsou postavené jejich federální orgány. Belgie má velmi složitou strukturu částečně postavenou na regionech a částečně na jazykovém základě. Ten odlišuje vlámské obyvatelstvo (skoro 60 procent) francouzsky hovořící (skoro 40 procent) a německy hovořící – asi 1 procento. Světě div se, ale stát chlubící se multikulturalismem, demokracií a zakládáním EU tak nějak nemá žádné zastoupení pro osoby, které nespadají do shora uvedených škatulek.
Chápu, že bez znalosti reálií to nemám nárok jakkoliv kritizovat, už jen jako člen poměrně xenofobní společnosti z české kotliny. Navíc je jasné, že to je probíhající proces se svými specifiky. Ale je to něco, čeho si prostě chtě nechtě všimnete. To je ten problém, když místo po ptácích a přírodě jednou vyrazíte mezi lidi. Nové prostředí, nové podněty, nové myšlenky. Aha! O tom to cestování vlastně je, takže všechno v pořádku.
Musím říct, že na rozdíl od Nizozemska jsem si Belgii strašně užil. Snad už jsem zapomněl na ty příšerné snad 15 proudé dálnice kolem Bruselu. Co mě naprosto ohromilo byli vlámští mistři, jejichž obrazy si můžete prohlédnout snad v každém kostele či katedrále. Co se týká umění, musím uznat, že mám určité mezery ve vzdělání. Ale tady u těch obrazů stojíte, čumíte a prostě zažíváte to, co anglicky mluvící tak přiléhavě nazývají jaw-dropping, tedy moment, kdy vám z toho spadne čelist.
Jako vždy s dětmi mě pak pobavilo sledovat, jak jinak vnímají realitu děti, zatím nezatížené některými koncepty a kontexty. Danda po návštěvě zase další katedrály prostě prohlásil, že Ježíš byl vlastně zombík (vstal z mrtvých) a že už do kostela chodit nehodlá, když jsou tam všichni mrtví, krvácející, násilní a zlí. Takže jeho favorit po návštěvách všech sakrálních staveb byl nakonec svatý Josef (zde v Lucemburku), který měl sympatické zobrazení.
Absolutní kulturní bomba je pak návštěva města Bruggy o jehož výslovnosti psala už Verča. Jsou velmi oprávněně na seznamu UNESCO a Praha by si z nich měla vzít příklad. Naprosto zde neexistují reklamy a je to tak do očí bijící, že si uvědomíte, jak moc je Praha zničená tímhle vizuálním smogem. Jako milovníka historie mě Bruggy přivedly zpět do doby, kdy se vozili diamanty, sukno a Bruggy byly jak vystřižené přístavní město z románu o vlámských pirátech.
Další skvělý zážitek bylo ubytování – Verča našla možnost se ubytovat na farmě či ranči, kde měli koně a závodiště. Poté, co se majitel konečně dosmál mým modrým vlasům a našel nám klidný koutek na parkování kus od závodiště nám nabídl, že nás do Brugg druhý den hodí za nějaké to euro, o hodně lacinější, než by vyšel taxík. Tak jsme si povídali a dozvěděli se, že vlastnil asi 8 pekáren a 15 obchodů s belgickým cukrovým, ale že už je v důchodu, víceméně všechno prodal, nechal si jeden obchod a pořídil si takový ranč s koňmi, aby se jeho dcera mohla věnovat svém snu a ježdění parkuru. Poděkovali jsme, přijali jsme a druhý den nás taxikařil tenhle belgický multimilionář ve svém Porsche Panamera. Na cestách prostě vždycky potkáte zajímavé lidi, ať chcete nebo ne.
Mimochodem, nikdy bych neřekl, že to je možné, nejsem moc čokoládový typ, ale belgické pralinky mi otevřeli oči a musím říct, že jsem se totálně zamiloval. Doteď to nechápu, madam není ani můj typ, ale tyhle čokoládové věci s překvapením uvnitř jsou prostě nejlepší na světě (a ano, před dvěma týdny jsme se vrátili ze Švýcarska. Ne nemají lepší čokoládu). Malý výlet do historie nám opět připomněl, že kakao proudilo přes Belgii (pravděpodobně z Konga, coby jejich kolonie?) a tak se to naučili velmi dobře zpracovávat.
