Čtvrtý den jsem nekončila právě pozitivně. Ale nutno podotknout, že ještě před spaním se šel Ondra vyvenčit a vyplašil něco, co mohl být podle vyprávění pouze tetřev. Konečně jsme byli v přírodě! Den pátý tak začal krátkým přejezdem do národního parku Petkeljärven. A když říkám krátký, myslím tím tak akorát na vzbuzení se – spali jsme cca půl hodinky daleko. A v plánu bylo i pokračování k Rusku…
Měli jsme v plánu procházku na cca půl den. Hledali jsme něco rozumného – abychom se po dnech strávených v autě pohnuli, ale zároveň nestrhli. Spíš procházku s foťákem než trek. Národní park Petkeljärven zmiňoval několik tras, a tak jsme se rozhodli je trochu nakombinovat. Pochopitelně jím vedou i naprosto šílené několikadenní stezky, ale to není pro nás. Chtěli jsme vidět hlavně potáplici severní, protože ji mají ve znaku a jí příbuzná potáplice malá se nám na Svalbardu moc líbila a původněji vypadající lesy. Tenhle park totiž vznikl už v roce 1956 – okolní území bylo od těžby uchráněno i ve třicátých letech a nějaký způsob ochrany mělo už tehdy, jenže přišla druhá světová válka a chráněná území se najednou stala součástí Sovětského svazu. A tak Finsko hledalo, která území by chránilo „místo tohohle“.
Těšili jsme se na lesy a ty jsme taky dostali. Různé! Na jednom místě tady totiž jsou staré borovice (některé mají 150 – 200 let, z nichž část různě procházela požáry). U jezer rostou různé břízy a vrby a často byly k vidění i jeřáby. A protože se v této oblasti děly různé geologické věci (jako ráda bych vám to popsala, ale šutrům a pohybům země nerozumím… takže vycházím jen z infotabulí a článků), jsou okolo jezer časté vyvýšeniny. Nejsou to obyčejné břehy, ale jakoby někdo zatlačil do země a tím okraje vylezly. Důsledkem je, že na každé straně je vegetace úplně odlišná – každý břeh má jiné množství vláhy, větru a slunce. Je to jako procházka několika odlišnými lesy v jednom.
Při naší 17 km procházce (byla plánovaná na deset, ale nějak se to zvrhlo) potkáváme jeden pár se psem, jednu paní se psem a jednoho cyklistu. Bez psa. Při návratu ještě dva lidi. A to je vše. Za mě ideální počet lidí za den. Paní se psem se s námi dokonce dává do řeči (což nás překvapilo, protože jsem četli, že osobní prostor Finů je zhruba 15 metrů a cokoliv blíž je považováno za jeho narušování) a ptá se nás jestli jsme někoho potkali. A taky kolik dní půjdeme. Tak jsme se trochu zastyděli a přiznali, že jsme jen na výletě. Opravdu šla několikadenní okruh. Taky jsme potkali útulny – dřevěné přístřešky s nasekaným dřevem, náčiním a konvicí, kde může každý přespat. Geniální, krásné a ve skvělém stavu. A taky jsme našli hodně trusu, s největší pravděpodobností losího.
Těšila jsem se celou dobu v autě na focení, ale přiznám se, že je to trochu boj. Jakkoliv to totiž zní idylicky, jsme ve Finsku. A Finsko rovná se komáři. Já vím, že jsme to psali minule. A taky předminule. Ale prostě jsou všude. A je jich moc. Kdykoliv se zastavím, jsou u mě. Když jdu, aspoň je tolik nevnímám a protože mám kvůli nim dlouhé rukávy, čepku a ruce v kapsách, s opakovaně aplikovaným repelentem se to dá přežít. Ale jakmile se zastavím, vytáhnu foťák a držím ho u očí, je u mě hejno. Na každém prstě sedí jeden. Na tváři taky. A já se nemůžu bránit, protože potřebuji aspoň pár vteřin na kompozici, zaostření, nastavení… Ale potáplici „lovím“ i tak:)
Vracíme se k autu a protože dneska nespěcháme a nemusíme se bát, že zatmíme (slunce zapadá až okolo jedenácté a po třetí už zase leze nahoru), jdeme si lehnout. Nesporná výhoda obytky – kdykoliv si můžeme zdřímnout.
