Když jsme minulý týden na caravaningu Brno (fakt je to teprve týden, řekl bych, že aspoň tři) zakempili v Brně, pořád jsme přemýšleli, odkud známe toho „vlasatýho týpka“. Na první pohled vypadá, že by mohl ukousnout na podiu hlavu netopýrovi, ale ve skutečnosti je to něžná a přátelská duše, člověk, který by se pro Vás rozkrájel, i když vás prakticky nezná a když mu dáte jen trochu šanci, pravděpodobně vás vzápětí trochu podrtí ve svém medvědím obětí!
Jirka, Jiříček, Jiřina nebo taky Juhu (kde jen tohle mohlo vzniknout?) je cestovatel, horolezec, dobrodruh a je tak nějak báječný skrz naskrz.
Nakonec to byla Verča, která rozluštila, odkud Jirku zná. Jirka totiž stejně jako my (více zde) navštívil jezero Inari na dalekém Finském severu daleko za polárním kruhem. Akorát tam nejel v létě jako my, ale v zimě. A taky neměl pohon 4×4, ale pouze vlastní nohy a kolo! Takže borec non plus ultra. A Verča na něj narazila proto, že už léta sleduje jeden ze svých fotografických vzorů, Petra Jana Juračku, se kterým tam Jiřina vyrazil a který o tom natočil video a který minulý víkend křtil svou novou knihu Něha Himaláje.
Mimochodem u mě je teda Juračka na banlistu – protože pokaždé, když najdeme nějakou supr destinaci a začneme ji plánovat, tak dřív, než tam dojedeme, tak už tam vleze on. A pak to navíc vypadá, že jezdíme jen na místa, kde už byl. Odteď jsou naše cestovní plány tak tajné, že je nenajde ani google a navíc často vypouštíme kouřové clony a falešné balonky, takže už nás prostě nepředjede! Tyhle Vánoce nás tak zaručeně najdete na břehu řeky Maroni, kam plánujeme během týdne dojet i s Falcem (je to Francouzská Guyana a je to v EU).
Když už jsme se o tom videu bavili, nešlo nezmínit, že Verča Juračkovu práci obdivuje a že je pro ní obrovskou inspirací a Jirka pak nadhodil, že zrovna tenhle víkend má Juračka křest knihy Něha Himaláje, a to ne ledaskde, ale přímo v rodných Holicích a že tam sám bude a s Juračkou Verču může seznámit. Verča bohužel přišla vloni o fotografickou expedici s ním, která měla být v Irsku, ale třeba to vyjde příští rok. Když jsme navíc zjistili, že pojede i Vejny a Lenka z Vejnywood a že my máme volný víkend, bylo jasné, že tuhle akci si nemůžeme nechat ujít.
Nejprve jsme parkovali mezi ostatními osobáky na parkovišti k velkému pobavení místňáků. Falco opravdu není materiál na nenápadné přespání v centru města, ale na druhou stranu začínám mít dojem, že by se mu mohlo dařit v duchu, že pod svícnem bývá největší tma. Každý na něj koukne, řekne si, jak je to hezké auto a že s ním musí jezdit nějací blázni (fair enough) a že takoví lidé jsou buď neškodní nebo to mají zaplacené a nebo jsou to fakt cvoci, kterým je lepší se vyhnout.
Obávám se, že do poslední kategorie si nás zapsal pán, který nevěda, že stojíme pár metrů od něj, chystal se vlézt k sobě do auta a všiml si našeho drobka vedle sebe (nechápu, jak ho mohl přehlédnout). K okolostojícím děvčatům prohodil něco jako „vidíš toho debila“ a tak jsem se šel raději zeptat, jestli třeba nepotřebuje pomoc vyparkovat. Když zjistil, že k Falcovi patříme, trochu zbledl a koktal nějaké omluvy, když jsme mu vysvětlovali, že to nevadí, že nám to každému občas uletí a že se hned tak neurážíme, že jsme se jen chtěli přesvědčit, že se mu nic špatného neděje. Osvětlil jsem mu, že jsme mu nemohli poškrábat zrcátko, protože kdybych to něj nacouval, tak nemá nejen zrcátko, ale asi ani dveře.
Kontroval ještě něčím na téma boucháním při otevřených dveří řidiče, ale přešlo ho to ve chvíli, kdy jsem mu vysvětlil, že v autě bydlíme a do auta se přezouváme a dveře u řidiče tak prakticky nikdy neotevíráme, už vůbec ne při vystupování. Nakonec to zakončil skokem do auta a urychlenou změnou místa pobytu. Tak ještě jednou, sorry do Holic!
Ještě, že jsme nakonec dostali od pořadatelů pozvání na zaparkování na exkluzivním místě přímo před kulturákem ve společnosti žirafy a hrocha. Můžu vám říct, že nic tak nenakopne chuť k cestování, jako když z jedné strany máte Africké muzeum Dr. Emila Holuba a z druhé strany partu bláznů do cestování, které vede cestovatel, dobrodruh a fotograf Petr Jan Juračka.