Jak moc se mi nelíbilo Nizozemsko, tak o to víc musím říct, že Belgii jsem vzal na milost. Přírodní poměry jsou nám z návštěvy poměrně neznámé, ale pokud jste za kulturou, máte rádi památky, honosné kostely, katedrály, svaté relikvie, mezi kterými nechybí Ježíšova krev!, obrazy, multi kulti, pak je Belgie pro vás. Na pár dní to člověka ani totálně nezruinuje.
Vydali jsme se ještě do národního parku Parc naturel Hautes Fagnes – Eifel, který na nás velmi zapůsobil. To, že lilo jak z konve nám vlastně zážitek spíš umocnilo – když se brodíte rašeliništěm s malým děckem, které všude zapadne, uvědomíte si, jak nádherné prostředí to je. Cítíte se velmi maličcí, navzdory tomu, že se nad mechem tyčíte. Navíc je to park, který přesahuje mezi Belgií a Německem a je poměrně veliký, takže si v něm tu přírodu tak nějak víc užijete. Kromě jednoho páru, který se rozhodl, že zkusí zapadnout ještě víc, než my, jsme ani nikoho nepotkali. Těžko říct, jestli za to mohlo počasí nebo roční doba, ale každopádně dobrý typ na výlet. Zamilovali jsme si tenhle typ krajiny vloni ve Finsku a pořád nás to nepřestalo bavit.
Pak už nás čekal přejezd do Lucemburska – toho času jediného a tedy i posledního velkovévodství na světě. Z vlastní praxe mám Lucemburk zařazený mezi daňovými ráji, ale při návštěvě to zase tak markantní není. Je to hezká země, která připomíná své francouzské a německé sousedy. Hlavní město je taky nádherné, most klenoucí se přes hlavní údolí je prostě magnifique, byť jsem jej z vrozeného strachu z výšek odmítl překonat přes zespodu zavěšenou lávku pro pěší.
Všudypřítomné zbytky kolosálních hradeb zase připomenou, že minulost nebyla tak mírová, jako dnes. Postavil je můj oblíbený Sébastien de Vauban, představitel francouzské inženýrské školy, který pro Ludvíka XIV postavil pevnostní opevnění Francie. Obvykle si moc nevážím vojenských géniů, protože pro mou pacifistickou povahu mají prostě špatný obor, ale tenhle chlap byl celkem borec, když o něm prohlásili, že byl snad nejpoctivější a nejctnostnější člověk svého století, o pověsti nejlepšího odborníka v umění obléhacím a opevňovacím a přitom prostý, opravdový a skromný. Nebylo člověka mírnějšího, soucitnějšího, úslužnějšího a přitom uctivého, ač postrádal uhlazenosti. Co nejúzkostlivěji šetřil životy lidí a vyznačoval se mužností, jež sobě všechno odpírala a rozdával vše jiným. Ironií osudu byly jeho ostatky při řádění lůzy vysypány z olověné rakve, která byla použita na výrobu střeliva…Zachovala se pouze schránka s jeho srdcem, kterou Napoleon nechal převézt do Invalidovny v Paříži. Díky jeho hradbám si vysloužil Lucemburk přezdívku Gibraltar severu a hradby jej chránili až do roku 1867 – kdy za velmi složité situace mezi Francií a Pruskem byly strženy a Lucemburku vnucen trvale neutrální stav.
Když je vidíte a zkusíte si sami sebe představit, jak město dobýváte, snadno pochopíte, jak muselo být město nedobytné. Snad i díky tomu přežil Lucemburk v takové podobě divokou druhou polovinu devatenáctého a celé dvacáté století. Mimochodem je také v UNESCO a na jeho prohlídku vám stačí den dva. Vřele doporučujeme. V Lucembursku jsme navíc přespali kus od hlavního města u lesa, kde to nikomu nevadí, takže po Belgii a Nizozemsku zase trochu toho divokého kempování 🙂