Dalším z dnešních cílů je přiblížit se nejvýchodnějšímu bodu EU na pevnině. Ne, do dnes jsem netušila, že je to ve Finsku, ale když to vidím, musím tam. Původně jsem lesy na východě vybírala kvůli koncentraci losů, rosomáků a medvědů, protože údajně tady je největší šance je vidět. Proto chci trávit čas právě u ruských hranic. A když se tak řítíme po hranici na sever od Ilomantsi, nevynecháváme návštěvu Möhkö – nejvýchodnější vesnice Finska. Protože leží na řece, býval to významný bod regionu – protože tady byla huť, za války se tady odehrávaly velké boje. Pokud vás tato část historie a s ní spojené cestování zajímá, je to rozhodně vhodný region. Okolo hranic je spousta expozic a cedulí s popisem dílčích bitev i vybavení.
Když jsem viděla hustotu lesů a procházela se jimi s foťákem, absolutně nechápu, jak tady mohl někdo projít nebo projet – mokřad vedle močálu, křoví, stromy… Finové museli za zimní války skutečně využít vše… A není se moc čemu divit, že jsou na Rusy pořád nabroušení.
Pochopitelně nás všechny ty nápisy nutí diskutovat a hledat údaje, protože ačkoliv nás oba historie baví a i na vysoké jsme si jí užili dost, dějiny Finska nás dost míjely. Signál ubývá a naopak přibývá cedulí a pomalovaných sloupů – nevstupovat. Za žlutě označenými kůly je již hraniční zóna a pak Rusko. Zóna má někde až pár kilometrů, no zkoušet to nebudeme. Stačí, že cedule vypadá jako velký fakáč.
Využívám aplikaci Park4night a naviguju nás k jednomu jezeru. Údajně tady má být útulna a místo k parkování. Barák nepotřebujeme, Falca neopustíme, ale nemuset projednou hledat místo bez stromů podle mapy se hodí. Když přijíždíme na místo, jsem okouzlena. Vysoké borovice, rojovníky, cesta až k jezeru. Dřevěný baráček. Čučím. Nikde nikdo. No tak jedeme – úzkou cestou na její konec. Aplikace tvrdila „pro několik aut“. Asi myslela osobní, protože Falcové by se sem vešli maximálně dva:)
Jdu se pokochat k vodě. Je ledová a naprosto černá. Skoro mě ani neštvou komáři, jak krásně tady je! Ještě procházím dřevěný baráček, ve kterém je nachystáno dřevo a nějaké zásoby. Spousta místa. Opodál je parádní suchý záchod – nikdy jsem si nemyslela, že mi takové věci můžou udělat radost, ale fakt je tu krásný záchod v lese! S polystyrenovým prkénkem, které hřeje. Boží.
Ondra se rozhodne vyzkoušet vyrovnávací klíny. Zatím jsme je nepotřebovali, ale je pravda, že dneska jsme trochu na šuro. Není tady signál a aby si nechal otevřené okno a já ho navigovala, nepřipadá kvůli komárům v úvahu. Naštěstí máme s sebou vysílačky (Ondra myslel na všechno). Falco je dokonale vyrovnán a já vyrážím s foťákem po okolí (a s vysílačkou, aby se o mě Ondra nebál).
Žádného losa ani rosomáka jsem bohužel nepotkala, ale na jezeře pluly dvě potáplice severní a labutě zpěvné. Rojovník jsem měla skoro po pás a krásně voněl. Usínám naprosto spokojená. Pátý den byl skvělý.