Nevím, jak moc znáte Juračku, já se s ním osobně vlastně ani seznámit nestihl, ale ten člověk je magor (všichni to říkají, tak to nemůže být pomluva). Křest knihy byl pojat v takovém stylu, že Juračka pro jistotu předem oznámil, že po křtu je objednaná rekonstrukce budovy. Postavili jsme teda Falca trochu dál, kdyby to nedejbože spadlo a pak už jsme se nechali královsky bavit našlapanou show (jinak to říct snad ani nejde), kde bylo slaňování z horkovzdušného balonu a dechberoucí záběry z Himalájí, suchý led a tunová kostka ledu, ze které cepíny vysekali první kus knihy.
Jo a říkal jsem už, že Juračka je druhý Čech, který má fotku na titulní straně National Geographic? Tak jen tak na okraj. Pro nefotografy by to možná mohl být nic neříkající zářez, ale myslím, že o tom nejlépe praví Juračka sám, když řekl, že to byl asi jeho jediný fotografický cíl, a to ještě tak nedostižný, že vlastně zapomněl, že jej měl.
S Juračkou se střídal ještě Tráva, který má českou hospodu v Nepálu, se kterým knihu psali a který organizuje treky a lezení po Himalájích a možná i jinde. Pro nás to k velkém pobavení všech ostatních byl až do křtu pan Trávníček, protože by nás prostě nenapadlo někomu tykat a říkat přezdívkou, aniž by nám k tom dal souhlas.
Ale ukázalo se, že jsou i se svou ženou Miri tak báječní lidé, že mě před výletem do Nepálu a zdoláním nějaké té osmitisícovky chrání jen můj strach z výšek, protože jinak bychom vyrazili hned. I když se obávám, že umí i nějaké treky, na které nepotřebujete mačky a cepíny. Ještě že nám bude chvíli trvat, než tam s Falcem dojedeme. Schovali jsme si alespoň kelímek od piva, kterýžto funguje jako poukázka na pivo zdarma v Trávově české hospodě v Nepálu. To víte, jeden nikdy neví, kdy se to může hodit.
Když už jsem u občerstvení, musím se veřejně omluvit. Jirko, Jiříku, Jiřino, kamaráde, tímto se omlouvám a sypu si popel na hlavu. Pochopil jsem, že „Adventure menu“, pod kterým prodáváte, není instantní jídlo (a už vůbec ne v prášku!). A dokonce jsem pochopil, že je to něco, co má u nás v autě absolutně své místo a že ani nemusíme být zrovna horolezci.
Pro mě osobně je jídlo něco velmi technického, co je potřeba jen nějak odbýt a nějak vyřešit. Verča navíc dřív vaření nijak nemilovala a teprve přechod na flexitariánství (výraz naprd, ale celkem lepší, než semi-vegetariánství a navíc jsme na to určitě přišli dříve, než to bylo cool!) jí přivedl k tomu, že hodně řeší, co jíme a z čeho vaří a junk food tak u nás nemá místo. Takže teď už jen řeším, aby nemusela stát u plotny dvakrát denně. Já totiž spálím i vodu na čaj a tak je mým největším příspěvkem to, že vypadnu z kuchyně nebo umyju nádobí. Případně pak podle jejího zájmu způsobně a vychovaně odpovím na otázku „co mám uvařit“ buď „je mi to jedno“ nebo pokud se zrovna „je-mi-to-jedno“ blbě vaří, vyberu cokoliv z Verčiny kuchařky. Údajně je to přínosné, když je prý občas vymyslet co se vařit bude, než vaření samo.
Když už pak nastane poslední situace, kdy má Verča chuť na nejlepší jídlo na světě (rozuměj – nejlepší jídlo na světě=to co nemusí vařit sama), musíme se spokojit s nějakým fast foodem nebo vyrazit do hospody, což zejména třeba v belgických Bruggách trochu v peněžence zabolí.
Tak až budeme příště na cestách, nebudeme mi těch pár korun (doslova) za Adventure Menu připadat moc. To, že to není junk – food, už vím. Kluci, co kolem toho běhají, vám pak sofistikovaně vysvětlí i jemné nuance, resp. to, že tím nezničí ani vitamíny ani buněčné stěny (říkám to dobře, viď Frído?). Tak vám pak dojde, že to s jídlem a jeho kvalitou myslí opravdu vážně.
A kromě toho, že mě jídlo od nich zahřeje v žaludku, vzpomenu si na Jířovo medvědí obětí, jeho obětavost a kamarádství a bude mi teplo i na duši. Jířovi i ostatním zatím, hodně štěstí a uvidíme se na cestě!
Post scriptum disclaimer (za sepsání toho článku nebyla slíbena žádná finanční odměna. Všechna zvířata, která vidíte na fotkách, jsou umělá. Veškeré jídlo od Adventure menu už bylo snědeno).